Občas je potřeba utéct od manželky, od rodiny, nejlépe někam do divočiny. A když jsou u toho i další chlapi, se kterýma můžu posdílet radosti i starosti života, tak to získá ještě jiný rozměr. Jak napsal Alexander Supertramp před svou smrtí v samotě divočině – „ŠTĚSTÍ JEN TEHDY SKUTEČNÉ, KDYŽ SDÍLENÉ“. Tohle bude další legendární víkend. Oblečení balím jen málo, beztak si trenky a triko ani nepřevleču, tak proč to tahat. Zato toho jídla a pití… „Není to zbytečně moc?“ Sotva to nacpu do krosny, ze země ji malém nezvednu. „No tak jestli s tímhle dojdu až na chatu… Ale to nějak půjde – jednoho lahváče vypiju cestou a vodu pod kopcem vyleju.“
Z Olomouce jedeme dvě hodiny přímým autobusem, který zajíždí až do Vrbna pod Pradědem, ale pak jede na Videlské sedlo, a to se vyplatí. Sedlo je v poctivých 930 m n. m. a na hřeben už stačí nastoupat „jen“ 400 výškových metrů, tak se moc nenadřem. A když bychom sem jeli autem, dá se tady zaparkovat. Na začátku cesty stojí od nepaměti Videlský kříž. „Pochválen buď Svatý Kříž, na němž umřel Pan Ježíš…“ Tak ještě něco ostřejšího na dobrou cestu. Štamprle nejsou, tak si dáme z flašky rovnou na hubu. „Aaahhhrrr! Ta škrábe. Co je to zase za ukrutnici?“
Půjdeme po Miliónové cestě stále mírně nahoru, cestou nejmenšího odporu? Nebo se dáme po příkré žluté, kde Česnekový potok vyskakuje z korýtka, aby tekl rovnou po stezce a vybagroval v ní víc jak metr hluboké zákopy? Jasně že po žluté! „Je to pěkný pachtění, snad tady nevypustím duši.“ Tak už si nejsem tak jistej, jestli byla ta zavařovačka nakládaček nutná…
Dvacet výškových metrů pod rozcestím Černík, který je 1200 m n. m., když na mě jde asi pátá krize, odbočujeme doprava po pěšině mezi smrčky. Pěkně po vrstevnici, jeden za druhým, v posvátném tichu. Po chvíli se stromy rozestoupí a pěšina vede po hranici jesenického pralesa. A ty výhledy! Asi po kilometru přicházíme k prameništi se silným proudem, který češe mechovou zahrádku. „PRAMEN BĚLÉ“ oznamuje dřevěná cedule, pod kterou visí hrnek. Spláchnu pot z čela, napiju se, doplním láhev a jde se dál.
Už to není daleko na modrou a po ní kousíček dolů na rozcestí nad Vysokým vodopádem. K němu se snad podíváme někdy později během víkendu. Dvacet osm metrů vysoký Vysoký vodopád uprostřed nedotčeného jesenického pralesa rozhodně stojí za ten krpál, po kterým se k němu musí sejít. Ale ne teď, to už by mě ten bágl vážně zlomil. Cesta pokračuje po Miliónové cestě, ještě dva a půl kilometru, a jsme na Malém klínu, který skutečně trčí z Malého Jezerníku přímo na sever a tlačí se do údolí Bělé mezi Bukovým a Studeným potokem.
Na Malém Klínu stojí krásná dřevěnka – Maloklínská chata. Půjčili jsme si ji od Arcibiskupských lesů Olomouc, které na svých stránkách pronajímají více jak dvacet loveckých chat. Tak už se naše smečka tlačí dovnitř a vybalujeme z krosen své úlovky. „Ubrousku, prostři se!“ Na stole se vrší hostina: uzený, pivo, Novodvorská hořčice, sixpack Šeráků, česnek, marmeláda, máslo, vánočka, kyblík kysaného zelí... a slivovice taky není málo. „Tož na ty hory – vejdi a neuškoď!“ „Chlapci, já se snad rozbrečím.“
Dali jsme tu naši partu dohromady už před sedmi lety, a když se zadaří, sejdeme se na víkend v Jeseníkách třikrát do roka. Je to moje oáza! Když padne noc, už máme nacpaný břicha, trochu popito, přichází čas na náš rituál. Každý si může vzít slovo a podělit se s ostatními o to, co potřebuje sdílet. Často to jsou různé trable v rodině, hraniční zážitky nebo osobní selhání. Mluvím, ostatní mlčí, poslouchají. Slova zůstanou tam, uprostřed lesů. Dolů rozhodně půjdu zase o něco lehčí.
