Rodinný život

Po ničem jsem tak netoužila jako po pořádné rodinné dovolené a po moři. Kdo mě zná, ví. Pár let jsme nebyli v podstatě nikde, malý výlet spojený s rodinným srazem jsme vydávali za dovolenou a omlouvali si to tím, že doba je zlá a doma sedí v covidovém čase všichni. Mít tak všechny pohromadě někde na pláži... Byl to můj sen, který se měsíce a roky rodil tajně v srdci a rostl do obřích rozměrů. Diář našich starších dětí jasně alarmoval, že v létě s nimi nelze počítat – přes covid nám vyrostly a jejich touhy se ubíraly jiným směrem. Stali se z nich táboroví vedoucí, přípravné týmy jely přes rok naplno, žily svými aktivitami. Všichni se chytali za hlavu, že v jejich věku se už rodinné dovolené neabsolvují, ať popadnu jen manžela, dcerku nebo kámošku a užiju si s nimi. Ano, byla to možnost, ale já v koutku duše toužila... 

A pak přišla další rána. Nejenže odcházel náš starý plynový kotel, ale přicházela válka. A to má každý jiné starosti než se těšit na dovolenou. Po mnoha zimních týdnech tápání jsme rozhodli. Riskneme, investujeme domu a nějak to dopadne. Zaplatili jsme nemalou zálohu a nasadili si do domu řemeslníky. Kývnout na tepelné čerpadlo ve starém domě se ukázalo jako budovatelské dílo související s mnoha dalšími úpravami od nových elektrických rozvodů, až po výměnu topení, a když už se kopne a vrtne sem, tak se jeví nutností vyměnit i tamto. Náklady se zvyšovaly, čas na přípravu se zkracoval. Termín instalace čerpadla se přibližoval. Jediný týden dovolené, který manžel hýčkal jako oko v hlavě před příchodem oné tepelné jednotky, se blížil. A s ním i konec školního roku.

Bylo mi těžko. Se stále teplejšími dny jsem tajně brečela do polštáře a pokukovala po reklamách na zájezdy k moři. Rozum velel, že v této šílené době si to nemůžeme dovolit – časově, finančně, celkově rodinně. Ale srdce toužilo a úpělo a volalo, že si to konečně snad za všechno celoroční pachtění zasloužíme. Měla jsem pocit, že jestli to letos nevyjde, asi umřu. Svěřovala jsem to Pánu Bohu. Manželovi jsem se to neodvážila ani naznačit, protože přicházel z práce, převlékl se do montérek a do pozdních nočních hodin i s našima klukama sekal, kopal, vynášel hordy kamení a jinde díry zasypával, míchal beton a měl jediný cíl. Akčností a šikovností se vrátil do doby před čtvrtstoletím, kdy jsme náš dům budovali.

Termín dodání čerpadla byl na spadnutí. Konec školního roku taky. Kluci finišovali tábory a já jsem reklamy vyskakující z mobilu a kamarádky sdílející plážové radovánky nesla čím dál hůř. Ten týden byl mou jedinou nadějí. A tak jsem to téma musela otevřít. Se zlou jsem se potázala. Můj muž měl pochopitelně úplně jiné myšlenky a plány – tlačil ho čas i peníze. Chápala jsem. Ale srdce mučila veliká touha. Snažil se chápat i on, ale prostě jsme se v akutních potřebách rozcházeli. Navíc manžel vedro a moře vůbec nepotřebuje, a kdyby bylo po jeho, odpočine si i doma na dvoře nebo procházkou za humny. Navíc o odpočinku nemohla být teď řeč. Snad bychom prý mohli jet na podzim, až bude vše hotovo, ale to stejně nebudou finance. Zavrhla jsem to. Kromě financí si na podzim nemůžu dovolenou vzít já, takže asi nic. Nic? Ta vidina onoho „nic“ byla zničující. Bylo jasné, že ten jeden jediný týden jeho dovolené na konci školního roku může být naším jediným rodinným společným časem. 

A pak, pak se to stalo! Týden před manželovou dovolenou přišla informace, že z důvodu opožděné dodávky jakéhosi dílu bude mít zpoždění také instalace čerpadla. Tudíž přípravné práce tak nespěchají a budeme rádi, když do zimy zatopíme. Na jednu stranu rozčarování, abychom se vůbec tepla dočkali, na stranu druhou záblesk naděje! Vlastně teď není až tak kam spěchat.

Odvážila jsem se přijít s troufalým nápadem znovu! Že bychom mohli ten týden manželovy dovolené využít pro společný čas... Čerpadlo nespěchá, pak by to vše manžel po trochách zvládl, děti můžu honem omluvit ze školy, známky jsou napsané. S malou duší jsem očekávala ortel. Šlo o všechno. Teď nebo nikdy! A vtom se to stalo.

Důkaz manželovy a Boží lásky se zhmotnil po chvíli ticha v jeho odpovědi, že když najdu něco krátkého a levného, tak jo. Pojedeme! Gejzír neskutečné radosti a dojetí vytryskl, skočila jsem mu kolem krku, přitiskla se k montérkám a rozjela šílenou kampaň k sehnání rodinné dovolené last minute. Děti souhlasily, trochu se těšily a trochu jim to bylo jedno, protože ve škole se už jen vracely učebnice, chodilo se na povinné vycházky do muzea a stejně žily táborem. Bylo jasné, že nebudu slevovat! Žádná dovolená za vraty! Moře nebo nic! Zbývalo vyřešit problém s financemi.

A tady pohádka pokračuje. Co se nestalo! Jakési pozemky kdesi u lesa, jejichž podíl jsem vlastnila, si zrovna v těch dnech chtěl kdosi koupit. Nabízel za ně XY peněz. No vida! Lehce nabyl, lehce pozbyl – budeme mít na dovolenou! 

Bláznění se sháněním dovolené zkrátím. Buď nebyly letenky, nebo místo v hotelu. Lítala jsem od cestovky k cestovce, zájezdy na monitoru mizely doslova před očima. Vybrat zkrácenou dovču pro pět lidí na poslední chvíli se zdálo nereálné. Prý kdo seděl tři roky doma, se teď urval ze řetězu. Byla jsem taky urvaná. Kufry jsme měli sbalené, věděli jsme, že musíme v neděli odjet, abychom se včas vrátili. Byla sobota a my pořád nic…

Modlila jsem se a naše nabídky se měnily z minuty na minutu. Jadran střídalo moře Rudé, pak Černé. Černě to i vypadalo. Kamkoliv, úpěla jsem. A pak mi nebe poslalo anděla. Seděl v jedné cestovce v podobě mladé šikovné slečny, která řekla zcela přesvědčivým hlasem – tak vám teda něco najdeme! Podívejte, tohle je skvělé místo, které znám! Tam budete spokojení! A stalo se! Po letecké rodinné radě jsme letěli! Moře Středozemní! Slané, mocné, průzračné, nádherné, nekonečné, modré! Dýchala jsem ho, koštovala, potápěla jsem se. Opravdové štěstí! Cpali jsme se tureckým medem a já žila svůj opravdický vytoužený sen! Dovolená neměla chybu! Dovezla jsem si moře domů. To Středozemní v láhvi mám schované. Moře v komoře. Moře Boží a manželovy lásky mám navždy v srdci. A modrý pásek ze zápěstí nesundám. Připomíná mi, že žiju all inclusive. Tolik milostí! Byli jsme nečekaně na rodinné dovolené. Čerpadlo počkalo. Manžel dál buduje. Snad až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, řekneme, že jsme zvládli všechno. Děti dostaly prima vysvědčení a odjely na tábory. A já se s vděčností a radostně vrhla pomáhat manželovi. 

A teď bonusy: dovolená stála přesně tolik, kolik bylo nabídnuto za prodej pozemků. K tomu není co dodat. A další dovětek. První červenec je dnem našeho výročí svatby. Další gesto Boží lásky k nám přišlo při mši svaté, kterou každoročně necháváme v ten čas sloužit. Je za co děkovat i prosit. Kněz přišel s nápadem soukromé mše svaté. Pozvali jsme rodinu. A k našemu údivu pak použil texty ze svatebních obřadů včetně obnovy manželského slibu. Takovou mši jsem si vždycky přála a tajně doufala. Pohár vděčnosti, už tak naplněný, přetékal. Dojati jsme řekli znovu „ano“! A já si víc než jindy uvědomovala, že když člověk žije jednotu, kterou nám kněz před lety při svatebním obřadu kladl na srdce (sice často těžce vybojovanou), dočká se požehnání. Náš Bůh je Bohem překvapujícím. A pohádky ještě stále nekončí…

Vrátili jsme se do reality. Ty pozemky za přesnou částku naší dovolené, na kterou jsme spoléhali, protože v rozpočtu prostě chyběly, se nakonec neprodávaly. Ouvej. Ukázalo se ale, že mají mnohem větší cenu, protože jsou dokonce stavebním místem a jejich hodnota bude v budoucnu o dost vyšší. No vida, Bůh pro nás chystá další dobra... Už to vidím. Příště, příště to nebude moře, ale přímo celý oceán! Oceán Boží lásky a přízně, ke kterému poletíme. Ta nej Boží riviéra nás ještě čeká! A každým společným „ano“ našich životů jsme jí blíž… 

(Psáno bez komentáře pod čarou, v čase uzávěrky nedořešeno: když jsem nadšeně vyprávěla bezmála osmdesátileté akční mamince o dovolené, zasnila se a řekla, že vždycky měla moře ráda. Za pár dnů přišla s nápadem, že když pořád tak šetří, tak teď ví proč. Vezme všechny své vnučky na dámskou jízdu k moři. A já, já prý pojedu jako dozor taky!)