Rodinný život

Co vlastně obnáší práce pohřební průvodkyně?

Práce obřadnice, nebo jak říkáš, pohřební průvodkyně je především o doprovázení pozůstalých. Jde o to být s nimi, naslouchat jak jejich přáním a potřebám, tak zjišťovat přání zemřelého, aby se společně mohl najít smysluplný způsob, jak se dobře rozloučit. Obřad tak může proběhnout na osobitých místech, jako třeba oblíbené místo v lese nebo i v galerii či divadle. Rozloučení totiž může proběhnout na jiném místě, než kam bude zemřelý uložen. S pozůstalými vytváříme obřad také na základě toho, co měl zemřelý rád, čím žil, a tím je každý obřad úplně jiný. Zároveň při vedení obřadu podporujeme, aby se pozůstalí opravdu dobře rozloučili, aby si mohli emočně prožít, co potřebují, ale zároveň aby odcházeli po celém procesu posilněni. 

Součástí mé práce je i osvěta – přednášky a workshopy, které lidem přibližují možnosti osobitého rozloučení ještě dřív, než to sami potřebují. Díky tomu mohou později přistupovat ke smrti více po svém. Zároveň tím otevíráme prostor být v kontaktu s naší smrtelností. Mně osobně vědomí konce proměňuje to, co je pro mě v životě podstatné.

Jak ses k této profesi dostala? Byla to jasná cesta, nebo spíš nečekané povolání?

Řekla bych, že to byla spíše nečekaná cesta, která ale zpětně dává velký smysl. Už od dětství jsem měla milý vztah ke hřbitovům, nacházela jsem tam klid a prostor pro zamyšlení. Zároveň mě vždycky fascinovala lidská psychika. Ráda se vzdělávám v oblasti osobního rozvoje a setkání s lidmi, kteří pracují v oblasti umírání, mě hluboce oslovilo svou moudrostí. Klíčovým momentem bylo setkání s Kateřinou Grofovou* a následná nabídka spolupráce se spolkem Ke kořenům. Připadalo mi, jako by si mě toto „smrťácké pole“ samo přitáhlo skrze lidi, které jsem na své životní cestě potkala.

Proč jsou podle tebe pohřební rituály pro člověka důležité?

Pohřební rituály mohou mít hluboký význam. Umožňují nám se v těžké chvíli zastavit, uvědomit si ztrátu a osobitým způsobem uctít jedinečnost člověka. Dávají prostor emocím, propojují nás s komunitou, která sdílí zármutek, a pomáhají vyjádřit lásku i úctu k zesnulému. Umožňují se s odchodem blízkého krok za krokem vyrovnávat. Smysluplný obřad může člověka podpořit a poskytnout mu zdroje na další cestu v truchlení, která ještě následuje.

Co se podle tebe děje, když rituál chybí nebo se odbude?

Když obřad chybí, může v pozůstalých zůstat pocit nedokončenosti a neuzavřenosti. Emoce nemají prostor k vyjádření, bolest se může potlačit a později se projevit jinými způsoby. Může chybět pocit sounáležitosti a podpory od ostatních. Odbytý rituál může také zanechat pocit, že zesnulému nebyla věnována dostatečná úcta a že jeho život nebyl náležitě oslaven. To může bohužel také vést k dlouhodobým psychickým potížím. Naše australská učitelka Zenith Virago si stojí za tím, že dobrý rituál posledního rozloučení může podpořit jako desítky hodin terapie. Dobrá zpráva je, že věříme, že na uskutečnění dobrého posledního rozloučení není nikdy pozdě.

V čem lidem rituál pomáhá? A je rozdíl mezi tím, co pomáhá pozůstalým, a tím, co pomáhá zesnulému?

Rituál může poskytovat prostor pro vyjádření emocí, pro sdílení vzpomínek, pro vzájemnou podporu a postupné přijetí ztráty. Pomáhá jim uctít život zesnulého. Skrze rituál mohou pozůstalí nalézt útěchu, smíření a začít se pomalu obracet k tomu, aby šli dál životem. 

Co se týká toho, jak rituál pomáhá zesnulému, tak na to s jistotou budu moct odpovědět až po mé smrti. (úsměv) Během obřadu ctím víru pozůstalé rodiny a jsem tímto nábožensky neutrální. Při vedení obřadu však občas žasnu, protože se tam někdy dějí věci mezi nebem a zemí. A to mě vede k mé osobní víře, že během obřadu doprovázíme i duši zemřelého.

Vnímáš, že se naše společnost v přístupu ke smrti a pohřbům mění? Jestli ano, jak?

Ano, vnímám, že pomalu ale jistě mají lidé větší zájem o otevřenější rozhovory o smrti a o zkoumání vlastní smrtelnosti. Čím dál víc lidí začíná hledat smysluplnější a osobnější způsoby loučení. Roste zájem o přírodní pohřebnictví a o možnosti, jak minimalizovat ekologickou stopu pohřbu. Také vnímám, že se lidé méně drží tradičních konvencí a více se odvažují k vlastním, kreativním formám rozloučení. 

S jakými kreativnějšími formami rozloučení se setkáváš a proč jsou dobrou cestou?

Když se pozůstalí už předem otevřou myšlence, že se mohou do rozloučení aktivně a tvořivě zapojit, může z toho vzniknout něco opravdu krásného. Může to pro ně být až terapeutické. Například když sami vytvoří parte, připraví květinovou výzdobu nebo upečou oblíbenou bábovku své babičky, protože ji tolik milovala... Takové osobní doteky a projevy péče dokáží proměnit bolestný zármutek v hlubokou úctu a lásku k zesnulému. 

Jak lidé nejčastěji přistupují k loučení se svými blízkými?

Každá rodina i každý člen rodiny přistupuje k loučení jinak. Na nás jako obřadnice ze spolku Ke kořenům se však často obrací rodiny, které třeba vědí, co nechtějí, ale ještě hledají, co přesně potřebují. Nechtějí rozloučení v krematoriu, ale ještě přesně neví, kde a také jak by celé rozloučení mohlo vypadat. A tak společně, skrze informace o tom, co všechno je možné, hledáme osobitou formu, aby se vytvořil obřad, který život jejich blízkého uctí.

Lidé jsou po ztrátě blízkého často zaplaveni různými emocemi. Každý prožívá zármutek po svém a každému v truchlení může pomoct trochu něco jiného. Za sebe velmi doporučuji ztrátu odtruchlit. Dát si dostatečný prostor a čas, aby se mohly emoce vynořit, a najít jim dobrou a zdravou formu pro zpracování. 

Máš zkušenosti s tím, že se lidé chtějí na svůj pohřeb připravit dopředu? A co jim to přináší?

Ano, občas nás takoví lidé osloví, že by si rádi svůj pohřeb připravili dopředu, jsou to zatím však výjimky. V těchto konzultacích je veliká moudrost a péče o své blízké, aby nebyli zatíženi rozhodováním a praktickými záležitostmi, které může za svého života vyjádřit každý za sebe. Ve spolku Ke kořenům jsme vytvořili pomocný sešit Moje poslední přání, ve kterém jsou otázky ohledně závěru života i ohledně obřadu. Každý člověk si může tento sešit vyplnit, což vnímám jako veliký dar, který můžeme věnovat svým blízkým. Protože skutečnost, že můžeme naplňovat poslední přání našeho blízkého, který tu mezi námi už není, léčí.

Jak tuto práci zvládáš po lidské stránce? Co ti pomáhá si zachovat odstup a zároveň empatii?

Profese v pohřebnictví může být někdy náročná, ale zároveň je pro mě velmi naplňující. Z obřadů se vracím sice přirozeně unavená, ale s velikou vděčností a naplněním, že pozůstalým mohla do života připlout moudrost dobrého kontaktu se smrtí. S tím, jak prožít ztrátu a jak se vzájemně podpořit.

Po lidské stránce se snažím být plně přítomná a empatická. Zároveň je důležité si udržet určitý zdravý odstup, aby mě příběh rodiny nepohltil. Sebepéče před obřadem i po něm je však nezbytná, abych po této cestě mohla jít ještě dlouho. Odpočívám nejraději v přírodě s mým mužem a přáteli.

Máš pocit, že pohřební rituály mají i duchovní rozměr, i když nejsou nutně náboženské?

Vnímám, že obřady posledního rozloučení mohou mít i duchovní rozměr. Sama ho tam vnímám, ale plně respektuji cestu každého, kdo v to nevěří. Zároveň se může každého, kdo na obřad přijde, více či méně dotknout konečnost, jíž je svědkem. Kontakt se smrtí může přinést zamyšlení nad smyslem existence, což jde ruku v ruce s duchovním zamyšlením.

Co bys vzkázala lidem, kteří se smrti bojí nebo o ní raději vůbec nemluví?

Přemýšlím, zda si tito lidé tyto řádky vůbec přečtou, když se tu už dlouho bavíme o smrti. :) Každopádně pro ně mám velké pochopení. Bát se smrti mi přijde jako něco evolučně přirozeného. Chceme žít, nechceme umírat. A pak je na každém z nás, zda a jak chce být v kontaktu s tím, že tu jednou nebudeme. Tlačit někoho do rozhovorů postrádá smysl. Zkoumání této nevyhnutelné součásti života však může strach zmírnit a přinést do života i úlevu.

Co bys chtěla lidem, kteří tyto řádky čtou, vzkázat?

Abychom byli odvážní nejen při zkoumání posledních přání. V knize „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“ totiž autorka Bronnie Ware uvádí, že nejvíce lidé před smrtí litovali, že neměli odvahu žít skutečně podle sebe, že žili spíše podle toho, co od nich druzí očekávali, a tudíž si nesplnili plno svých snů. Pokud vás to bude volat, můžete vzít tuto myšlenku s sebou na procházku a uvidíte, co se bude dít.

Ivka Hasová je obřadnicí smysluplných obřadů posledního rozloučení a lektorkou osvětové činnosti. V roce 2020 se stala členkou spolku Ke kořenům, který do České republiky přinesl principy přírodního pohřebnictví.

*Kateřina Grofová – Na konci dechu