Profrčím s potěšením pěšky a na půl plynu tímhle drobným, romantickým okruhem, který nese poetický název Grand Prix Zelný Trh. Pozoruji vosy na hroznech, výrazy ve tvářích trhovkyň a číslovky na vábivých cenovkách, nabízejících za málo oběživa velmi mnohé. Prostě jen tak, pro pouhé potěšení. Abych věděl, jak jde život a obchody, přestože cena bitcoinu je podle posledních prognóz nejistá.
Vraceli jsme se s kolegou tou dobou přes trh k autu po dlouhém a vyčerpávajícím jednání správní rady. A kolega, duší zahradník a pěstitel, při pohledu na vysportovaná těla paliček česneku a jejich cenu, která se mu jevila lukrativní zbystřil. I rozhodl se směnit svoji stokorunu za kilogram výstavního, sadbového česneku. Mně se srdce nijak nerozbušilo tou skvělou nabídkou česneku setého, všem nám dobře známé cévnaté, krytosemenné a jednoděložné byliny z čeledi amarylkovitých. A tak jsem jen postával okolo stánků na levnou krásu a čekal, až se kolega pomazlí s paličkami, po jejichž požití můj dech zaručeně nepoblouzní čichový aparát okouzlující bytosti opačného pohlaví, a šťastný kolega si konečně vybere nějaké krasavice do svého česnekového harému. Ale pak došlo nečekaně ke zvratu.
Postarší trhovkyně usoudila, že já jako naditá chodicí peněženka, která tu momentálně zcela nepochopitelně lelkuje, bych pro ni mohl být potenciálně zajímavý subjekt zámožného kupce, a začala mi dělat lukrativní návrhy. Nabízela sladkým hlasem a žhavým pohledem tu i tohle, ale já z toho zrovna nic moc nepotřeboval. Prostě proto, že jsem ještě nebyl definitivně rozhodnutý, jestli budu zítra dělat kulatou hovězí plec na šalvěji nebo rozmarýnu. A toto koření zeleninová směnárnice neměla.
Pak jsem se ale sám chytil do pasti. Trhovkyně totiž vlastnila ve svých sbírkách překrásné a husté kštice čerstvého kopru, pěkně úhledně v pase převázané stužkou jak slovácká panenka v kroji. V duchu jsem počítal, kdy byla doma naposledy koprová omáčka z čerstvého kopru. Dlouho-li tomu nazad? Dlouho. A to se mi stalo osudným. Trhovkyně totiž jak zkušený důstojník KGB neomylně vycítila slabou stránku protivníka, popadla bleskově za pačesy jedinečnou příležitost a do rukou snítky omamně vonícího kopru. S grácií rudoarmějského regulovčíka či spoře oděné basketbalové roztleskávačky jimi vířila vzduchem a vychvalovala koprový zázrak do nebes. Když jí bylo jasné, že v první fázi uspěla – že totiž koupím, přešla bleskurychle do fáze druhé, zvané množstevní sleva.
„Kupte, mladý pane (je mi něco přes pětašedesát), je zaručeně čerstvý. Co nespotřebujete hned, dáte do lednice a tam vám to vydrží dlouho. Týden, čtrnáct dní určitě. A když ne, naložíte to do soli a šup s tím do mrazáku. Jeden svazeček kopru za deset korun. Jen za pouhých deset! Ale když vezmete dva, udělám vám bezkonkurenční cenu. Bude to za patnáct. Když tři, tak za dvacet. A když vezmete dvacet koprových otýpek, bude to jenom za stovku. A k tomu navrch zdarma CD Jožin z bažin. S vlastnoručním podpisem Ivana Mládka!“
Otevřela víko tašky na kolečkách, odkud stoupala vzhůru k nebi omamná vůně jak z kadidelnice v Compostele. Moje dny byly sečteny. Kdybych z posledních sil nehodil na pult dvacetikorunu za tři koprové korouhve a nespasil se útěkem, byl bych dočista ztracený. Namísto s manažerským kufříkem vrátil bych se ze služební cesty s XXXL taškou plnou voňavých plavuní a mohl si potom doma dělat jako Mach s Šebestovou třeba mamuta s koprovou omáčkou. A pak, funíc jak přetopená parní lokomotiva Great Western, bych vnoučkům před spaním vykládal pohádku o koprové teroristce.
Luboš Nágl
