Rodinný život

Jsme časopis s tradicí

Rubriky:

Spolu a pro druhé - Rozhovor s manželi Jelečkovými

Author
Jan Kvapil
Článek titulní obrázek
2023-07-17
Při návštěvě salesiánského misijního díla v Bulharsku jsem se seznámil s Maruškou a Františkem Jelečkovými. Vzali se v roce 2013, a když se jim narodil první syn, rozhodli se odjet na misie. Teď už jsou v Bulharsku tři roky, syny mají dva a kromě nich přijali za vlastní i salesiánské dílo, které se stará o mnoho dětí. Už 28 let tady salesiáni, jejich zaměstnanci a čeští dobrovolníci pracují především s romskými dětmi, které trpí těžko představitelnou chudobou. Nabízejí jim podporu, volnočasové aktivity, doučování a na předměstí Staré Zagory, kde žije ve vyloučené lokalitě na 20 tisíc lidí, pro ně dokončují stavbu velkého střediska (škola, kostel, hřiště, oratoř, jídelna, kroužky…). Měl jsem možnost poznat situaci místních lidí, práci ve středisku a mnohá svědectví naděje. Jako redaktora Rodinného života mě přirozeně zajímalo i svědectví Marušky a Fandy – příběh rodiny, která se rozhodla vydat se pro misie.

Jak jste se našli?

Maruška: Našli jsme se v Sebranicích u salesiánů. Já jsem ze sebranické farnosti a Fanda tam byl v aspirantátu – seznamoval se s tím, co salesiáni dělají, a přemýšlel, jestli se stát salesiánem.


Fanda: Se salesiány jsem prožíval první animátorský kurz, když se to rozjíždělo. Potom jsem jel do Bulharska jako dobrovolník. Když jsem se vrátil, přemýšlel jsem, jestli bych měl být salesiánem. Šel jsem do přednoviciátu do Sebranic. Když jsem rozlišoval povolání, kladl jsem si otázku, proč chci být salesiánem, a zjistil jsem, že toužím skončit na misiích v Bulharsku. Tehdy jsem si uvědomil, že řehole salesiánů zahrnuje i poslušnost, a když provinciál řekne, abych šel třeba do Dolních Počernic, nevím, jestli bych tam chtěl jít. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, když bych třeba nakonec do misií nešel. Bylo to pro mě očišťování motivací. Rozhodl jsem se, že ve formaci nebudu pokračovat. Tehdy mě ani nenapadlo, že nakonec skončím tady, v bulharské misii.


Když říkáš, že jsi očišťoval svoje motivace, rozlišovali jste potom nějak i to, jestli jít do manželství?

Maruška: Vztah jsme nebrali na zkoušku, jestli to jde, nebo nejde. Šli jsme do toho s tím, že jednou můžeme být manželé. Brali jsme to vážně.


Fanda: To je to období chození. Když se na to dívám zpětně, měli jsme nějaké společné zážitky, i ze společné práce. Mladým lidem, kteří s někým chodí, doporučuju, aby třeba jeli na vodu. Tam si vyzkouší spoustu věcí, jak funguje nebo nefunguje komunikace, a poznají rozdíly v komunikaci muže a ženy. Právě na vodě se dají vyzkoušet různé krizové situace.


Když už jste se rozhodli, že půjdete do manželství, měli jste nějakou představu, čím ho naplníte?

Maruška: Určitě jsme chtěli prožít spokojené manželství, mít děti, snažit se, abychom si rozuměli a bylo nám spolu hezky. Neplánovali jsme nějaké dobrodružné akce. Spíš společně a zodpovědně prožít život s dětmi.


Starší syn se vám narodil pět let po svatbě. Jaké byly první roky manželství?

Maruška: Za sebe musím říct, že byly krásné. Učila jsem v mateřské školce na biskupském gymnáziu v Brně a byla to práce, která mě strašně bavila, naplňovala, hodně jsem pro to žila. Myslím si, že Fanda byl taky velice šťastný ve své práci, která ho naplňovala. Byli jsme spolu a oba jsme pracovali pro druhé.


Fanda: Oba jsme měli profesi v církvi. S tím se pojí i to, že to není dobře placená práce. Takže jsme trošku řešili problém, že když si pořídíme děti, musíme je nějak zabezpečit. Bydleli jsme v Brně a tam jsou vysoké náklady. Zkoušeli jsme sehnat nějaké vlastní bydlení. V jeden moment jsme si uvědomili, že situace nikdy nebude ideální, že to nemusíme hrotit a nějak to dopadne. Řekli jsme si, že si můžeme pořídit dítě. Kdybychom opravdu čekali na to, až budeme mít postavený dům a všechno budeme mít zajištěné, třeba by to ani nemuselo nastat.


A ty jsi byl, ještě za svobodna, tady v Bulharsku na dva roky na dobrovolné službě? Tolik ti to přirostlo k srdci, že ses s tímto místem nechtěl rozloučit?

Fanda: Každý rok jsem sem několikrát přijel s různými skupinami děcek. Bral jsem to trošku jako takovou reklamu. Chtěl jsem mladým ukázat, o co tady jde. Někteří z nich se pak stali dobrovolníky. Taky jsem sem začal dovážet různý materiál. Byl jsem hodně aktivní. Pořád jsem salesiánům nabízel, že kdyby něco potřebovali, můžu přijet. Když tomu fandíš a věříš, rád to podpoříš. A já fandím celé myšlence Dona Boska a tomu, co dělal. I proto mě salesiáni nakonec oslovili. Práce s mládeží je celý můj život. Tady na misiích se opravdu děje ten základ – práce s těmi nejchudšími. V každém státě je chudoba jiná. Třeba v Německu jsou děti chudé v tom smyslu, že na ně rodiče nemají čas. Když jsem byl dobrovolníkem tady v Bulharsku, viděl jsem chudé na ulicích, jak klepou na dveře… Je tady více chudoby ve společnosti, hodně mě to zasáhlo. Práce s Romy mi přijde opravdu důležitá. Jsou to početné skupiny, spousta lidí tady opravdu potřebuje pomoct.


Maruška: Oni nemají co jíst, nemají vzdělání, v tom jsou hodně chudí.


Jak se stalo, že jste jako rodina odešli sem do Bulharska na misie?

Fanda: Když jsme sem jezdili, vždycky jsme nabízeli pomoc, ale v tu dobu žádná žádost nepřišla. Pak se nám narodil Jeníček, já jsem měl stabilní práci, Maruška byla na mateřské, přestěhovali jsme se do nového bytu, vybavili jsme ho nábytkem, zavěsili jsme poslední garnýž a všechno bylo, jak jsme si představovali. A právě v tom momentě nám zavolali salesiáni z Bulharska, že by potřebovali někoho na pozici fundraisera, kdo by pomohl se stavbou salesiánského misijního díla, a jestli bych o to neměl zájem. Přišlo to ve chvíli, kdy se to vůbec nehodilo. Kdykoliv v předchozích letech bychom řekli: „Ano, jdeme do toho.“ Ale my jsme měli půlroční mimino! Odletěli jsme do Bulharska to se salesiány probrat osobně, ale měli jsme spoustu otazníků. Pak jsme jeli na exercicie a tam jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Od toho momentu, asi během týdne, se všechny naše otazníky vyřešily a na všechno se našla odpověď. Pracoval jsem v centru mládeže, což není práce, ale povolání. Objevil se tam kluk a zjišťoval, co děláme. Najednou z něj vylezlo, že by ho ta práce zajímala. Nikdy předtím do centra sám od sebe nikdo s takovou nabídkou nepřišel, pořád jsme někoho sháněli. A najednou tu byl on. Podobným způsobem se postupně vyřešily všechny naše problémy.


Maruška: Stejně tak problém s bydlením. Řešili jsme, že nemůžeme jen tak jednoduše vypovědět smlouvu. Do týdne přišla moje kolegyně z práce, že hledá bydlení, a tak se do našeho bytu nastěhovala místo nás.


Proč jste se rozhodli manželství naplnit ještě něčím jiným než tím, že budete mít práci, děti, domov, tak jak to má většina lidí?

Fanda: Máme se hezky. Nikdy jsme nebyli bohatí, ani v České republice, ale fakt nám nic nechybělo. Nepotřebujeme mít drahé značkové věci, jsme šťastní i bez nich. A když ti nic nechybí, chceš se rozdělit s ostatními. Měli jsme ještě kapacitu dělat někde něco dalšího. Když ta prosba přišla, uvědomili jsme si, že můžeme napomoct velikému dílu s obrovským přesahem. Vždyť to zasáhne nejen děti, ale potom také jejich rodiny a děti těch dětí… Dílo, které tady salesiáni dělají, se nedá sečíst a vtěsnat to do nějaké tabulky, ale ta pomoc je obrovská. Na jednu stranu nás to něco stojí, ale pro obrovské dílo Dona Boska to má přínos.


Když se člověk s druhými rozdělí, něco jim odevzdává. Máte pocit, že jste tu kvůli své práci o něco přišli?

Maruška: Nenapadá mě nic, co by nám tady hodně chybělo a čím bych se trápila. Jsme daleko od svých rodin, od přátel, které máme v Česku, ale díky telefonům a sociálním sítím se dá komunikace udržovat. A díky tomu, že se třikrát do roka snažíme jet do Česka, nejsou naše vztahy tak zpřetrhané.


Fanda: Když to vezmu z křesťanského pohledu, člověk vnímá, že Hospodin se postaral. Věci se vždycky nějak vyřešily. Máme důvěru, že to tak zůstane i do budoucna. My jsme v České republice nezaměstnaní bezdomovci, opravdu jsme tam všechno opustili – práci, kariéru, byt. To tam na nás čekalo třeba rok, ale teď už ani nevíme, kam bychom se vraceli.


Maruška: I v tomto ohledu si říkáme, že až nastane správný čas se vrátit, doufáme, že to Hospodin nějak zařídí a že se vůbec budeme mít kam vrátit. Když teď jedeme do Česka, jsme u rodičů v malém pokojíčku. Máme tam zázemí, ale nemohli bychom tam zůstat déle.


Stanovili jste si hranici, že tady budete na pět let – do doby, než Jenda nastoupí do školy.

Maruška: Snažíme se toho držet. Jak to bude za dva roky, až ten čas nastane, to nevíme.


Fanda: Rád bych se tu dočkal otevření té salesiánské školy. Bylo by to pro mě zadostiučiněním. Teď je to stavba a spousta práce okolo. Chtěl bych, aby škola opravdu začala do dvou let, případně později, plnit svůj účel. Pak bychom možná uvažovali o tom, jestli svůj pobyt neprodloužíme, ale zatím platí, že až Jenda půjde do školy, chceme se vrátit.


Máte pocit, že vám vydání se pro misie naopak něco dalo?

Maruška: Myslím, že jsme získali určitý nadhled nad některými věcmi i fakt, že člověk nemusí mít všechno. Já kolikrát říkám, že se máme hezky, že máme kde spát, máme střechu nad hlavou a co jíst. Ve finále toho člověk k životu moc nepotřebuje. Jsou důležitější věci než mít obrovský barák. Učí nás to vděčnosti za to, co máme.


Fanda: Musíš nad tím přemýšlet v kontextu té romské čtvrti, která místy připomíná slumy. A my jsme s tím denně konfrontováni. Když vidíme, jak jsou na tom ti lidé opravdu zle, pomáhá nám to udržet si nadhled. Když sem vozím různé návštěvy a ukazuju jim, co tady děláme, přeskládají se jim v ten moment v hlavě všechna kolečka. Když se toho mohou dotknout, najednou to vidí v úplně jiném kontextu. My to tady můžeme vidět každý den. Člověku to hodně pomáhá posilovat sociální cítění, správně to uchopit.


Máte pro sebe nějak pojmenované cíle vašeho manželství?


Maruška: Dobře vychovat děti a předat jim to nejlepší, čeho jsme schopni.


Jak vás poslouchám, přijde mi, že se snažíte naplnit manželství službou druhým.


Fanda: Někdy mi až zpětně dochází, že tím, co děláme, vychováváme své děti v dobré lidi. Když tady někdo klepe na dveře a prosí o jídlo, jdu namazat chleba, vezmu Jeňu s sebou a on s námi prožívá i to, že má někdo hlad. Rodiče učí děti modlit se za lidi, kteří mají hlad, a naše děti to tady s námi zažívají a utváří je to. Je nesmírně důležité, aby si děti, ale nejen ony, uměly představit různé životní situace. Myslím si, že vychovávat děti v obrovském blahobytu, zavalené hračkami a spoustou věcí, je horší. Tohle je vychovává k lidskosti.


Vnímáte manželství jako cestu k Bohu, cestu do Božího království, cestu ke svatosti?


Maruška: Člověk se snaží žít podle svého svědomí, seznamovat děti s Bohem, a jak říkal Fanda, snažit se z nich dělat dobré lidi i svým příkladem.


Fanda: Manželství je určitě cesta ke svatosti. Když člověk není sám, opouští své ego, své JÁ, a mění se v MY. Manželství se nějak utváří, něčeho se musíš vzdát, něco změnit… mění se to s každým dítětem. Pokud to směřuji především ke společnému MY a netočí se to pořád jen kolem mého JÁ, pak je to cesta ke svatosti. To je vlastně i Boží pohled. Bůh také není jenom JÁ, ale je společenstvím. Manželství, rodina… Postupně se to rozvíjí. Čím víc je v té rodině lidí, tím víc je to o MY a tím méně o JÁ. A můžeš mít různě širokou rodinu, můžeš mít adoptované děti, můžeš se starat o staré rodiče. Těch rozměrů může být spousta. A jestli se nám to daří? Snad ano.



Mohlo by vás také zajímat
Ado
rodinnyzivot.cz
Proglas
Noe
Donace