Zvládl jsem teď nedávno vyzrát nad maturitní komisí a ukecat neukecatelné (nechci flexit*, ale udělal jsem to!), takže s vámi čtenáři si hravě poradím. Na titulce časopisu je kromě slova „manželství“ i slovo „povolání“, tak proč se vám nesvěřit se svým pracovním životem?
Pracovat začne dítě již v útlém věku, záleží na výchově rodičů. Nepoužívá se termín dětská práce, nýbrž práce domácí či pro domácnost, aby rodiče neskončili za mřížemi. V každé rodině začínají ratolesti přikládat ruku k dílu v různém věku. Protože se s bratrem držíme hesla „nikdy neudělej víc než ten druhý“, začali jsme vypomáhat doma ve stejnou dobu. Může si za to brácha sám, že je po celý můj život o dva roky mladší, a musel tedy vlastně začít o 24 měsíců dřív než já.
Šlo jen o vysávání, vyskládání myčky, nákupy pečiva a pomoc na zahradě, ale finanční ohodnocení bylo, například z pohledu zákoníku práce, hrubě nedostačující. Rodiče nám dávali přístřeší a svou lásku, ale za tu si nic nekoupíš. Snad abychom nezměnili zaměstnavatele, přišli po čase rodiče s prvním vyplácením důchodů: s kapesným. A paradoxně se přes kapsu zrovna neplácli.
Stovka nebo dvě zpočátku zněla jako dar z nebes, ale na měsíční vyžití to není. Tak třeba školní jídelnu jsme pravidelně opouštěli s žaludkem, který rozhodně nebyl zaplněný. Spíš extrémně dezorientovaný z toho, jestli ta spolknutá hmota měla být jídlo či pokus o vtip. A děti, jak známo, potřebují k vývinu jídla spousty, takže velká část kapesného hned padla na pročištění žaludečních šťáv chálkami* z místních obchodů.
Po letech kapesné prostě přestane stačit. Nemůžeš rodiče ještě víc finančně ždímat, už tak jsi z ekonomického hlediska dost nevýhodná investice. Vtom si vzpomeneš, že doma pracuješ zadarmo, ale rodiče chodí někam od rána do odpoledne a mají za to peníze. Jde se hledat brigáda!
Najít nějakou práci v patnácti není jen tak. Člověk by si řekl, že mladou krev každý zaměstnavatel ocení. Ale oni ne, většina chce osoby 18+. Vždyť patnáctiletý brigádník se nemůže opít, zpravidla nemá děti a nepohádáte se s ním kvůli tomu, koho volil. A hlavně bude mile rád pracovat i za pár kaček.
Má první brigáda mi vynášela 75 Kč na hodinu. Nedovedete si ale představit, jak nadšený jsem z ní každý den odcházel. Stačilo dělat, co jsem dělat měl, a někdo byl ochoten mi za to dát OPRAVDICKÉ peníze. Žádnou jedničku s hvězdičkou, žádné poplácání po rameni. Prachy, za které si můžu něco koupit. Třeba bráchu, který na mě nic nepráskne nebo za mě bude dva týdny vysávat.
Jakmile si ale jednou k penězům přičichnete, už to jde ráz na ráz. Já hned začal všecko na peníze přepočítávat. Koukat se na film? Za tu dobu bych mohl vydělat 150 Kč! Spánek? Taková finanční ztráta!
Nezbývalo než si najít brigádu č. 2. Díky mé nadprůměrné výšce mi nikdo věk patnácti let nevěřil, a tak se mi podařilo získat místo u zmrzlinového stroje. Jelikož jsem byl v malém kamrlíku svým pánem, mohl jsem popustil uzdu své fantazie. Čestný skautský, že jsem nepožíval žádných omamných látek, přesto jsem příchutě zmrzliny pojmenovával dosti netradičně.
Snad mi množstvím slízané zmrzliny zamrzl mozek, ale já se v tu dobu opravdu považoval za zmrzlinového someliéra. Proces pojmenování nebyl složitý – lízl jsem si a napsal na tabulku první asociaci, co mi vytanula na mysli. Začalo to Laskavou pistácií, pokračovalo přes Velkorysou špičku, Sebejistou malinu, Zatmění višně (v den zatmění měsíce), Hravý černý rybíz, Vřelý lískový oříšek, Odvážný grep a Vítězný citron. Zbytek má paměť raději vytěsnila a buďme za to rádi. Když na to zpětně koukám, žasnu nad svou tehdejší slovní zásobou v oblasti přídavných jmen.
Na svou zmrzlinářskou éru vzpomínám obecně moc rád. Smetanovou dobrotu v kornoutku jsem prodával v místě svého bydliště, takže jsem to nejen měl kousek od domu, ale mezi mé zákazníky patřila většina mých přátel. I ti méně blízcí kamarádi se u mě zastavovali s tušením, že já, hodná duše, jim třeba natočím větší porci. Nikdy bych neřekl, že se bude ke mně hlásit tolik lidí! Já samozřejmě nepatrně větší množství zmrzliny do kornoutku dával – a říkal si, že těch pár mililitrů snad šéfovou nezruinuje. Škoda jen, že další rok se už stánek neotevřel. Prý se to finančně nevyplatilo či co.
Brigád jsem ještě vystřídal jako ponožek. V době, kdy tento text píšu, makám jako vedoucí na přívesnickém táboře. De facto hlídám svou ségru a pár (čtyřicet) dalších dětí a jsem za to placený. A to se, Horste, vyplatí.
Ale, děcka, nepřežeňte to pls*. Jak říká moje mamka, napracujeme se v životě ještě hodně. A zapomeňte na nějaké „bez práce nejsou koláče“ – vždyť stačí zajít k babičce.
ON:)RA
*SLOVNÍČEK PRO STARŠÍ:
k = tisíc (např. 5k = 5 000)
flexit = machrovat, chlubit se
chálka = moc dobré jídlo (chálovat = jíst dobroty)
pls (z angl. please) = prosím
