Ve většině rodin přináší víkend úlevu: dětem od školy a rodičům od práce. Jenže nějaké zaměstnání se najde vždycky – ať už to je práce na zahradě, nebo jarní úklid domácnosti v jakémkoliv ročním období. Pokud se ale rodiče nerozhodnou pracovat doma, když zrovna nepracují v práci, a ani nemají potřebu výchovně potýrat své potomky pucováním domu, změní se úhel jejich pohledu. Konkrétně pohlédnou z okna. Nevidí-li za ním nějakou pohromu (např. tornádo, tsunami nebo youtubera), prohlásí: „Jé, tam je hezky. Co kdybychom se šli ven projít?“
I kdybyste se na hlavu stavěli, odpověď je vždy kladná – což vás doslova postaví na nohy.
Procházka představuje velmi levný způsob trávení volného času pospolu – šetříme třeba vodou a elektřinou. To sice láká rodiče, ovšem děti na výlety venku přistupují jen ze dvou elementárních důvodů: 1) cílová destinace (např. cukrárna, hospoda, koupaliště) může vynahradit všechny strasti a bolesti, nebo 2) hrozí prachsprostá ztráta rodinného dědictví a vyškrtnutí jména ze závěti.
Možná se zdá nejtěžší zvednout své pozadí a vyjít z domu vstříc přírodě, ovšem samotný proces přezdívaný procházka dá dítěti zabrat ještě více. Zásadní pravidlo říká, že klíčové je naplánovat si načasování, kdy si můžeme stěžovat na délku cesty nebo náročnost terénu. V případě, že nás motivuje lákavý cíl, se musíme ovládat, nevrlé poznámky si střádat a podělit se o ně s rodičem až při zpáteční cestě. Nechcete přece sedět v cukrárně o hladu a v hospodě o vodě. Když jdeme, musíme vědět kam a hlavně kudy. Ze svých zkušeností můžu říct, že rodiče nedocení snahy potomků o kreativní trasu. Zkratky jsou pro ně sprosté slovo. Jak rádi říkají, jsme venku, protože se chceme hezky projít na čerstvém vzduchu – ano, tak moc jsou naivní! Já osobně považuji zvolení delší cesty za mrhání inovativními nápady lidí, kteří šli stejným směrem před námi. Kromě nohou vyžaduje úchvatný výkon i naše hlava. Rozhodně si musíme aktivně povídat – naše chůze se nesmí ponořit do ticha. Jak děsivá je představa, že rodiče se ujmou slova a budou se nás vyptávat! Všechno, co by měli vědět, jim přece říkáme u stolu při jídle nebo na pohovce u filmu. To, co jim neříkáme, vědět nemusí. Je to de facto i v jejich zájmu – určitě budou radši znát jen tu dobrou část našeho já…
Úkol zní jasně: nějak to zakecat. V těchto chvílích musíme uvést do provozu veškeré naše diplomatické buňky. Když se budete ptát, jak se měli v práci, jen vás rozesmutní, že my, děti, za stejnou dřinu nejsme placeni. Asi to bude tím, že tomu říkáme škola, a ne práce. Ptát se na vzpomínky z jejich dětství zase zavání tím, že celý dojemný příběh skončí mravním ponaučením a vy z toho vyjdete jako ti špatní. Ptejte se, ale buďte opatrní!
Nejodvážnější se rozhodnou navrhnout, aby se čas zpříjemnil nějakou slovní hrou. Vybalancovat však výběr hry tak, aby byl pro všechny přijatelný, vyžaduje léta praxe. Nemůžete vybrat hru, která se zakládá na znalostech, nechcete-li rozbrečet sourozence a poslouchat celou cestu jekot. Nemůžete vybrat hru, která je směšně jednoduchá, nechcete-li se unudit k smrti. Nemůžete vybrat hru, jejíž pravidla se dlouze vysvětlují, nechcete-li, aby rodiče ztratili zájem a navrhli hru vlastní. Nic ale nechcete tak moc jako potkat po cestě známé vašich rodičů. Nejhorší jsou ti, na které se pak zeptáte: „A kdo to byl?“ Ti jsou smutnou zárukou, že si toho budou mít s vašimi rodiči hodně co říct, protože se dlouho neviděli. Následný postup určitě znáte: váš rodinný klan se zastaví na krátký pozdrav, skončí to však vášnivým, nekonečným rozhovorem. My mladší stojíme, děláme, že nás zajímá, o čem si nudný dospělák může asi tak povídat, a uvnitř svádíme velký boj. Měl bych se vzdálit, protože cizí řeči se poslouchat nemají, i když moc dobře vím, že až budu v dostatečné vzdálenosti, do pár vteřin mě budou dospělí pomlouvat? Záleží jen na vašem vkusu!
Já jen doufám, že jsem právě nezměnil váš názor na víkendy. Mějte je pořád rádi – i přes to, že vás teď třeba představa procházky děsí. Nedávejte to, prosím, za vinu víkendům. Pamatujte, že na procházku lze přeci jít i v pracovní dny!
ON:)RA
