Tak například já si myslím, že náš rodinný Bůh je Bůh nekonečně trpělivý. Protože svolat celou rodinu k „Andělovi Páně“, k večernímu desátku nebo k nějaké jiné pobožnosti je úkon vyžadující pevné nervy. A to nás není až tak moc, i když dle všech lockdownů a s nimi související, stále prázdnou, lednicí a nedostatkem toaleťáku by se zdálo, že jsme poskytli přístřeší půlce regionu. Vždycky, když se sejdeme k nějaké společné duchovní akci, nastane ta správná chvíle na cokoliv jiného. Dřív nás zdržovaly angličáky kluků – ty než se všechny zaparkovaly! A pak plyšáci dcerky – ach, ti než se všichni uhnízdili u zapálené svíčky. Dnes je to už trochu jiné, i když plyšáci se sem tam taky ještě mihnou. Nejvíc to zdržují všechny zážitky, které se začnou vytahovat v tu společnou večerní rodinnou chvíli – co, kdo, kde, kdy viděl, slyšel a zažil. Zvláště v lockdownu je cokoliv jiného velmi atraktivní a každý se toho chytá. A když byl náhodou někdo nějak víc mezi lidmi a přišel s novinkami mimo obec, to si náš Pán Bůh teprve trpělivě počká. Mezitím se někomu samozřejmě chce čůrat a jiný se odběhl napít. Tradičně se pak všichni zastavíme s povzdechem: „Páni, jak to dělali u Náglů!?“ (Luboši, obdiv!) Ano, Bůh je trpělivý. Pak to ale stojí za to, protože ten či onen chce ještě přidat to či ono za tamto a onoho a modlitba se natahuje a Pán Bůh se na nás usmívá a raduje se.
Jo, to je další věc. Fakt si myslím, že je usměvavým Bohem, a navíc se smyslem pro humor. Nevím, jestli to už někdo zhudebnil, ale hodilo by se něco ve smyslu: „Bože, ty jsi srandista, život co nám přichystá, to se jeden nasměje. Kde jsou dva, tři nebo pět, ty jsi vždycky uprostřed, bránice se zachvěje. Jakýpak s tím saky paky, ty jsi Boží a my taky.“ (Hmmm, možná přejdu v příštím fejetonu do veršů.) Tak to máme Boha trpělivého a se smyslem pro humor.
Vím, že Bůh je utišující a objímající. Zahání nejen hlad a žízeň (protože dennodenně k velké radosti dcerky a k velké starosti skoro-dospělých kluků můžeme zpívat nad stydnoucí polévkou z plna hladových hrdel „Žehnej, Bože, tyto dary“ a pro jistotu ještě „Za chléééba dááár“), ale utišuje i bolest, strach a smutek. Je náplastí na všechny bolístky ducha, duše i těla. Jinak si nemohu vysvětlit, že vždycky, když mě něco trápí a padnu před ním v slzách na kolena, tak když ty oči znovu otevřu, už nejsem na kolenou, ale v Jeho náruči. Cítím pokoj, naději, uzdravení, odevzdanost, lásku. Schoulená se nechám obejmout a můj zrak je poslední slzou projasněný.
Bůh je jednoznačně zázračný. Když například moje maminka ztratila na podzim na hřbitově prstýnek od tatínka a bylo jí ho moc líto (prstýnku i tatínka), našla ho po dlouhé zimě plné sněhu a bláta na tom samém místě. To je jen jeden příklad. Dalších příkladů bezpočet. Já se měla narodit nevidomá. Aleluja, vidím! A nemám ani brýle! Aktuálně Bůh léčí z covidu i jiných neduhů anebo k sobě volá lidi ve správný čas. On svému načasování rozumí. Nám to může být zatím skryté. Jo a taky pomáhá dostat děti na školy! A umí se mnou psát fejetony. Ano, tohle je zázrak. Jste toho přímými účastníky. Opravdu! Bez tušení, o čem to bude, nechávám rozběhnout prsty po klávesnici. A Duch svatý jedná.
Mohla bych pokračovat dál za sebe, ale rozhodla jsem se udělat doma malou anketu. Kdy jindy než při večerní modlitební sešlosti. Scházela se zase celé století, a tak jsem se postupně začala ptát: „Hele, jakej je váš Bůh?“ Samozřejmě je tato anketa zcela subjektivní, osobní a naše, takže můžete souhlasit nebo ne, ale dopadlo to následovně. „Milosrdný,“ řekl bez zaváhání manžel. Pokračovala dcerka, která se tetelila úsměvem, a pravila, že Bůh je Tatínek. Mladší syn pochopil, že se k modlitbě jen tak neschyluje a začínají se tu řešit sáhodlouhé teologicko-politicko-životní záležitosti a jiná témata, a zvedal se k odchodu. Hned jsem ho u dveří jako správná reportérka zadržela. „A tvůj Bůh?“ Náš teenager flegmatik utrousil: „Hmmm, dobrý,“ a odkráčel. Starší syn zatím něco lovil v mobilu a pak to „osolil“ na plný pecky. „Mým Bohem je láska, věrná, trpělivá, opravdová a nekonečná láska, mocná, vášnivá, nezničitelná!“ Hned jsem to začala zapisovat, tolik báječných přívlastků! A on zatím změnil žánr a domem hučelo: „Holy, holy, holy is the Lord God Almighty“. A pak to přišlo. „A Tvůj Bůh, mami?“ Než jsem zapřemýšlela, protože v takovou chvíli se zastaví svět, země se zachvěje, skály pukají a několik párů očí na mě hledí s velkým očekáváním, odpověděla dcerka: „Mami, tvůj Bůh je určitě dramatickej!“ Do společného smíchu jsem odkývala, že určitě jo a že má vlastně pravdu. Jsem živoucím důkazem Božího smyslu pro drama i poetiku!
Ten večer byla naše rodinná modlitební seance opět oddálena do pozdních večerních hodin. Ale co. Když se ráno nespěchalo do školy a děti se mohly vykulit k placatým spolužákům a učitelům před obrazovku notebooků a mobilů rozcuchaní a málem v pyžamech „last minute“. I když... Ta modlitba byla ten večer o to osobnější. A vlastně – nebyla už celá ta anketa sama o sobě modlitbou? „Milosrdný. Tatínku. Lásko věrná, trpělivá, opravdová a nekonečná, mocná, vášnivá, nezničitelná! Holy, holy, holy, the Lord God Almighty. Hmmm, dobrý.“ Amen.
