Rodinný život

Manželé Amendolagine se narodili se ve stejném roce a měsíci. Ulisse (což znamená Odysseus) pocházel ze Salerna, velkého města na břehu moře 70 km jižně od Neapole. Lelia se narodila v Potenze, hlavním městě vedlejší provincie, ale ve vnitrozemí. Jejich otcové byli státními úředníky a podle toho, jak byli překládáni, se musela rodina stěhovat. Obě rodiny se nakonec po různých štacích usadily v Římě. Obě rodiny tedy měly hodně společného. Ulisse    vystudoval práva a pracoval na odboru demografie ministerstva vnitra. Byl to pohledný muž, měl dobrou práci s jistým platem státního úředníka, takže byl velmi dobrá partie, po níž se ohlížely nejen černooké siňoriny, ale i jejich matinky. Ale tak nějak tu stále nebyla ta pravá. Lelia po studiu vyučovala ve škole, pak pracovala za bankovní přepážkou a později ve státní knihovně pro učitele. A také tu nebyl ten pravý a roky plynuly.

Když se poznali, byl jí Ulisse ihned okouzlen. Nazýval ji „sladkou učitelkou“ a „usměvavou slečnou“. Lelia zase obdivovala jeho charakter: vyrovnanost, přemýšlivost, zdvořilost a vnitřní hloubku. Oba měli společné rysy duchovní, a to hlubokou víru a touhu vytvořit dobrou křesťanskou rodinu. V r. 1929 se zasnoubili a 29. září 1930 (když jim bylo přes 37 let!) byla svatba v jejich farním kostele sv. Terezy z Avily na Corso d´Italia.

Pro dobré manželství sice měli osobnostní předpoklady, ale od začátku to nebylo jednoduché. Proč? Spolu s nimi žili jeho rodiče, ovdovělá Leliina matka, a hlavně Ulisseho sestra s manželem a se synem. Tato sestra měla, jak se píše ohleduplně, nešťastnou povahu a byla v rodině zdrojem intrik. Ulisse a Lelia milovali rodiče a měli v rodině úzké vztahy, ale…! Manželé si musí být vzájemně na prvním místě. A oni dokázali i ve společném domě biblicky rodiče opustit, a přitom jim zachovat lásku a úctu. Museli si vyhradit svůj prostor v čase i místě slušně, ale jasně a pevně a ze začátku opakovaně. Navíc brzy přicházely děti jedno po druhém. První syn už 30. 5. 1931 a pak do r. 1935 přibyli další 3 kluci a poslední dcerka. Jedno bambino za druhým. Všechny vítali jako dar. Prarodiče byli samozřejmě součástí výchovy, ale nepřevzali ji, a Lelia s manažerským nadáním vedla celou velkou domácnost. Vždy s pokojem, ale zároveň neústupně trvala na společné modlitbě s manželem. Ulisse umístil k nohám jejich manželské postele dvě klekátka, kde společně začínali a končili den modlitbou, jen sami dva. Manželskou duchovní intimitu si nenechali vzít a takto spojeni pak byli spojeni i ve všem ostatním.

Velkou pozornost věnovali výchově dětí, jejich vzdělání a volnému času. Za války byl hlad, přídělový systém nebyl funkční a plat Ulisseho nestačil. Ulisse se přesto nikdy neuchýlil k tzv. „černé tašce“, jak se říkalo úplatkům. Zdvořile odmítal jakoukoli formu takového daru, ať to byl celý litr oleje, který byl víc než peníze, anebo jenom kytice. Byl tím nápadný a nepříjemný jako každý, kdo se morálně liší. Fašisté si také všímali jeho katolické věrnosti a loajality k papeži. Nadřízení uvažovali, jak se ho zbavit – předčasně penzionovat? Anebo deportovat do Německa na nucené práce? Nakonec se před deportací schovával v kněžském semináři v Římě. Po válce se vrátil na své místo. Netoužil po odvetě ani po nějaké zvláštní kariéře. Byl respektován jako velmi schopný člověk, vždy ochotný dříč, ale zároveň měl i velmi přísné nároky na spolupracovníky, což se každému nelíbilo.

S Lelií žili doma prostým životem. Oba se od počátku aktivně účastnili života své farnosti, která byla ve správě bosých karmelitánů. V spiritualitě Karmelu nalezli duchovní zázemí a  stali se karmelskými terciáři. V centru jejich zbožnosti byla vždy Eucharistie a Maria. V takové atmosféře dozráli dva jejich synové k duchovnímu povolání. Giuseppe se stal knězem karmelitánem jako o. Rafaelo a Roberto diecézním knězem. Giuseppovi napsala maminka po jeho vstupu do řehole: „V jakýchkoliv podmínkách a v jakémkoli životním stavu vždy máš hledat to, co slouží pro nebe. Jen Bůh ví, zda je pro koho vhodnější kněžský nebo laický stav, a to musíme nechat na Něm.” Svědčí to o jejím pochopení svatosti v každém stavu. Krom neshod s rodiči a příbuznými nesli manželé v prvních letech dlouhodobě ještě jeden kříž: duchovní stav Leliiny sestry a jejího manžela, vzdálených od víry. Byla to jejich osobní bolest a podnět k vytrvalé přímluvné modlitbě. A skutečně, po letech se sestra s celou rodinou i vlivem jejich příkladu života k víře navrátila.  

Po válce Lelia onemocněla rakovinou. Bolestivá nemoc se táhla několik let. Ve svém utrpení se vždy s důvěrou obracela na Madonu, jejíž karmelský škapulíř nosila. Škapulíř byl pro ni nejen znamením Mariiny ochrany, ale také závazku následovat její ctnosti. Trpělivě duchovně dozrávala. Zemřela v 58 letech. Ulisse žil ještě 18 let. Dál pracoval a modlil se. V 68 letech dostal poprvé lehkou mrtvičku a za 4 roky druhou, po které už byl ležící. Následovaly roky utrpení. Dokud mohl, nořil se do modlitby a svědčil o své důvěře v Pána. Postupně   docházelo k tělesnému i psychickému úpadku a poslední roky měl arteriosklerotickou demenci. Zemřel v náruči své dcery.

Na náhrobku mají manželé nápis, který určil sám Ulisse. „Vstaneme z mrtvých“. Památka na manžele se neztrácela, úcta k nim naopak rostla, a tak byl v roce 2004 zahájen diecézní proces v přítomnosti čtyř dosud žijících dětí. Diecézní proces byl ukončen roku 2011.

• Jak si vymezujeme prostor pro naše manželství v soužití s rodiči a s širší rodinou?
• Jednáme vždy s úctou a ohleduplně? Jsme schopni „opustit otce a matku“ – dát přednost manželství, ale ne je opustit ve smyslu „ponechat napospas”? Jak stanovujeme hranice? 
• Jaké místo má společná modlitba samotných manželů (ne celé rodiny – jen těch dvou) v naší manželské intimitě? Absence duchovní intimity podlamuje sílu k jednotě ve všedním životě.
• Jaký je náš postoj k nevěřícímu nebo špatně žijícímu příbuznému? Je to „ostuda“ nebo „jen jejich problém“, nebo je to náš modlitební úkol?