Rodinný život

Co tě motivovalo vydat se na Camino?

Co bylo na cestě nejtěžší a co naopak nejkrásnější?

Jakou roli hrála na tvé cestě víra?

Doporučil/a bys tuto cestu i nevěřícím?

Matěj, 22

O Caminu jsem se dozvěděl od sestřenice, která vyrazila pár let přede mnou. Už předtím jsem si vyzkoušel nějaké pěší sólo čundry a zalíbilo se mi to.

Nejtěžší byla noc, když mě při spaní venku přepadla bouřka. Měl jsem jen karimatku, během pár minut mi promokl spacák a většina věcí z batohu a zbytek noci jsem se nevyspal. Nejkrásnější moment se velmi těžko vybírá, ale třeba sledování západu slunce nad mořem z vrcholku hory, společná poutnická večeře nebo spaní na pobřežní pastvině mezi krávami by se určitě dostalo do užšího výběru.

Duchovní zkušenost k nezaplacení! Jak se cesta blížila ke konci, dostával jsem se víc a víc do jakéhosi kontemplativního stavu, kdy člověk mnohem intenzivněji vnímá přítomný okamžik a zakouší velmi intenzivní vědomí Boží blízkosti. K pouti se v myšlenkách často vracím doteď, třeba i během meditace.

Jednoznačně pojďte do toho! Potkával jsem převážně lidi, kteří se k víře nehlásili. Člověk má spoustu času na sebe a vyčistí si hlavu od zbytečností.

Marie, 57

Přála jsem si opustit všechny povinnosti a mít čas, se kterým můžu hospodařit bez vlivu a požadavků okolí.

Těžký byl jen batoh a jinak bylo úžasné všechno.

Modlila jsem se intenzivně za kolegyni, aby mohla otěhotnět. A za pár měsíců po návratu byla na světě malá Kateřinka. Vzhledem k diagnóze maminky jde o zázrak. Díky Bohu.

Ano. Můžou být jen tak sami se sebou.

Tomáš, 30

Přišel impulz a od letitého plánování se přešlo k realitě.

Nejnáročnější bylo asi teplo – šel jsem totiž v srpnu. Krásného toho bylo mnoho – od přírody, pobřeží přes setkání, dlouhé diskuze až po splněné přání.

Člověk měl dost času na rovnání myšlenek a hodnocení priorit ve svém životě.

Věřím, že z poutě si každý dokáže něco odnést. Ať už je věřící, či nevěřící.

Ludmila, 27

Chtěla jsem poděkovat Bohu za studium a maturitu.

Na začátku poutě jsem to přepálila, navíc jsem měla nevhodné tvrdé boty, a tím jsem si odrovnala kolena. Naštěstí jsem měla i jiné boty, takže už nebyly žádné puchýře a zmizela bolest.

Pouť jsem prožila jako „děkovnou“ za svůj život. Sice jsem na pouť vyrazila sama, ale nikdy jsem necítila samotu. Šla jsem vždy vedle Boha.

Ano, komukoliv. Kdybych šla znovu, nevyrazila bych už do Santiaga, ale na jinou evropskou pouť, která by nebyla tak přeplněná lidmi.