Poslední svátostí, které jsme se zatím v našem exkurzu nevěnovali, je svátost smíření. Mohli bychom si říci, že u ní není o čem přemýšlet, respektive, že tam výše zmíněné nemá své místo.
Začal bych jednou ze svých zkušeností. Ve farnosti jsem jeden rok připravoval na naše poměry větší skupinu dětí k prvnímu svatému přijímání. Někdy v půlce přípravy jsem se dětí ptal, jak se těší na první svaté přijímání. Ruku zvedlo všech dvanáct dětí. Na to jsem položil otázku, kdo se těší na první svatou zpověď. Ruku zvedlo jediné dítě. V tu chvíli jsem se sám zhrozil. Jak je to možné? Jak to, že se děti těší na setkání s milujícím Kristem pouze v jedné ze dvou svátostí?
Odpověď dětí vycházela z toho, jak jsou „formované“ ve svých rodinách (do té doby jsme se totiž o svátosti smíření na přípravě bavili jen v obecné rovině – jedna ze svátostí, apod…). Pokud tedy budeme nyní uvažovat o svátosti smíření, můžeme se zaměřit na to, jak připravujeme děti na první slavení svátosti smíření, respektive, jak je vůbec formované celé společenství křesťanů. Jak církev, farnost, já… vnímáme také ony výše zmíněné prvky ve vlastní přípravě a slavení svátosti smíření.
Slavení svátosti smíření mělo svůj dlouhý historický vývoj. Jistě by bylo zajímavé se mu věnovat, ale na to zde nemáme dost místa. Některé dobré prvky z důvodu špatné praxe církve upadly do zapomnění nebo nejsou patřičně prožívány, jiné se církev snaží stále obnovovat a „aktualizovat“.
Již několikrát jsme v našich článcích zmiňovali, že slavení svátostí je událostí celé církve. Že se týká celé církve, a to i ve smyslu, že na samotném slavení mají všichni podíl. Ušní praxe zpovědi tento rozměr trochu opomíjí, ale přesto na II. vatikánském koncilu v rámci liturgické reformy byl zvláště tento rozměr akcentován.
Samozřejmě, že nadále platí, že zpověď se slaví v soukromém prostředí, kde jsou přítomni obvykle kněz a kajícník. Ale II. vatikánský koncil zve k tomu, aby se takto slavená ušní zpověď slavila také v rámci společného slavení kajícího dne. Liturgická reforma II. vatikánského koncilu představuje tři možnosti slavení svátosti smíření. Ušní zpověď – tedy praxe běžná i před reformou. Druhou variantou je společné obecné vyznání hříchů a společné rozhřešení (využívá se v krizových situacích, nebo třeba ve chvíli, kdy kněz není schopen před Velikonocemi všechny vyzpovídat. V takovém případě je ale třeba následně slavit „ušní zpověď“). A třetí variantou, o kterou nám nyní půjde především, je společné slavení kající pobožnosti, následováno ušní zpovědí a vše zakončeno společným díkůvzdáním. Takovéto slavení kajících dní pomáhá intenzivněji prožívat vědomí, že slavení svátosti smíření není jen událostí týkající se mě samotného, ale je slavností celé farnosti, celé církve, celého Božího lidu.
Pokud jsem v úvodu mluvil o přípravě na první svaté přijímání, je třeba vhodné se také zamyslet nad tím, jak slavíme první svatou zpověď. Je to slavnost? A je to slavnost celé církve? Když vezmeme první svaté přijímání, tak tam jsou děti nastrojené, děje se tak v neděli při farní mši. Mnohde je ten den třeba také farním dnem… A jak to vypadá u první svaté zpovědi? Myslím, že většinově se to děje mimo pozornost farnosti a bez zapojení farnosti, respektive děti jsou oblečené do všednodenního oblečení. Proč neuděláme také z první svaté zpovědi událost celé farnosti (kající pobožnost, zpovědní den, zahradní oslavu…?).
Jedním z podstatných prvků slavení svátostí je také to, že v jejím rámci provádíme člověka na jeho cestě víry. V dějinách se v západní tradici vyvinulo povědomí o trojí funkci zpovědníka: ten je mistrem, lékařem a soudcem. Není jen tím, kdo odsoudí hřích a vynese rozsudek, totiž rozhřešení (všimněme si, jak je celé slavení svátosti smíření sestaveno jako soudní proces). Kněz je ve svátosti smíření také mistrem a lékařem.
Často se můžeme setkat s tím, že u svátosti smíření se akcentuje odpuštění hříchů. Nikterak tuto skutečnost nepopírám a jsem za ni vděčný. Ale mnohdy se zapomíná na to, že se jedná o svátost našeho obrácení a že nám kněz má také pomáhat jako mistr a lékař. Slovy, která jsou v posledních letech velmi zmiňována, má také rozlišovat, provázet a integrovat.
Až do tridentského koncilu bylo centrálním okamžikem svátosti smíření pokání. To člověk konal i několik měsíců. Teprve po jeho vykonání dostal rozhřešení. V důsledku toho se rozvinula praxe odpustků, která nebyla vůbec špatnou – měla např. v sobě rozměr sociální – náprava, zapojení dalších lidí, ale která se zvrtla ve chvíli, kdy kněží zavětřili možnost snadného zbohatnutí. Po této zkušenost tridentský koncil změnil praxi pokání, ale nebojím se říci, že se církev dostala do druhého extrému – banálních pokání. I to nahrává tomu, že se ze svátosti smíření stala svátost naší minulosti, kdy jde především o to vyznat své hříchy a udělat tlustou čáru za minulostí. Vytratilo se, že je to svátost naší budoucnosti, našeho obrácení, že je podstatné to, co budu dělat po vyznání hříchů.
Užívám jeden příklad. Když jdu na výlet (a náš život je takovou jednou velkou poutí), čas od času se zastavím a podívám se do mapy. Zjišťuji tři věci. Kde jsem kam jdu a jak tam půjdu (následujících pár desítek minut). Podobně by to mělo být i ve svátosti smíření. Zjišťuji, kde jsem (zpytování svědomí a vyznání hříchů spojené s lítostí). Následně hodnotím také, co je cílem mého života (nejen proklamovaným, ale jaký cíl představuje mé životní směřování). A pak činím to nejdůležitější, totiž přemýšlím, jaké budou mé následující kroky (předsevzetí a pokání). Zde ale ruku na srdce, kolik lidí vnímá jako nesmírně důležité dobré stanovení předsevzetí, podpořené případně pokáním? Domnívám se, že většina kajícníků s předsevzetím vůbec nepracuje nebo ho odbude velmi rychle. Co to ale znamená? Jsme podobni člověku, který jde na výlet, zabloudí, koukne do mapy, zjistí, že zabloudil, mapu znovu schová a jde dál. Takového člověka bychom označili za blázna.
Kněz nám má pomoci. Rozlišujme s ním, požadujme, aby nás (nejen) ve slavení svátosti smíření provázel a aby nás uváděl do společenství, a to nejen s církví, ale také s Bohem, aby nám pomáhal stávat se pravdivějšími křesťany.
U příprav na svátosti jsme hovořili také o tom, že tyto přípravy by měly mít vlastnosti katecheze (hlásání kérygma, mystagogie a „cesta krásy“). U svátosti smíření můžeme mluvit o tom, že samotné slavení by mohlo být také katechezí. II. vatikánský koncil požadoval, aby bylo slavení svátostí spojeno s hlásáním slova (včetně svátosti smíření). Součástí slavení svátosti smíření by tedy mělo být naslouchání Božímu slovu a zamýšlení se nad ním. Otázka předsevzetí a pokání (spolupráce s knězem) by se mohla stávat prostředím mystagogie, totiž zamýšlením se nad tím, jak budeme ze svátosti žít, jak budeme spolupracovat s milostí pomáhající. Pak se pro nás slavení svátosti smíření může stávat „cestou krásy“, totiž tím, co nás bude přivádět ke krásně prožívanému křesťanskému životu.
Drazí čtenáři, je mnoho věcí, které by šlo o svátosti smíření napsat. Stejně tak o svátostech a přípravě na ně a jejich slavení v našich farnostech. Nám všem bych přál, abychom stále objevovali velikost svátostí a to, jak nás jimi Bůh obdarovává. Abychom tyto svátosti pravidelně a často slavili. A aby byly skutečně tím, co z nás činí Boží lid.
P. Martin Sklenář
- narodil se roku 1983 v Praze jako sedmé dítě. Teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě. Na kněze byl vysvěcen roku 2011. V současné době působí jako farář ve farnosti Český Brod.
