Duchovní oblast mě „volala“ už od dětství. Babička byla věřící a prohlížely jsme si spolu krásnou obrázkovou Bibli. Lákalo mě dozvědět se víc, ale rodiče byli zásadně proti. Věřící pro ně byli zvláštní, něco ve stylu Ned Flanders ze Simpsonů. Neznala jsem ve svém okolí nikoho dalšího, kdo by byl křesťanem.
Více jsem začala víru vnímat na vysoké škole, kde jsem sdílela pokoj s věřící holkou. Vedly jsme zajímavé rozhovory. Cestou do školy jsem se zastavovala u sochy Ježíše a tajně se modlila. Následně jsem se v práci poznala s další věřící kamarádkou. S tou jsem začala chodit na chvály a Alfa kurzy. Přesto následně přišlo několik let zmateného hledání.
Pustila jsem se na pole ezoteriky. Bylo mi tehdy těžko, potřebovala jsem nějakou „berličku“. Hledala jsem duchovní potravu, hlubší smysl naší existence a vlastně i určitým stylem smysl života. Zažila jsem spoustu silných okamžiků, ale žádný mi neposkytl trvalejší pocit klidu. Někdy to byl jen únik z reality. Vzpomínám si na jeden intenzivní moment, kdy ode mě odjížděl přítel. Bylo mi hodně smutno. Slyšela jsem soudce v hlavě: „A jsi zase sama a budeš sama.“ Jenže v ten moment se uvnitř mé hrudi rozlilo teplo a jako bych slyšela intenzivní hlas. Nevím, odkud přišel, ale řekl mi: „Už nikdy nebudeš sama. Vždy tu budu s tebou.“ Byl to tak silný zážitek, až mi začaly téct slzy štěstím. Až po letech jsem pochopila, že to byl Duch Svatý. Představuji si ho jako sílu, která žije v mém srdci, a když jsem v tichu a klidu, můžu se s ním propojit.
Nejsilnější zážitky jsem mívala v plném kostele během chval. Lákalo mě dozvědět se víc, ale pořád ve mě rezonoval přístup mé rodiny, která mi ten vzorec antikřesťanství zaryla hodně hluboko.
Přesto jsem se nakonec rozhodla jít znovu na Alfa kurz, který se konal v mé obci. Během Alfa kurzu jsem chtěla mít více informací. Měla jsem pocit, že mi ještě něco uniká. Proto jsem další informace hledala na internetu. Něco či někoho, kdo by mi pomohl udělat další krok a zaplnit prázdná místa. V ten moment na mě vyskočily kurzy HledamBoha.cz. Byla jsem vděčná za to, že se mnou komunikuje živá osoba a že mi pomohla při tápání v životních otázkách. Provedla mě několika kurzy a díky tomu jsem se cítila jistější v tom, co chci a kam směřuji.
Alfa kurzy mě přivedly do Církve bez hranic (Apoštolská církev, pozn. redakce). Vedoucím naší skupinky byl kazatel této církve. Jednou jsem se tam šla podívat a hned jsem věděla, že jsem „doma“. Zaujal mě osobní přístup, zpěv chval a kázání, které je uzpůsobené dnešní době. Kostel mám ráda, ale oficiální obřady mě tolik neoslovily.
Rodina z mé strany ví, že chodím do sboru, ale neví, že jsem uvěřila a nechala se pokřtít. Z jejich reakce mám velkou obavu. Říkám jim třeba, že se za ně modlím. Ale jako by to neslyšeli. Čekám na vhodný čas. Můj partner v Boha věří svým stylem. Nejraději je s ním sám a nechce chodit mezi další křesťany. Dceru (3 roky) se snažím vést k víře. Čteme si dětskou Bibli, povídám jí o Ježíši a snažím se ji brát do sboru.
