Mohli byste se nám představit?
J: Monču znám už skoro 22 let, z toho ji mám rád tak 11 let. Jako malí jsme se rádi neměli. Monča je skvělá manželka, maminka a také skvělá fotografka. Je velmi citlivá a její pohled na svět mě inspiruje. Podporuje mě i v náročných věcech, třeba ve službě v církvi, přestože jsem kvůli tomu hodně mimo domov. Jediná její špatná vlastnost spočívá v tom, že má nízké sebevědomí.
M: Kuba je skvělý manžel a skvělý táta. Také je moc dobrý vedoucí. Lidé za ním jdou a cokoliv řekne, má nějakou váhu. Je to moudrý muž. Své názory má promyšlené do hloubky, ale nebojí se konfrontace a naslouchání názorům rozdílným. Nejvíc Kuba odpočívá u vaření, což je velmi praktické i zábavné. A nějaká špatná vlastnost? Abychom to vyrovnali, Kuba má naopak vysoké sebevědomí. Každý den se učí pracovat na pokoře. Je to mnohem pokornější člověk než ten, kterého jsem si před šesti lety vzala, a než ten, kterého jsem před dvaceti dvěma lety poznala.
Vzali jste se brzy, Monče bylo 20 a Kubovi 22 let. Jaké to pro vás bylo? Čelili jste ze začátku nějakým těžkostem?
J: To ano, ale předtím jsme spolu čtyři roky chodili. Takže na věk toho vztahu to zas tak brzo nebylo.
M: My jsme se na manželství těšili. Těšili jsme se z toho, že jsme mladí a budeme spolu moci prožít velký kus života. Těšili jsme se, že se uvidíme v různých životních fázích, budeme spolu stárnout a vším tím procházet společně. Ze začátku pro nás bylo těžší nastavit si finanční stránku a praktické věci, které jsou také důležité.
Co se ve vašem vztahu změnilo po narození dcery Rozárky?
J: Všechno a nic. Rozhodnutí být spolu v krásných i těžkých chvílích se nezměnilo, nezměnila se touha poznávat se a učit se stále se milovat. Změnily se jen některé podmínky. Na začátku manželství byla spousta věcí, co jsme se učili. Po skoro čtyřech letech manželství, v období čekání na Rozinku, jsme prožívali velmi zvláštní klidné období, nebyly mezi námi ani malé výměny názorů. Najednou do naší domácnosti přišel další člověk, se kterým jsme se museli sžívat. A nebylo to vždy jednoduché – museli jsme si zvyknout na jiný životní rytmus, únavu, řešili jsme nové výzvy, jako je výchova a péče, jiné plánování času…
M: Na naše bedra přišla nová role a najednou jsme se poznávali nejen jako přátelé, nejen jako manželé, ale také jako rodiče. A přišel úplně nový způsob lásky. V životě jsem nezažila větší zamilovanost do svého manžela, než když jsem viděla, jak drží v náručí naši novorozenou dceru, která je kousek z něho, kousek ze mě a duše Bohem vložená.
Jak žijete společně jako rodina víru? A jak k ní vedete Rozárku?
J: Je to větší výzva, než jsem čekal, a někdy je paradoxně lehčí žít víru „venku v církvi“, než když přijdu domů. Snažíme se hlavně o přirozenost.
M: Je pro nás důležité být před Rozárkou autentičtí a autenticky se před ní i modlit. Je důležité modlit se i dětským způsobem a povídat si o příbězích z Bible, ale ta autentická modlitba je něco, co si děti z náboženství nebo besídky neodnesou. Chceme, aby věděla, že tomu její rodiče opravdu věřili. Že žili to, čemu věří. Když bylo něco těžkého, sedli si a modlili se. A když bylo něco skvělého, tak si sedli a děkovali.
Jste autoři podcastu Láska a jiné srandy. Co jsou pro vás ty jiné srandy?
M: My máme moc rádi humor a myslíme si, že se na něj velmi často zapomíná. Věříme, že humor je jedním ze základních kamenů vztahu.
J: Ano, v církvi se někdy o lásce, vztazích a čistotě mluví velmi vážně jako o tématu, o kterém si ani nedovolujeme žertovat. A to je podle nás škoda.
V podcastech i na vašich přednáškách mluvíte o svém vztahu velmi otevřeně a konkrétně. Je to pro vás vždycky přirozené? A máte nějaké hranice, kam už nezajít?
M: Pro mě byly vztahy vždycky srdcové téma, od svých jedenácti let jsem se modlila za svého manžela, četla jsem knížky, bavila jsem se o vztazích s kamarádkami. A později, když jsem začala chodit s Kubou, nám toto téma dával Bůh oběma čím dál víc na srdce.
Oba jsme přirozeně extroverti, kteří rádi sdílí svůj život a mluví o něm. Hlavně na začátku jsme se ale hodně učili hranice nastavovat. Například před každým podcastem se domlouváme, jestli nějaký konkrétní příběh můžeme říct, jestli je to pro toho druhého v pohodě.
J: Podcasty mají tu výhodu, že se dají stříhat, takže občas opravdu stříhám. A souhlasím s Mončou, že otevřenost je pro nás v životě hodně důležitá. Nemám rád, když lidé mluví jenom teoreticky, a také nemám rád, když mluví jenom o úspěších. Myslím si, že chybami i jejich sdílením se člověk učí. Mě samotného inspirovalo mnohem více to, když někdo mluvil o svých chybách, než když mluvil o svých úspěších.
Proto i my se záměrně snažíme být konkrétní a snažíme se přiznávat i těžké chvíle a naše chyby. Ta chyba potom není jen problém nebo zlá vzpomínka, může se naopak změnit v něco, co nás posune a co může posunout i někoho dalšího.
M: Často slýcháváme svědectví, která jsou už dokončená. Lidé mluví o tom, co Bůh v jejich životě už udělal, vykonal, uzdravil – a je to velmi povzbuzující. My si ale uvědomujeme, jak je důležité, když budou lidé otevřeně sdílet bouřky, které prožívají teď. Protože spousta lidí na tomto světě prožívá bouřky teď. Čím otevřeněji budeme mluvit nejen o krásných, ale i těžkých věcech, tím více lidí bude moci říct „já taky“. Někdy je hodně důležité říct „já taky“. A nemusíme ani najít řešení našich těžkostí – můžeme v tom prostě jenom být spolu.
Jak rozdělujete čas pro sebe a pro službu v církvi?
J: Naučili jsme se to neoddělovat. Nemáme to tak, že „teď sloužím“ a „teď jsem s rodinou“. My považujeme čas s rodinou za tu největší službu. Být vedoucí mládeže, vyučující… do této služby si Pán Bůh může povolat kohokoliv jiného. Ale jsou momenty v životě, kdy Monča potřebuje manžela a Rozinka tatínka… a toto místo nikdo jiný nahradit nemůže.
M: Ano, s tím souhlasím. Musela jsem si uvědomit, že být manželkou, být mámou… to je služba s velkým S. Není to tak, že jsem v církvi a sloužím a pak jsem doma a flákám se. Rodině dáváme prioritu a věřím, že i tím, jaký máme spolu vztah, ukazujeme evangelium.
J: Zároveň jsme si pro svou rodinu vyhradili jeden den, kdy jsme jenom spolu. V té době se snažíme nepracovat, nebrat telefony, neodpovídat na e-maily. A protože o víkendech často sloužíme, býváme na různých setkáních a konferencích, zvolili jsme si jako náš den středu.
Dokážete si najít čas, kdy jste spolu jen vy dva?
J: Ano, to je pro nás důležité. Po narození Rozinky jsme začali trávit hodně času povídáním o ní, o výchově, praktických věcech… Někdy si proto potřebujeme vyhradit čas, kdy jsme jenom spolu. Občas si zakážeme mluvit o praktických věcech, abychom mohli mluvit jen o nás dvou.
Jací byste chtěli být, až budete staří?
J: Já bych si přál být starým člověkem, který si pamatuje, jaké je to být mladý, a nemyslí si, že už na všechno přišel.
M: Já bych si strašně moc přála, abychom se nikdy nepřestali držet za ruce. Doslova i obrazně. Abychom šli vedle sebe bok po boku. Abychom věděli, že jsme ten život prožili spolu a ani v těžkých obdobích se nerozdělili. A abychom stále rostli, stále se učili, abychom si v šedesáti, v osmdesáti neřekli – tak, a teď už jsme toho v manželství prožili dost. Abychom se nebáli inspirovat se od našich dětí a vnoučat. A chtěla bych, abychom ve svém vztahu zůstali otevření a mohli k nám přicházet mladí lidé.
Za rozhovor děkuje Tereza Soldánová
