Jaké byly začátky vašeho hledání bydlení/pozemku spolu s ostatními přáteli? Pomáhali jste si navzájem?
Pozemky patřily rodině jednoho z našich přátel. Bohužel ale byly mimo katastrální území obce. Museli jsme se pustit do zdlouhavé bitvy o její rozšíření o dané pozemky a nutno říct, že tehdejší vedení obce tomu nebylo příliš nakloněné. Otevřeně nám řekli, že nás tady nechtějí. Nicméně jsme se pustili do bitvy o rozšíření obce a to se povedlo. Na první pohled to vypadalo beznadějně, ovšem během tohoto procesu byl změněn příslušný zákon a tento proces se výrazně zjednodušil. Po úspěšné změně v katastrálním území vyvstal další problém při vyřizování územního rozhodnutí, kdy nám dlouhou dobu na stavebním odboru města Šternberk opakovaně tvrdili, že to prostě nejde. Tečka. Tak jsme se s jedním z nás, Petrem Papicou, vydali do Hlásnice. Tam jsme si klekli u kapličky svatého Jiří a poprosili jsme o pomoc. No a za týden jsme na tom samém stavebním úřadě slyšeli. „Ono to půjde, kluci, ale musíte vyřídit tohle a tohle a zajít tamhle a budete to mít schválené.“ Tak takové byly začátky s pozemky v Hlásnici.
Jak dlouho bydlíte v Hlásnici a co jste za tu dobu stihli vybudovat?
Žijeme zde již třináct let a za tu dobu jsme vybudovali hlavně zázemí pro děti. Naše myšlenka byla mít vše, pokud možno, otevřené, aby děti měly prostor pro hraní. Takže nemáme mezi sebou ploty, sáňkujeme z jednoho pozemku na druhý a tak podobně. Pro nás je nejdůležitější právě tohle. To, že máme domy, vysázené stromy je ve srovnání s tím v důležitosti až na druhém místě.
Co nejvíce oceňujete na svých přátelích-sousedech v souvislosti s budováním vlastního bydlení a společného soužití v jedné obci?
Oceňuji skutečnost, že jsme si navzájem dokázali pomáhat, když bylo potřeba. Co se týče společného soužití, je také důležité, že většina z nás má stejné zájmy, například ohledně sportovního vedení našich dětí. Hodně našich dětí hraje florbal, a navíc jsou mezi námi tři trenéři florbalu. Je také pěkné, že dokážeme pomoci na akcích, které pořádá obec. Dokážeme se zapojit do budování zázemí obce, úklidu obce a dalších věcí. Včetně toho, že jeden z nás, nově přistěhovalých, je v současné době starostou Hlásnice a další jsou v jejím zastupitelstvu. Dokážeme se také postarat o úklid kaple, scházíme se v kapli k modlitbě a na mše svaté. Osobně si také velmi cením toho, že v nedávné době, kdy byla moje manželka velmi těžce nemocná, jsem mohl za všemi jít a poprosit o modlitbu za její uzdravení a život. Když byla manželka několik měsíců v nemocnici a já jsem viděl, jak se ostatní o její zdravotní stav zajímali, bylo to pěkné a pro mne osobně velmi silné. Velmi si vážím všech nabídek jakékoli pomoci. Tohle pro mne osobně bylo to, čeho si vážím nejvíc. Tím samozřejmě nechci jakkoli snižovat to, co jsem vypsal v předchozích řádcích. Tohle je spíše rovina osobní.
Co byste rád řekl na závěr?
Dovolím si říct, že skutečnost, že jsme všichni křesťané, neznamená, že mezi sebou nemůžeme mít nějaké, nazvěme to, nedorozumění a rozepře. Jak říkal v počátcích našeho společného bydlení jeden kněz jedněm z našich sousedů. „Je pěkné, že je vám nyní spolu dobře, ale budu rád, když mi totéž řeknete i za deset let.“ Jsem přesvědčený, že uhodil hřebíček přesně na hlavičku. Je rozdíl, když se potkáváme jen v kostele, nebo když se vídáme každý den a musíme přijímat toho druhého takového, jaký je. To je asi největší poznání a zkušenost společného bydlení. Nicméně zatím se dokážeme v nějaký večer zastavit a dát si společně pivo nebo víno, nebo si sednout k ohni, nebo se v zimě navštívit a popovídat si (ať už my florbalisté o prožitém ligovém zápase), nebo si sednout společně k mistrovství světa v hokeji, kdy dáme televizi před dům a fandíme společně, nebo sledovat fotbalovou ligu mistrů. Je pěkné vidět, že si rozumí muži a že si mezi sebou rozumí i ženy. Je dobře, že si snad všichni navzájem rozumíme.
Za sdílení o bydlení a životě děkuje Šárka Chlupová
Evžen Mikolajek
Jednapadesátiletý hrdý otec pěti dětí a šťastný manžel své ženy Radanky. Strojvůdce, florbalový trenér, zahradník amatér a nadšený fanoušek Slavie Praha. Autor dvou knih, Setkání v křížové chodbě a Modlitba v rodině není žádná věda.
