Je zajímavé, že z generace na generaci jsou děti stále horší a rodiče stále lepší. Navíc ze stále horších dětí vyrůstají stále lepší rodiče. (Wieslaw Brudzinski)
Na začátku článku citát polského spisovatele a satirika tak trochu jako hlavolam. Ale i úsměvný a pravdivý.
Když se tvoří nová rodina, je to změna prvního řádu, protože má-li i původní rodina a vlastně celá široká rodina dále fungovat, jedná se o změny v rolích, očekáváních, v hierarchizaci moci v rodině, ve volnočasových činnostech a v přerozdělení kompetencí i v mnoha praktických otázkách.
Na začátku Bible v knize Genesis čteme o opuštění otce a matky, oddělení se od rodičů. Mladý člověk by se měl postupně dostávat z pozice jedince závislého na rodičích k přijetí zodpovědnosti za své činy před sebou samým i před svým okolím. Přestává ke svému životu potřebovat souhlas rodičů. Jenže musíme číst v Bibli i mezi řádky: I u rodičů by měl probíhat proces odpoutávání od jejich dospívajících, resp. dospělých dětí. Co si budeme povídat, najednou můžeme mít pocit, jako by nás nepotřebovali. „Co od nás budete potřebovat při přípravě svatby?“ ptají se rodiče. Odpověď mladých: „Nic, my to nachystáme. Chceme, abyste si to užili.“ Naplní tenhle pokyn rodiče radostí? Asi jak které.
A jsme u toho. Každý pár je jiný, každá rodina vytváří svoji kulturu života. Najednou je před vámi z vašeho dítěte „hotový“ člověk s vlastními postoji a hodnotami, které si vytvořil na základě reflexe vlastní zkušenosti. A tomuto oddělení od postojů a hodnot původní rodiny je už blízké vyrovnání, odpuštění a usmíření. Na počátku dospělosti by měly děti odpustit rodičům a vyrovnat se s jejich výchovnými chybami a případnými křivdami. Mezi generacemi tu nastává nové partnerství. Nyní je nám ve svém statusu dítě se svým partnerem/partnerkou rovnocenné. Proto čeká rodiče stejný úkol odpuštění dětských a pubertálních peripetií. Tohle je v křesťanské dimenzi života proces známý každému z nás. Vede k vzájemné úctě, respektu a vyrovnání se se svou osobní historií.
Ideální začátek: chystá se svatba – obřad a hostina jako symbol souhlasu, resp. potvrzení s novým svazkem pro všechny zúčastněné a přijetí do širší rodiny. Kolik je v obřadu rituálů a symbolů. Např. rodiče usedají do lavic, ženich a nevěsta jsou v popředí, rovněž role syna a dcery ustupují do pozadí a důležitými se zde stávají role novomanžela a novomanželky.
Nevěsta se ale nepřivdala do rodiny ženicha a ženich se nepřiženil do rodiny nevěsty, aby se přizpůsobili. Mladí spolu mají vytvořit nový celek, odlišný od původních rodin. A tak se mění vztahy s původní rodinou a dalšími příbuznými.
Vytvářet s mladými manžely hned na začátku vhodné podmínky pro všechny strany se vyplatí. Jenže jak to jen udělat, jak jim pomoci, aby to spolu zvládli? Najednou o svém potomku vlastně nevíte nic: jak se stravuje, jestli se doma nehádají, jestli odolají všem pokušením dnešního světa? Prostě zdánlivě (nebo opravdu?) konec! Pocit, že se vám vaše dítě vzdaluje, že už není vaše. To je fakt, není, i když i zde záleží na úhlu pohledu.
Dítě dospělo a dozrálo a je schopné žít ve vztahu (to se stane milostí Boží a také vaší zásluhou) a můžete do rodiny získat dalšího člověka, který přináší úplně nové obohacení vašich dosavadních zkušeností a prožitků. Když zůstanete tímto směrem otevřeni, to nové rozčeří stojaté vody vašeho života, které by bez nového člena rodiny byly bez dalšího vývoje.
Partner vašeho dítěte je potenciální rodič další generace ve vaší rodině. Jak se píše v moudrých knihách, smysl rodičovství dochází k naplnění až po příchodu vnoučat.
Když se vám uvolní ruce od práce a mysl od starání, zaslouží si trochu klidu a pokoje i váš letitý partnerský vztah. Je to čas spočinutí a zároveň další impuls věnovat se konečně svému partnerovi, prožít resuscitaci vzájemného vztahu. Tato šance netrvá dlouho, bylo by škoda ji promarnit. Péče o děti je pro nás klíčová, hodně nás spojuje, a když odejdou, co že nás bude spojovat dál? Je to složitá cesta k vnitřní vyrovnanosti, zvlášť když se hlásí o slovo naše tělesná schránka, snížení fyzického výkonu a mnoho dalšího. Nejvyšší čas pracovat na změně životního stylu a vůbec na schopnosti být otevření vůči změnám. Toto období přináší trénink naslouchání svému partnerovi a pak i mladým. Je spojen s důsledným dodržením bobříka mlčení na dobu neurčitou. S jedinou výjimkou: Nešetřete podporou a opravdovým oceněním. Hlavně žádné rady, žádné hodnocení, to jen tehdy, pokud je rada vyžádána. Mladí nepotřebují výchovné vedení, ale stále byste pro ně mohli být příkladem.
Nebudete se v nové etapě života nudit, stáváte se hlavním fanklubem nového páru, sledujete jeho život zpovzdálí, modlíte se, odevzdáváte své starosti o ně a jste připraveni pomoci, pokud mladí budou potřebovat.
Pro koho to zní nelákavě, ten ať pamatuje na to, že nyní jste jako manželské páry rovnocenní (vy pochopitelně neskonale moudřejší). Buďte si prosím vědomi, že i vy rodiče se učíte nastavovat vůči mladým své hranice.
Je toho dost, co se mezi generacemi v rodině děje. Nemáte také pocit, že tu v přípravě na manželství pro snoubence chybí ještě péče o jejich rodiče, tedy příprava na to stát se dobrou tchýní, dobrým tchánem?
A jak vidí svou novou situaci mladí? Možná to ani nevnímají, ale jsou pod obrovským tlakem, aby obstáli – v oblasti výkonu, v oblasti sociální mezi vrstevníky, v oblasti orientace v tom, co si pro život vybrat jako nosné a podstatné. Ověřování pravdivé reality života je nesmírně náročné. Jen si představte, kolik má novopečená maminka možností, jak pečovat o své dítě… Dělí se to pochopitelně na to, jak uspávat, jak kojit, jestli vůbec kojit, jak oblékat, jaké značky, aby materiál neškodil miminku, a ještě byl fair trade a bio, jaké mastičky na zadeček, jak polohovat, jestli kočárek nebo nošení v šátku… Nepřeberné množství informací na internetu, výběr zcela protichůdných názorů i mezi pediatry a do toho přístup vlastní matky a ještě tchýně. Úkolem mladé ženy je vybrat správně, protože se očekává, že bude supermatka. Jak v takové situaci najít sebejistotu a klid pro dítě tolik potřebný?
A nemyslete si, mladí muži na tom nejsou lépe. Dnes pečují o dítě mnohem více než jejich otcové, takže se v tom mají vyznat rovněž, i když to mají jistě při svém racionálním přístupu jednodušší. Komplikovanější to mají ovšem kvůli krizi mužství, o které se nejen mluví, ale která v realitě komplikuje vztahy. Kdy být oporou pro svou ženu a kdy ji v obdivu sledovat?
Další kapitolou mezigeneračního soužití jsou proto prarodiče. Příchod vnoučat vztahy mezi mladým párem a rodiči z obou stran rozvolní. Jsou tu zase ta „ale“. Do rodiny přijde nový človíček, zcela bezbranný, novopečení rodiče bez zkušeností a je tu především babička, která by za vnoučátko dýchala, udělala by pro něj všechno na světě. Prarodiče by měli zvláště v osblasti výchovy vnuků ustoupit s respektem do pozadí. Nemůžeme předpokládat, že nová generace bude ve víru změn současné společnosti vychovávat stejně jako generace předchozí. Jiná věc je ovšem vlastní teritorium prarodičů. Vnoučata poznávají jejich svět a hodnoty, nastavená odlišná pravidla jsou schopna dodržet a pohyb v jiném prostředí pro ně znamená velký přínos. Když tedy rodičovská strana respektuje recipročně území a pravidla prarodičů, přispěje to k soudržnosti a hladké mezigenerační výměně toho, co je pro život důležité.
A tak pokud vybruslíme ze všech kolizí – mladí i staří, pak se začíná na dlouhá léta utvářet to pravé – doslova mezigenerační koalice prarodičů a vnuků. Jedni s druhými jsou šťastní, když spolu mohou trávit čas. Vazba k prarodičům může trvat dál i v pubertě, když se mladí osamostatňují. Dnes je tato vazba posilována i tím, že se vnoučata stávají průvodci svých prarodičů ve virtuálním světě, neboť současná společnost vyžaduje počítačovou gramotnost od každého bez pardonu. Naopak prarodiče mohou vnukům posloužit jako průvodci ve vztazích v rodině, jsou pamětníky rodu a přispívají tak mladým k nalezení sebe sama, vlastní sebehodnoty. A to je v době, kdy mladí zažívají extrémní nejistotu a těžce hledají svou identitu, hodně zapotřebí.
A zbývá nám zmínit vztahy rodičů a prarodičů. Ne nadarmo se dnešní rodiče s dospívajícími dětmi označují jako sendvičová generace. Jejich pole působnosti opravdu směřuje nahoru i dolů. Děje se tak jednak k dětem, které buď potřebují servis a speciální čas naslouchání ve chvílích svého náhlého otevření obvykle v tu nejnemožnější dobu. Další variantou v tomto směru je volání o pomoc jejich dospělých dětí, které už založily rodinu a těžko zvládají neúprosné nároky skloubení zaměstnání a péče o malé děti. V opačném směru jsou na rodiče kladeny nároky narůstající péče o staré rodiče, kteří už leccos potřebují a někdy ztrácejí svou soběstačnost. Jedná se o velké nasazení pečovatelů, které není syceno tzv. odměnou, jako když se staráte o malé děti. Tady se oblouk života uzavírá, vztah se přetavuje do láskyplné služby se zachováním úcty, respektu a uznání přínosu starého člověka v rodině.
Na konci článku musím s povzdechem uznat, že pojednat mezigenerační vztahy je úkol zabírající obrovskou šíři. Vždyť jde vlastně o celý život. A ten žijeme postupně den za dnem v reflektování změn, stanovení si nových začátků a úkolů.
