Co není pravdivé, rozpadá se

Vztahy v rodinách nikdy nebyly jednoduché a dějiny soužití místy připomínají až horor. Zavedený hierarchický systém moci nezřídka obnášel autoritářství mužů nad ženami, rodičů nad dětmi, silnějších nad slabšími. Běžné bylo fyzické i psychické násilí. A především: o mnoha emocionálních záležitostech, pro současné životy naprosto klíčových, se vůbec nemluvilo.

I to je specifikum současnosti: Padají mnohá tabu a my dnes můžeme mluvit téměř o všem. Také o tom, že staré pořádky přestávají platit. Přibývá lidí, kteří v životě hledají něco skutečně smysluplného. Něco, co by je naplnilo trvaleji a především vnitřně. Největší hodnotou se stávají vřelé a fungující mezilidské vztahy, v nichž už se nespokojujeme s přetvářkou ani s dlouhodobým potlačovaným napětím.

Nové poznání mění pohledy na věci

Poprvé v historii máme k dispozici poznatky vycházející z výsledků moderních výzkumů, které jednoznačně potvrzují, že zdravé vztahy lze rozvíjet za konkrétních podmínek. Vše začíná při narození. Nesmírně důležité jsou okolnosti, v nichž se v raném věku vyvíjí dětský mozek. Konečně víme, že je při narození zralý jen asi ze čtvrtiny a potřebuje ještě zhruba tři rané roky „vnějšího těhotenství“ neboli velmi specifické zacházení, aby se bezpečně vyvinul. Prožívání každého člověka je významně předurčeno tím, komu se narodí a jak je s ním jako s miminkem a batoletem zacházeno. Děti obklopené citlivou, laskavou pozorností se vyvíjejí jinak než děti vyrůstající v prostředí studeného odchovu, emoční nezralosti, konfliktů či násilí. Tak se zrodilo „nové rodičovství“. Právě i změněný přístup k výchově dnes do mezigeneračního soužití výrazně zasahuje a vyvolává obrovská nedorozumění.

Každý, kdo se dnes poctivě připravuje na příchod dítěte, narazí na informaci, že způsob rodičovství bezprostředně ovlivňuje vývoj dětské osobnosti. U dětí vyrůstajících v nepříznivých podmínkách se některé struktury mozku, odpovědné např. za prožívání lásky, pozitivních emocí, za empatii nebo sebevědomí, vůbec nevyvinou. Generace, která je dnes v reprodukčním věku, svým dětem (pokud se vůbec rozhodne je mít) už čím dál častěji nechce předat zatížení, jež sama ještě běžně mezigeneračním přenosem od svých předků přebírala. Dnešní rodiče mnohem více přemýšlejí v souvislostech, které dříve unikaly. Za což ty starší nelze kritizovat. Oni měli zase svou dobu, své výzvy, své úkoly. Často bojovali o přežití, museli se soustředit na spodnější příčky pyramidy potřeb. Přístup k sebepoznávání a zdravé emocionalitě dosud nebyl akcentován. Dělali vše, jak nejlépe uměli. Včetně toho, že svou jistotu hledali v rigidních řešeních. Opírali se i o pravidlo, že starším náleží autorita už jen na základě věku. Starší prostě stáli ve společenské hierarchii výš, a tak byli zvyklí diktovat. To už dnes neobstojí.

Hledejme vnitřní pravdivost

Mladé rodiny potřebují ochranu. Patří k ní i nezpochybnitelná možnost nastavovat hranice a spojovat blízké vztahy s pocitem bezpečí. Ukazuje se, že mezigenerační vztahy v sobě tuto blízkost automaticky nenesou. Často je tomu právě naopak. Problém se starší generací bývá v tom, že nechápe horizonty, k nimž hledí ti mladší, kteří ale zase se staršími nemívají dost trpělivosti. Obě generace si nesou svá vlastní specifická vývojová nebo dobová zranění, jež jim brání být si vzájemně k dispozici. Příchod třetí generace to ještě zesiluje.

Dokud se konflikty dějí jen na nevědomé úrovni, bývá to velmi ničivé a může to vést k úplnému přerušení vztahů. Práce na nich tak patří k tomu nejnáročnějšímu, co v současnosti lidé prožívají a na čem potřebují pracovat, přičemž začít je vždy nutno u sebe.

Nejde to bez obrovské dávky vstřícnosti a připravenosti odpouštět. Bez pokory a ochoty přehodnotit své vlastní dosavadní postoje i přesvědčení. Klíčovým prvkem je schopnost sebereflexe a respektování hranic všech zúčastněných. To znamená, že každá generace se potřebuje zamyslet nad svými vlastními postoji a chováním a vedle svých pocitů připustit i pocity, které mají ti druzí. Jde zejména o pocity či emoce dříve vnímané jako obtížné či negativní: strach, úzkost, smutek, vzdor, hněv… Potřebujeme se učit s těmito emocemi pracovat. Vyslovovat dříve nevyslovitelné. A v dlouhodobém procesu hojivě přijímat i to, co při prvním sdělení často velmi, velmi bolí.

Co je „emoční nezralost“?

Kvalita mezigeneračních vztahů vždy závisí na dlouhodobé historii rodů a na schopnosti usilovat o emoční dospělost. V tomto bodě bývá paradoxně kamenem úrazu neochota starší generace, která na vyšší míru upřímnosti a vědomého sdílení nebývá připravena. V bariéře mnoha autopilotů a obranných mechanismů neumí vstupovat do hluboké intimity, která se rodí až s připouštěním vlastní křehkosti a s přiznáním vlastních pochybení. A to je ta další změna: dřív se mělo za to, že jen rodiče ovlivňují děti. Dnes víme, že se to mohutně děje i naopak. Starší generace poznává, že mezigenerační působení plyne oboustranně a že se ti starší mají hodně co učit právě i od svých potomků, ať už jsou jakéhokoliv věku. Mluvme o tom, co bylo po staletí naprostým tabu: rodiče svým dětem často velmi ubližují, a to i přesto, že je zároveň milují, jak jen jsou toho schopni. Skrze své děti si nevědomě odžívají svá vlastní mezigenerační zranění, která jim brání být k dispozici.

Pozná se to třeba podle následujících symptomů: emočně nevyvinutý člověk se soustředí hlavně na materiální aspekty života. Podléhá černobílému vidění, protože propojování protikladných hodnot ho znervózňuje. Neumí uchopit a pojmenovat, co se děje v jeho nitru. Nebývá schopen sebereflexe, protože jakékoliv noření se dovnitř sebe sama je pro něj ohrožující. Nedokáže věci vidět jinak než ze svého zúženého úhlu pohledu. O osobních věcech nekomunikuje vůbec, nebo jen na povrchní rovině. Neumí si říct o to, co potřebuje, ale zlobí se, když to nedostává. Emoce projevuje nekontrolovaně a dramaticky, avšak prožívá je mělce. Nedokáže hlouběji spoluprožívat ani radost a úspěch, a to dokonce ani u svých dětí – nenaslouchá, hned se zase soustředí na negativní stránky událostí. Mluví hlavně o sobě, případně o druhých, a zároveň mluví „o ničem“. Silnější emoce tito lidé nezvládají, o to víc jim podléhají. Nesnášejí nesouhlas ani kritiku. Vyžadují tradiční respekt k vlastní osobě, protože jsou přece rodiče, a vztah s potomky je pro ně z podstaty hierarchický. Bývá obtížné dát svůj vztah s takovými lidmi do pořádku. Přesto zůstává nejdůležitějším úkolem se o to pokusit.

Výsledkem nesmírně náročné, odvážné a obohacující vnitřní práce bývá velký vztahový „rodový“ úklid, z něhož nakonec těží i ti starší, kteří pozdě, ale přece, skrze konfrontaci se svými dospělými dětmi, mohou zažít setkání se sebou samými v hlubinné niterné rovině. Někdy je odpor starších příliš silný. V takovém případě mladší generaci někdy nezbývá než ze závislého vztahu s rodiči vystoupit.

Zbývá dodat, že nic z výše uvedeného nemá vést k zostuzování starší generace. Naopak. Odtrpěla si své a na rozdíl od mladších neměla informace ani možnosti ze začarovaného kruhu vystoupit. Přijímejme i to, že schopnost zralejší emocionality a lásky není dostupná všem.

Otvírejme se vědomému hojení

Díky vědeckému i empirickému potvrzení už víme, že pokud člověku v dětství není umožněno bezpečně odžívat náročné emoce, nenaučí se je proaktivně používat. Později v situacích, které takové emoce vyvolávají, vývojově zraněný člověk jen více či méně impulzivně, destruktivně nebo sebedestruktivně, reaguje. Nevědomé reakce naslepo vládnou jednotlivcům i lidským skupinám a nabírají podoby patologií nesčetných podob. Od konfliktů v rodinách až po války mezi národy. Právě s tímhle nyní všichni potřebujeme pracovat a tímto směrem obracet svou soucitnou pozornost.

Rodinný život

Jsme časopis s tradicí

Rubriky:

Mezigenerační vztahy

Pokrevní ani formální blízkost už nestačí