Anebo spíš žena s velkým Ž – Maria. Je to deset let, co jsem naposledy s dojetím a těžkým srdcem odtrhla své poslední dítko od prsu, a tak budu nesnadno lovit nějaká fakta. Kamarádka radila, ať šikovně začnu tím, co jsem s kojením já sama nasála do svého života od své matky. Tím pádem budu mít oslí můstek k tématu raz dva. No jo, nasála jsem ledacos. Spíše však ze sunaru, protože kojení tehdy nebylo v módě. Rozhodně jsem nasála smysl pro radostné užívání si života. Odhodlání být nejlepší mámou, jak to jen umím. Dokonce i vztah k próze i poezii. Ale aktuální slina právě teď ne a ne přijít přes jakýkoliv můstek. Natož oslí.
Hledím tu do těch jesliček. Vida ho. Oslík. Můstek nikde. Za to volek. A ovečky. A samozřejmě hlavní dějové postavy celého příběhu. Panna Maria klečí u Ježíška. Možná, že ho taky právě nakojila nebo se k tomu chystá. Páni, to je představa. Panna Maria kojící! Kojení je báječný vynález. Na to si pamatuji, to si vybavuji. Kojila jsem dlouho a často. S vděčností. Ráda. Byla jsem taková ta aktivní matka, co raději než dudlík strkala dětem do pusinky prs. A že se ho dožadovaly pořád a všude, je jasné. A to ve dne i v noci. Myslím, že jsem první rok jejich života vůbec nespala. Usnadňovala jsem si to kojením vleže vedle nich, až jsme byli oba ukojeni k spánku. Jednou přijela kamarádka se stejně starým mimčem. Máme doteď památeční foto. Kojily jsme. Z levého. Z pravého. Tedy já. Zajímavé, že kamarádka jen z jednoho prsu. Ten druhý její mimi z nějakého záhadného důvodu nechtělo. Nakojily jsme, poctivě odbrkly, miminka položily vedle sebe do postýlky a pak jejich holčička poblinkala našeho chlapečka. Zřejmě to odbrknutí až tak poctivé nebylo. S kojením mám spojené ledacos. Takové ty experimenty s mateřským mlékem v kávě, tvarohem chladícím nalitá prsa, kojení za chůze či běhu a další radosti. S oblibou jsem vždy pozorovala, jak je ten dotyčný kojený vždycky spokojený. Vida, tak dvě podobná slova. A naopak zoufalý výraz nadýmajícího se miminka, když jsem si občas dopřála dva, a ne tři dny starý rohlík. Doufám, že moje děti s mateřským mlékem nasály ledacos dobrého. Myslím nejen takovou tu prevenci častých nemocí, ale snad taky kus ze mě samotné. Spokojenost a radost ze života, aktivity na osm dnů v týdnu, rodinnou pospolitost a životní blaženost. Přečkali jsme dobře myšlené nevyžádané rady různých lidí a různého ražení. "Dej mu, má žízeň!". "Nedávej mu, až si řekne". "Dej jí jen trochu, ať neblinká". "Nedávej jí, už má dost faldíků!" "Rychle jí dej, ať je klid!". Věřím, že každý si vždycky svou cestu najde a malý človíček přežije všechno. Příroda je příroda. V dnešní mediální době a spoustě přechytralých článků o tom, co jediné je správné, by člověk měl víc než kdy jindy popadnout rozum do hrsti. A držet ho a držet se ho. Vlastně to moc dnešním maminkám nezávidím. Já měla jen jednu jedinou Velkou knihu o matce a dítěti, kterou jsem tedy uměla celou zpaměti, a pak ještě jednu tlustou oranžovou, na svou dobu opravdu alternativní knihu, kterou jsem četla tam a zpátky a v mnohém mi taky pomohla. Teď mám první neteř v radostném očekávání a můžu pozorovat, jak se chystá a jak to má tahle generace jiné.
Vracím se k postavičkám v betlémské stáji. Panna Maria je dost odřená. Josef taky. Hůl mu padá z ruky, barva se desetiletími sloupává. Ještě hůř dopadl jeden z pastýřů. Kdosi ho okousal. Ale jen toho jednoho pastýře. Rybář ani muzikant zřejmě nechutnali. Malému Ježíškovi chybí maličkatá ručička. Druhá se natahuje k jeho mamince. Možná nastává čas nakojit ho. Matka vždy rozumí tomu, co její dítě chce... Určitě si každou tu vzácnou společnou chvíli uchovávala Panna Maria ve svém srdci. I ty jedinečné okamžiky kojení. Zvládla to s Ježíškem bez návodu na YouTube i bez rad starších tetiček, kdy a jak co dělat. Ti dva si v té první společné noci určitě poradili! Netřeba se pohoršovat nad obrazem kojící Bohorodičky, četla jsem kdesi. Kojící Panna Maria je jedním z nejvýmluvnějších znamení, že se Bůh skutečně v tělesné podobě stal člověkem. Se vším všudy. Je krásné, že můžu mít s nebeskou maminkou i tohle společné. Kojila ona, kojila jsem já.
Dodnes se vidím v křesle našeho obýváku. Já kojící a u toho slastně mhouřící očka našich dětí… To křeslo je toho svědkem. Focená jsem na něm těhotná, kojící, spící, snící, s dítětem v náručí blaženě se usmívající. To křeslo se před Vánoci úplně rozpadlo. Kdokoliv do něj sedl, vyletěl šroub, klesla područka, klesla i ručka dotyčného a často i on sám. Moc bezpečně bych na něm už nekojila. Špinavé a flekaté je křeslo taky až hrůza. Všechna naše děťátka ho nejednou poblinkala. Je spojeno s tolika klíčovými okamžiky, ale návštěvu bychom se na něj už posadit neodvážili. Klesla by nejen područka křesla a ručka dotyčného, ale jistě i my v jeho očích. A tak jsme si s odhodláním napsali o nové křeslo. Rovnou o dvě. A gauč k tomu. Za více než dvě desetiletí mají opravdu odslouženo. Asi jsme byli moc hodní, protože nás Ježíšek slyšel. Přinesl, co jsme si přáli. Ale leží nám to pořád ještě v kumbálu nerozbalené a nesmontované. Nové, krásné, vonící, nepoblinkané... Nepopsané vzpomínkami. No právě! Je tak těžké rozloučit se s něčím, co tvoří součást naší rodiny. Rok se ale přehoupne do svého nového začátku. Tradiční rodinná fotka už bude na novém gauči, rozhodnuto. Na novém křesle budeme důstojně sedět my i návštěva. Nebude mít žádnou historii, bude dokonale sterilní. Zatím. Vzájemně se s touhle novou sedačkou odkojíme novými zážitky.
Hledím do betléma a nad oprýskanými postavičkami zhasínám žárovičky. Sladká scéna mizí před očima. Nechám je spolu. Užít si jen to jejich maminkovské a miminkovské. Jedinečné a blízké. Spojující… Co bych si tak přála já nasát s mateřským mlékem od mé nebeské maminky? A co byste si přáli vy?
Po oslím můstku opouštím oslíka, volka, ovečky, pastýře a celou betlémskou trojici. Jaro je ve vzduchu. A s tím novým životem, co se dere všude kolem, mám najednou chuť si něco dát. Třeba deci. Nebo dvě. Vychlazeného. Bílého. Otevírám lednici. Nalévám si. Kojení či nekojení, ať jsme všichni spokojení! Mlékem na zdraví!
