Co jsou to misijní ostrůvky?
Mariiné misijní ostrůvky jsou domy v centru Hané, kde se konají věci pro Boží království. První z nich – Pečovatelský ostrůvek – jsem založila roku 2007 jako místo pro těžce nemocné lidi, kteří by jinak skončili na ulici. Později přibývaly další domy, každý s trošku odlišnou vizí. Nic z toho jsem ale neplánovala. Bůh mi jen pokaždé ukazoval nějakou potřebu jako mezeru, do které jsem vstoupila.
První z ostrůvků je zaměřený na péči o nemocné. A co ty další?
Jeden z ostrůvků se nazývá Ostrůvek ticha. Cítila jsem potřebu, aby si lidé, kteří u nás pracují nebo aktivně slouží Bohu v jiných oblastech, mohli odpočinout. Hezké designové prostředí je pro mě důležité ve všech ostrůvcích. Lidé, kteří přicházejí, říkají, že se tam cítí dobře. Tento dům je zařízený v řeckém stylu a nabízíme ho k odpočinku také veřejnosti. Moc si ho oblíbily rodiny s dětmi.
Dalším je Ostrůvek obnovy – dům, kde mohou probíhat různé křesťanské konference a akce. Má sloužit pro společenství jako místo pro obnovu.
Další ostrůvek vznikl v Litovli. Viděla jsem, že se maminky a mladé rodiny nemají kde setkávat. Ten dům byl původně úplná ruina, bez vody, se starou elektřinou. Brzy nás čeká kolaudace a bude tam bistro, které, věřím, bude místem nejen k setkávání, ale také ke zvěstování evangelia přirozeným způsobem.
A stále vznikají další ostrůvky – stejným způsobem jako předchozí. Tak, že se vstupuje do mezery, kterou mi Bůh zjevuje.
Komu je určen Pečovatelský ostrůvek?
Pečovatelský ostrůvek je určen těm nejposlednějším, pro nemocným, odmítnutým, nezařaditelným lidem, které nám Bůh posílá. Nejsme běžné sociální zařízení, nečerpáme od státu ani nikoho jiného žádné dotace. Jsme závislí pouze na Bohu, a tedy na dárcovství lidí.
Jak to v něm funguje?
Je to malé komunitní zařízení rodinného typu. Pravidla i řád jsou nastaveny tak, aby se lidé cítili co nejvíc jako doma. My tam nechodíme v uniformách a slovo „klient“ tam nezazní. Některým vykáme, některým tykáme, ale oslovujeme je křestním jménem, vznikají tam osobní vztahy.
I prostředí je tomu přizpůsobené. Tak, jak bych chtěla žít já, jsem to zařídila i tam. Každý má svůj pokojíček, nenajdete tam ale unifikovaný nemocniční nábytek. Chceme tam vytvořit domácí atmosféru. I samotný řád je tomu uzpůsobený. Není to tak, že bychom je obsluhovali ve všech směrech. Každý tam má svou práci a i lidé, kteří jsou nějakým způsobem nemocní, pomáhají ostatním nemocným. Snažíme se být soběstační, aby lidé věděli, že když jim Bůh požehnal, oni mají požehnávat druhé.
Jste křesťanská organizace, jak vypadá duchovní služba?
Mnoho i výborných organizací neumí s lidmi mluvit přímočaře o Bohu tak, aby je to nezdeptalo, ale aby je to pozvedlo. My o Bohu mluvíme otevřeně. Lidé od začátku vědí, že jsme křesťané, katolíci. Nikoho k víře nenutíme, ale vidíme, jak to křesťanské prostředí lidi proměňuje. Často k nám přicházejí lidé, kteří se potřebují setkat s Bohem. Setkávají se s ním ve svátosti smíření, zažívají odpuštění, často přijmou křest.
Ve své službě jsem pocítila, že jenom to materiálno –- dát člověku najíst, napít, poskytnout mu teplé lůžko – že to vůbec nestačí, pokud do jeho života nevstoupí Bůh. Lidé jsou nemocní, zajatí, a tak jsem se ptala, co s tím? Co s tím, když věříme, že Bůh přišel osvobodit zajaté a uzdravovat nemocné? Vznikla proto modlitební služba a častokrát při modlitbě zažíváme různá uzdravení.
Můžeš sdílet nějaký konkrétní příběh?
Konkrétně jsme přijali mladou paní v bdělém kómatu. Byla při vědomí, ale nemohla mluvit, pohybovat se, komunikovala s námi pouze očima. Její maminka nám sdělila, že si vždycky přála být pokřtěna, že hledala Boha. Otec František Lízna ji pak pokřtil a od toho okamžiku se u ní začala dít taková drobná uzdravení. Najednou začala hýbat prsty, rukama. Největší uzdravení pak přišlo o Vánocích, zrovna jsem měla službu. Zpívala jsem s ní koledy a ona najednou začala zpívat, později dokonce polykat. Z našeho pohledu to byl Boží zásah a takových příběhů se událo spoustu.
Jak se k vám lidé dostávají? Podle čeho vybíráš lidi, které přijmeš?
Lidé přicházejí sami, já nikoho nesháním, nemáme žádnou reklamu. Dnes nás už znají i sociální úřady a léčebny dlouhodobě nemocných, jejich zaměstnanci nám sami často volají. Pamatuji si třeba příběh muže, který přišel o nohy. Skončil v nemocnici, pak se neměl kam vrátit, neměl žádné příjmy, nárok na důchod. V celém Česku nebyl nikdo, kdo by ho přijal. Z nemocnice mi zavolali: Musíme vám to říct na rovinu, pokud ho nepřijmete, budeme ho muset odvézt na ulici a tam ho nechat. Pro mě to byl silný okamžik. Nemohla jsem nechat uprostřed největší zimy člověka na ulici. Nejprve jsme na vozíčkáře nebyli připravení, dnes u nás žijí další tři. Lidi odmítám jen tehdy, když nemáme místo nebo když je člověk například alkoholik – toto už nezvládneme. My se zaměřujeme na nemocné lidi, kteří by jinak neměli kam jít.
Jaké jsou nejčastější těžkosti, které při službě zažíváš?
Každý z lidí je jiný a každý většinou hodně zanedbaný v duševní sféře. Proto občas vznikají různé konfliktní situace. Malé, ale jsou tam. Co se ale týče hmotných věcí – nemám vůbec problém sehnat nějakou částku. To já říkám Panně Marii a ta se o to postará.
Co ses ty sama za tu dobu naučila?
Spoustě věcí. Určitě komunikaci s lidmi. Naučila jsem se rozlišovat, kdy mám říct ne, kdy mám říct ano, kdy mám lidem věřit a jak poznám, že mi lžou… Taky jsem se naučila praktické důvěře v Boha. Žít každodenně s pohledem odpuštění, stále odpouštět. A to, že se člověk musí umenšovat, aby Bůh mohl růst.
A jaké jsou vize těchto domů do budoucna?
Vize je od začátku stále stejná a dá shrnout do jedné věty. Cílem Misijních ostrůvků je, aby se každý člověk mohl setkat s Ježíšem Kristem skrze jednotlivé služby, které nabízíme. Ostrůvky nejsou domov, ale místa, kam mohou lidé na chvíli připlout. Cílem je Boží království. Chceme, aby lidé, kteří od nás odchází, zažili, že Bůh je živý, a věděli, že jdou domů.
Více informací a možnost, jak ostrůvky podpořit, naleznete na webu https://misijniostruvky.cz/
Tereza Soldánová
