Na každé setkání s otcem Kamilem Obrem se těším. Nejen že na faře vaří výbornou kávu, ale v rozhovoru s ním nechybí upřímnost a humor. A cením si i jeho schopnosti říct na rovinu svůj názor – ať už se to týká oblastí duchovních nebo každodenního „lidského“ života.
Sedíme ve farní kanceláři, venku je nevlídně. Ale tady je zatopeno, voní káva a tentokrát spolu probíráme zdánlivě „neduchovní“ téma: finance a odluka církve.
Jak vám zní pojem Odluka církve? Informujete nějak své věřící ve svém děkanátu o postupující odluce a financování církve?
Zdravím všechny čtenáře Rodinného života a děkuji za možnost k vám touto cestou promluvit. Odluka církve mi zní podobně jako rozluka, tedy něco, co dříve bylo spojeno a nyní se štěpí. Při takovémto letmém pohledu se zdá, že jde o věc negativní a z křesťanského pohledu nechtěnou. Pokud se však člověk nad touto skutečností zamyslí hlouběji, musí uznat, že jde především o nezávislost, v tomto případě na státní moci. Při pohledu do dějin církve se právě o svobodu a nezávislost na světské moci hodně usilovalo a ne vždy se ji dařilo uskutečnit.
Co se týká informovanosti věřících o postupující odluce, musím se přiznat, že v tom mám jisté dluhy. Častěji o těchto věcech hovoříme při setkání pastorační či ekonomické rady, ale na veřejnosti jen málokdy.
Působil jste sedm let v Rožnově; přenesl jste nějaký osvědčený model práce s farníky do Zlína?
Moje působení v Rožnově začalo po téměř deseti letech života v Rajnochovicích v Centru pro mládež. Myslím, že práce s mladými lidmi a pro ně se silně otiskla i do mého pastoračního uvažování. Po nástupu do farnosti Zlín jsem si uvědomil dvě podstatné skutečnosti. 1) Zlín je městem obrovského potenciálu, a to ve všech směrech (dostatečná velikost; kromě Olomouce jediné krajské město arcidiecéze; velice silná katolická komunita; finančně dobře situovaná farnost; zázemí; poloha – trojmezí tří oblastí Valašsko, Slovácko a Haná; velká spousta zapálených, vzdělaných a formovaných křesťanů; nedávná zkušenost s „plodností“, kdy farnost postavila nový kostel s velkým zázemím a umožnila rozdělit se na farnosti dvě). 2) Zlín je podobný Rožnovu pod Radhoštěm, i když je čtyřikrát větší. Pastorační aktivity jsou však v obou městech velmi podobné. Na základě předchozích zkušeností se ve Zlíně snažím aplikovat kromě zajištění standardní duchovní péče především formace. Jsem přesvědčen, že největším pokladem pro církev jsou hned po Bohu lidé. A těm je nutné se věnovat – vzdělávat, formovat, doprovázet v růstu i v životních problémech. Živá komunita věřících je pak schopna žít nejen pro sebe, ale i vycházet a rozrůstat se. To je druhé slovo, které ve mně stále rezonuje – evangelizace – tedy touha přinášet světu Krista.
Realizujete poměrně dost aktivit pro různé skupiny ve farnosti. Jak se tyto skupiny podílí na životě farnosti?
Skupin je ve farnosti opravdu mnoho a jsou do života farnosti zapojeny různě. Velká část se podílí, tak jako i v jiných farnostech, na chodu kostela a fary, tzn. zajišťování technických a liturgických záležitostí. Jiné skupiny se zase zaměřují přímo na lidi, a to od těch nejmenších až po lidi zestárlé a umírající. Momentálně pracujeme na mapování oblastí, ve kterých se uskutečňují naše pastorační aktivity, a jsme zhruba u čísla třicet. Všem těmto lidem je nutné se věnovat, nejen je pověřit službou. Toto je pro farnost velkou výzvou do budoucna.
Jaký by byl podle vás nejlepší model finanční udržitelnosti farnosti?
Finance jsou a vždy budou problém. Ale mnohem větším problémem zůstává otázka, jak je rozumně investovat. Myslím si, že při rozmýšlení o budoucnosti života farností je nutné poodstoupit od modelu života, jak jej známe dnes. Ten model určitě bude zanedlouho jiný. A jaký bude a jestli vůbec, záleží na několika skutečnostech. Na ochotě se poučit z minulosti, odvaze zahledět se do budoucnosti a pokoře přijmout realitu dneška. A co je podle mě nejdůležitější prodiskutovat, pochopit, možná znovu prorozjímat a definovat? Identita církve. Bez vědomí, kým (ne co) jsme, se nikam nedostaneme. Jsme především Boží lid, jak mnohokrát zdůrazňují dokumenty II. vatikánského koncilu. Zde jsme u jádra celé věci, totiž u samotného Boha. Domnívám se, že nedostatečně hledáme odpovědi na své otázky před tváří Boží a to se nám vymstí. Vždyť je to On, kdo církev povolal k životu a kdo se o ni po staletí pečlivě stará jako o svou nevěstu. Vím, že to zní možná utopicky, ale jsem přesvědčen, že Bůh má připravený model fungování církve i pro naši dobu a zve nás k jeho objevování a spolupráci při jeho realizaci.
Jaký model udržitelnosti života pro naše farnosti si tedy představuji? Model Božího lidu, který má osobní a hlubokou zkušenost se svým Bohem, nechává jej vstupovat do každodenního života a v moci Ducha Svatého dokáže vycházet do současného světa s radostnou zvěstí evangelia. Jestli se toto nepodaří uskutečnit, ani peníze, ani lesy, ani stavby s uměleckými díly nás nezachrání. Pozornost církve se víc než kdy jindy musí zaměřit na jádro a z něj vycházet – ne naopak. Finanční udržitelnost nám nezajistí chytré investice do majetku, ale do křesťanské komunity, která sama v sobě má obrovský potenciál růstu a generování prostředků k naplňování jejího poslání. Nevím, jestli vůbec ještě věříme v potenciál onoho evangelijního „hořčičného zrnka“.
Za co nejvíc utrácíte?
Míří-li otázka na osobní útraty, pak jsou to pohonné hmoty do auta. Co se však týká útrat farních, jsou to náklady na provoz budov. Nejrůznější odvody sbírek pro diecézi a charitativní účely. Snažím se ale investovat také do lidí. Už teď na plný úvazek zaměstnáváme dva farníky na technicko-kancelářsko-pastorační činnost. A to pastorační opravdu zabírá v náplni jejich práce značnou část.
Dokážete si představit, že byste ke svému úvazku měl ještě civilní zaměstnání?
Dokážu si představit cokoliv. Na fyzickou práci jsem si zvykl doma a ve dvouletém zaměstnání ve fabrice. Kombinovat však práci kněze, už tak zasahující do mnoha oborů lidské činnosti, s jiným zaměstnáním nevidím jako správnou cestu.
Jak vypadá váš všední den?
Začíná v 5 hodin. Následuje čas pro modlitbu a rozjímání. Potom v 6 h. zpovídání a mše sv. (nebo večer), společná snídaně a modlitba ranních chval se spolubratry. Dopolední a odpolední činnost se většinou točí kolem setkávání s lidmi nebo přípravy na setkání s nimi. Dost času strávím u počítače, telefonu a taky na cestách. Večer většinou od 20 h. procházka uličkami Zlína spojená s modlitbou růžence a telefonáty. Před spaním modlitba a četba. Snažím se jít spát do 23 h.
Jaké jsou nejbližší cíle ve vaší farnosti?
Cíle rozděluji na technické a čistě pastorační. V první skupině se nachází plány na dokončení místnosti v kostele pro streamování, generální oprava varhan, následně nové osvětlení, výmalba kostela a pořízení nových lavic a zpovědnic. Ale to už se pohybujeme v horizontu dvou let. Do druhé skupiny – pastorační – bych zařadil, kromě běžného provozu farnosti, pokračování ve formaci vedoucích společenství, koordinaci činností různých subjektů pracujících s lidmi a působících ve městě. V neposlední řadě pak pokrytí vedoucích pozic pro službu nejrůznějším skupinám farníků a občanům města.
Za rozhovor a příjemně strávený čas děkuje Zlatka Pelikánová.
