Pomalu! To byl nápis na tričku, se kterým někdy provokativně, jindy inspirativně chodila do práce má kolegyně. Dle pracovního vytížení a aktuálních nároků jsem to více či méně kvitovala. A pak jsem si řekla, že bych to v tomhle bláznivém, šíleně rychlém světě a životním tempu mohla zkusit praktikovat. Letošní léto, kdy byly všechny tři děti skoro dva měsíce v tahu, k tomu bylo jak stvořené...
A měla jsem pocit, že se to i daří. Chodila jsem na procházky za humna se západem slunce. Vyjížděla jsem s manželem na jeho nové motorce na romantické východy slunce. (Vstát ve čtyři ráno, jet v ranním chladu a zažít kvůli mrakům nevýchod je silná zkušenost.) Chodila jsem občas plavat a slunit se. Vytáhla jsem kolo, koloběžku i kolečkové brusle. Svižnou chůzí procházela naši rozestavěnou dálnici až za horizont a modlila se růžence... Tohle flow bylo krásné, nové a potřebné. Libovala jsem si, jak se umím zklidnit a zpomalit, být tam, kde je mi dobře.
A bylo léto. Všechno kvetlo, ale pravšechno. A těch barevných mirabelek – špendlíků podél cest! Chodila jsem s růžencem od naší vesnice k druhé, polem ke kapličce a zpět.
Fakt už jsem se pomalu vracela, fakt už mi zbývaly jen poslední tři zdrávasy! Jenže já se neovládla. Prostě jsem se zastavila a začala se přitom odříkávání ládovat tou dobrotou. A ještě tento a ještě žlutej a fialovej a… Láduju se, modlím se u toho, vyplivuju pecky a najednou... Něco je jinak! Divnej pocit v puse! Nic nebolí, ale!? Sonduju opatrně jazykem ve zlé předtuše. Díra tam, kde byl zub, ohraničená ostrým lemem. Tuším, že jsem si právě vyrobila problém. Zubařka mě naštěstí do 14 dnů vzala. Ale poučila jsem se. Zpomalit ještě víc. Být trpělivá, v klidu dokončit jednu věc. Vždyť ty špendlíky by tam ty tři zdrávasy na mě ještě počkaly. Dostala jsem lekci. A to jsem ještě netušila...
A bylo pořád léto, všechno kvetlo, ale pravšechno. A těch cuket co se urodilo! I stalo se, že jsem jednoho dne do práce odjela obložená mnohakilovými, macatými cukeťáky s odhodláním podarovat kolegy. Tušila jsem, že lenoch se nejdřív strhá, ale přece bych z auta nešla nadvakrát. A tak to vše vláčím, ve své štědrosti funím v letních rozevlátých šatech, otvírám těžké kovové vstupní dveře do budovy, už ať jsem v prvním patře – a najednou ostrá bolest. Proletěla celým mým tělem. Kovové dveře, které se otevíraly ven a visely trochu v luftu, se svým ostrým kovovým rohem otevřely přímo do mého nártu, který jsem skrz mnohá zavazadla neměla na očích. Ještě jsem stihla vyfunět do patra, dokutálet sebe i vysypané cukeťáky do kanclu a svalit se do křesla s dírou v noze. Kolegyně mě obestoupily, radily, dezinfikovaly, mašličkovaly, cukety lítaly vzduchem, svět nabral tempo! Skončila jsem na pohotovosti. Žádné drama se nakonec nekonalo, ale bolavou ránu v noze jsem prostě měla. Zbytek léta jsem čmajdala v žabkách a vyměňovala obvazy.
Ke konci léta jsem si udělala svou velikou oblíbenou osobní pouť na Hostýn. Už jsem mohla trochu chodit obutá i mluvit. Tak jsem pajdala do kopce s růžencem na rtech s děkovnou modlitbou a s odevzdáním všeho a všech i mé další životní etapy. Plody mého flow léta a úplného zastavení na podzim dozrávaly... A modré plody švestek podél cest jsem během zdrávasů nechávala bez povšimnutí.
Jsem vděčná. Opatruju svá slova… Opatruju své kroky… A děkuju za toto léto! Mlčím a víc poslouchám. Co se děje kolem a hlavně uvnitř mě. Sedím a koukám na jizvu na noze – takové moje stigma, památka na zbytek života, pořád ještě citlivé místo připomínající, že má smysl učit se dělat věci pomalu a ještě p o m a l e j i, nebo klidně zůstat úplně stát. Jo a poučila jsem se dostatečně taky, že s plnou pusou se fakt nemodlí a že příští sezonu nebudu sázet tolik cuket!
