Mons. ThLic. Tomáš Holub, Th.D. studoval v Rakousku, Itálii i Německu. Na kněze byl vysvěcen roku 1993. Mimo jiné působil deset let jako kaplan Armády České republiky, dva roky jako generální vikář Diecéze královéhradecké a v letech 2011–2016 ve funkci generálního sekretáře České biskupské konference, tedy v době, kdy se restituce masově řešily. V roce 2016 byl vysvěcen na biskupa a momentálně v této funkci působí jako správce Plzeňské diecéze.
Jaký je současný stav církevních restitucí?
Řekl bych, že i přes jednotlivé složitosti, které teď vyšly na povrch v některých diecézích, je současný stav celkově velmi dobrý. Jsme v situaci, kdy je církev schopná se starat o téměř sto procent majetku, o který požádala. Výjimky, které nebyly vydány, jsou zcela maličké. Učíme se hospodařit. Myslím, že docela úspěšně. Samozřejmě, kdo nic nedělá, nic nepokazí – jsou zde některá selhání, ale celkově se restituce jako takové ukazují jako velmi dobrá cesta.
Myslíte si tedy, že jsou církve v ČR na odluku od státu dobře připraveny?
Já nerad používám výraz odluka církve od státu – zdůrazňujeme, že je nastaven kooperativní model spolupráce se státem. Nechceme se od státu odloučit, jen si své náklady platit „ze svého“ a poté se státem kooperovat… Proto slovo odluka není úplně přesné a rozumné. Na tuto samostatnost jsou však církve, dle mého názoru, připraveny relativně dobře. Samozřejmě jsme mohli být připraveni lépe, jsou situace, kdy narážíme například na nedostatek kvalifikovaných lidí. Ale v samotné podstatě se nám tento proces daří zvládat.
V čem vidíte největší slabiny? Co by se ještě mělo změnit, zlepšit?
Myslím, že nejdůležitější je naučit se spolupracovat, tedy hledat způsoby jak vytvářet společné projekty. Nad nimi je poté možná větší kontrola, na nich šetříme kapacity lidí. Aby se dosáhlo toho, že si každá diecéze nebude organizovat na vlastní triko to, co se dá udělat společně, a tím pádem abychom neplatili osmkrát za jednu věc. Také si myslím, že je to otázka kvalitnějšího vyhodnocování nabídek – na této věci se v poslední době hodně pracuje. Zjistili jsme, že způsob, kterým jsme některé nabídky dříve vyhodnocovali, se ukázal jako nedostatečný. V neposlední řadě je třeba se také snažit rozrůznit to, do čeho budeme investovat. Zaměřili jsme se převážně na nemovitosti, lesy. V tuto chvíli se ukazuje, že je mnohem více potřeba zaměřit se na akciové trhy a různé jiné finanční instrumenty, které jsou dostatečně výnosné a zároveň bezpečné. To jsou věci, které je podle mého potřeba skutečně zlepšit.
Jak se mohou věřící dostat k relevantním informacím o samostatném hospodaření církve?
To je také jedna z věcí, kde by se, dle mého názoru, některé diecéze měly snažit zlepšit komunikaci. Informace tohoto typu se nalézají především v auditovaných výročních zprávách. Drtivá většina diecézí tyto zprávy již má. Jsem rád, že se o to věřící a lidé okolo zajímají. Právě tady by se měli dostat k jasným, dostatečně podrobným a relevantním informacím.
Co může prostý věřící dělat? Jak se může do budoucna zapojit do pomoci s fungováním a správou majetku/financí v církvi?
Z mého pohledu je zde několik cest. První cesta povzbuzuje k zapojení se na úrovni farností. Církevní organizace je významně budována na principu aktivity a odpovědnosti na co nejnižší úrovni – tedy úrovni farností. Člověk, který v nějaké farnosti žije, by se měl zajímat o její ekonomiku, tím se dostane k ekonomickému fungování diecéze, na kterou je farnost bezprostředně napojená. To je první možnost – aktivní zapojení ve farnosti, snaha, ptaní se, vymýšlení nových způsobů, jak na úrovni farností hospodařit. Druhá cesta je ta, kdy diecéze sama nabízí možnost zapojení se do různých akcí, například dobročinných projektů. Ty znamenají ne jen přispívat, ale také se aktivně angažovat. Tím pádem mít přehled a spoluutvářet to, jakými aktivitami se diecéze, ať už ekonomicky nebo jinak, zabývá. Třetí rovina je otevřeně se ptát. Tak člověk získá informace na úrovni farnosti i diecéze. Obě by měly být ochotné poskytnout tomu, kdo to myslí vážně a upřímně, otevřené a dostatečné informace.
Máte vizi, jak by se do budoucna mohla farnost sama uživit?
Já osobně jsem přesvědčen, že situace, která zde byla dříve, kdy byly farnosti ekonomicky soběstačné, se již nevrátí. Je pravda, že mnohé finanční prostředky farností již podle zákona nebylo možné v restitucích vrátit, a byly proto kompenzovány finanční částkou přímo diecézím. Tyto peníze se poté již investují na diecézní úrovni a je třeba je použít například k finančnímu zabezpečení duchovních a zaměstnanců. Neumím si představit, že by všechny farnosti byly finančně soběstačné… Domnívám se ale, že vzájemná solidarita a zmenšení rozdílu mezi bohatstvím farností je něco, co životu v diecézi jako takové prospěje. Přesto je velmi dobré, aby právě zejména farnosti přemýšlely, jak se svým majetkem kreativně naložit. Ať už to jsou polnosti, objekty – nenakládat s nimi pouze tradičně, všechna pole pronajmout na zemědělskou výrobu, ale snažit se na tom změněném ekonomickém trhu hledat cesty ke zhodnocení majetku, který farnost má. Tato kreativita při hledání možností a vytváření nových forem zabezpečení diecéze je důležitá. Myslím, že mnoha farnostem může dát do jisté míry samostatnost.
Momentálně funguje každá diecéze podle svých vlastních měřítek. Jak je to u Vás v Plzeňské diecézi? Máte již teď nějaké zajímavé principy, projekty, něco, co se Vám osvědčilo a doporučil byste to ostatním?
Plzeňská diecéze je jedna z nejchudších v České republice. To ale neznamená, že jsme nějak bídní nebo zbědovaní. Zkrátka jsme jen diecéze, která se musí chovat skromně, a to nám problémy nedělá, ani při hlásání evangelia. Na druhou stranu naše diecéze už díky mému předchůdci, biskupu Františkovi, začala s několika velice rozumnými projekty. Například jsme finance z prodeje nepotřebných far investovali do nájemního bydlení. Máme řádově nižší stovky bytů jako nájemní bydlení v Plzni… V tuto chvíli se snažíme mnohem více investovat i na finančních trzích, u kterých se domníváme, že jsou důležité pro naše finanční portfolio. Toto portfolio se snažíme vést po vzoru obdobných společností, například amerických univerzit. Ukazuje se, že směřovat na finanční trhy je potřeba mnohem více, než tomu bylo dříve. Z dalších projektů máme zřízenou ubytovnu a domov pro lidi potřebující sociální pomoc, kde se ubytování kombinuje s podporou charity.
Jako jeden z častějších argumentů proti osamostatnění slýcháme, že se církev bude starat více o majetek než o duchovno a hlásání evangelia. Jak se Vám osobně, jako správci diecéze, daří nacházet rovnováhu mezi starostí o hmotné statky a péčí o duše a věřící?
Myslím si, že klíčem k tomu je najít si kvalitní, schopné a v podstatě samostatné spolupracovníky, kteří budou mít za úkol spravovat investice. Biskupové to budou jen zaštiťovat a informovat se, jak se jim daří nebo nedaří. Nebude to biskup sám, kdo by se majetku naplno věnoval. To je přesně ta důležitá startovací meta – najít lidi na pozice ekonoma nebo správce majetku, investiční manažery, kteří se budou financím profesionálně věnovat. Ani biskup ani kněz není na tyto záležitosti odborník. Zároveň by měla být vybudována kvalitní kontrolní ekonomická rada diecéze, která na toto dění bude dohlížet. Pak bude mít biskup mnohem větší prostor, aby se věnoval tomu, čemu se věnovat má – věcem duchovním. Ekonomické záležitosti bude pak jen zaštiťovat, kontrolovat a dohlížet na ně za pomoci těch, kteří tomu rozumí.
Na co se v blízké době těšíte? Co byste chtěl vzkázat čtenářům?
Nejvíce se těším na to, až překonáme pandemii a budu se moci potkávat s lidmi. To je momentálně mé zásadní přání. Všem čtenářům Rodinného života bych chtěl popřát, aby pro ně rodina byla jedním z důvodů, proč jsou na světě rádi – protože mají rodinu, ve které je jim fajn.
Runa Koblihová
