Časopis Rodinný život
Časopis je orientován na rodinu a rodinný život ve všech jeho pestrých podobách a projevech, radostech nebo starostech všedních i svátečních dnů.
Zaměřuje se na problematiku výchovy dětí, vztahy mezi manžely, na duchovní život rodiny, život v neúplné rodině, seniorský věk apod. Časopis přináší informace o různých akcích a prorodinných aktivitách. Je určený každému, kdo v rodině žije, nebo kdo se zabývá problematikou rodinného života.
Časopis Rodinný život vychází pětkrát ročně a ukázkové číslo i předplatné si můžete objednat poštou (Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc), telefonicky (587 405 250-3) nebo
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
. Na požádání pošleme ukázkové číslo časopisu i elektronicky. Můžete si jej také zakoupit v síti prodejen Karmelitánského nakladatelství.
Časopis vydává Centrum pro rodinný život Olomouc.
Osvojené děti (3/2016)
Největším darem pro děti je, když jsou milovány. Nové číslo časopisu Rodinný život je věnováno těm, jejichž rodinná pouta vznikla vědomě, z touhy milovat – pěstounským párům, adoptovaným a osvojeným dětem.
Manželé Hrabovští otevírají dokořán dveře své početné rodiny. V rozhovoru vyprávějí o sbližování biologických a osvojených dětí, realitě pěstounské péče, která je mnohem pestřejší než původní představy a očekávání. Pohled z druhé strany nabízí svědectví partnerů, kteří byli oba vychováni v adoptivní rodině. Nyní jsou sami rodiči a reflektují vlastní výchovu i hledání svých kořenů.
Jedním ze způsobů podpory dětí s nedostatečným zázemím je adopce na dálku. Seznamte se s projektem zaměřeným na vzdělávání dětí z chudých oblastí Haiti. Margita Šantavá z Centra pro náhradní rodinnou péči představuje aktivity určené pěstounským rodinám.
Do rodiny patří také třetí generace. V Brně proto vznikla služba Trojlístek, která umožňuje „adoptovat“ babičku. Seniorky tak mají možnost věnovat svou energii, lásku i zkušenosti a na oplátku jsou obdarovány sdílením zážitků s malým dítětem.
V rámci Roku milosrdenství pokračuje zamyšlení MUDr. Jitky Krausové.
Anděl Cherubín dětem prozradí, že i Bůh je zapomnětlivý.
Duchovní rodičovství je stejně životodárné jako biologické. Promyslet jeho význam může být pro bezdětné páry velkým povzbuzením.
V časopise nechybí pohádka na dobrou noc, tvoření pro děti, voňavý recept, křížovka, soutěže, hry a informace o připravovaných akcích.
Předplatné či ukázkové číslo si můžete objednat na adrese: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 250, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Rodiče z děcáku
Rozhovor s anonymními manželi
Milí čtenáři,
rádi bychom vám dali možnost nahlédnout do života mladé rodiny se třemi malými dětmi. Tato rodina má své specifikum v tom, že oba manželé (rodiče dětí) pocházejí z dětského domova a byli adoptováni náhradními rodiči. Jsme rádi, že nám umožnili podívat se na adopci ze strany dospělých dětí z dětského domova, které měly štěstí, že se dostaly do úplných rodin. Vzhledem k tématu rozhovoru jsme zvolili anonymní formu. To by nám však nemělo bránit v tom, abychom se na náhradní rodinnou péči podívali jejich očima.
Naše cizí děti
Rozhovor s manželi Hrabovskými
Manželé Jaroslav (51 let) a Josefa (46 let) Hrabovští se spolu seznámili před třiceti lety. Dva roky spolu chodili a poté se vzali. Jak sama paní Hrabovská uvádí, do vztahu šla s tím, že si vybírá otce svých dětí. Postupně se jim jich narodilo pět, čtyři dcery (26, 24, 20 a 16 let) a jeden syn (22 let). Do této početné rodiny přijali tři děti do pěstounské péče, dva chlapce (19 a 16 let) a jedno děvče (18 let). Pěstounství, domov a srdce otevřené dětem, jim v mnoha směrech změnilo život a bylo hlavním tématem našeho společného setkání. Paní Jožanka pracuje jako vychovatelka v domově mládeže a pan Jarek se stal pěstounem na plný úvazek.
Kokosové děti
Miloslava Striová | adoptivní a pěstounská maminka, usiluje o medializaci pěstounské péče, zapojuje se do aktivit neziskových organizací v této oblasti
Máme doma kokosové děti. To jsou děti, které jsou uvnitř bílé a na povrchu černé, vychovávané rodiči a mezi dětmi většinového etnika a současně podle fyzického vzhledu je patrné, že patří k etniku jinému. I když u některých našich dětí nejsou viditelné romské znaky, všechny od malička vědí, že někteří jejich předkové byli Romové a jejich původní vlastí byla Indie. „Já se ti divím. Že si ty cikány bereš domů?“ S touhle otázkou se na mě obrátil známý, když se mu na jednom večírku pod vlivem alkoholu rozvázal víc jazyk. Sice mně podobnou otázku nikdo takto přímo nepoložil, ani na takové večírky už nezbyl čas, ale od mnohých jsem tyto nevyslovené otázky cítila: „Vzít si děti z dětského domova, a k tomu ještě cikánky? Jak tohle asi může jednou dopadnout?“
Když prší psi
Luboš Nágl | sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého; je ženatý a má 11 dětí
Moje žena, nejlepší ze všech, mi v mladších dobách našeho manželství na některé moje dotěrné nabídky říkávala: Teď ne, děti jsou ještě malé. Ale „jednou až…“ To bylo zaklínadlo, které se postupem doby měnilo, jak rostly naše děti a jejich požadavky na kapesné. A mělo naznačit, že až jednoho dne vypukne ono „jednou až…“, tak přišla konečně ta pravá chvíle. A tak se zákonitě přihodil i ten den, kdy zaznělo: Teď ještě ne, ale „jednou až…“ budeme dědeček a babička. Dnes už vím, že „jednou až…“ by mělo být zakončeno „až naprší a uschne“. Čili fakticky nikdy. „Jednou až…“ je jako duha. Je to úchvatně krásné z dálky, ale když se k tomu člověk blíží, tak se to buď vzdaluje, nebo rozplývá. Prostě – „jednou až…“ je pia fraus. Milosrdná lež.
Pán Bůh má sklerózu
Anička Němcová | učitelka MŠ v Olomouci, katechetka, šťastně vdaná za skvělého muže; má ráda Boha a lidi (především ty malého vzrůstu)
Holalatydrija holala olalá! Svoji, tedy, moji milí karamádi, karamádky a karamáďata – vlastně kamarádi, kamarádky a kamaráďata! Jsem vesmírně, promiňte, nesmírně rád, že se s vámi ošest, vlastně opět setkávám! Mám jakýsi polepený, jejda, popletený den. A nejím, tedy nevím, co s tím dělat… Lidem, kteří ptelou, tedy pletou slova, se říká, že hají, vlastně mají nemoc ze skla – jakousi sklerózu. Tak nevím, čím trpí nebeští andělé – možná vzduchózou. Snad nepopletu přírodu, vlastně příhodu, o kterou se s vámi chci dnes podědit, tedy podělit.
