„Cosi ve mně skřípe. To už se nespraví. Připadám si jako zmetek. Na matematiku jsem natvrdlý. Na jazyky nemám cit, co ze mě jen bude?! Nezvládám běžné pracovní úkoly. Nechápu, co tady dělám, když na to nemám?! Nedávám to. Neumím komunikovat. Říkají: Jsi hrozný a nikdy se nezměníš. Jsem zboží s prošlou zárukou. Už mě vyhoďte, ať mezi dokonalými produkty neotravuju.“
To jsou jen některé příklady, jak se občas cítím(e). V každé větě je zahanbující deficit. Pokud jste se nikde nenašli, jste šťastní lidé. Já si tak někdy připadám i po 25 letech chození s Ježíšem. Potřebuji ještě hodně proměnit do jeho podoby. Kdyby naše identita stála jen na tom, co jsem uvedl výše, je to o ničem. Do sálu ozvěn, kterým náš život je, navíc vykřikují podobné věci lidé okolo nás. Pak už je toho moc a začínáme sebe i druhé nesnášet.
Naše spotřební společnost nám říká, že můžeme mít vše, jen si to musíme včas objednat a zaplatit. Nekoupíme si tím ale spokojenost s tím, co jsme. Nakupujeme ještě zuřivěji, abychom nakrmili hladovou saň naší nespokojenosti. Moc to nezabírá. Opravdové nasycení je možné jen přijetím a láskou. Jak se ale k takové lahůdce dostat? Nejprve mám hlad a pak začnu hledat pod troskami ponižujících komentářů a podívám se pod role, které jsem hrál, abych přežil. Není to rychlé nakupování, jde o pomalý proces změny. Pravé já se vynořuje z hlubiny lidského života poté, co z nás spadly masky a už se nemáme za čím skrýt. V hlíně se zatřpytí drahokam čistého bytí. Je to nasycené já a je spokojené.
Hm, no nevím, zda ve mně něco takového je?! Kdo mi s tím hledáním a dolováním pomůže? Je tady jeden hledač drahokamů. Ví, jak se dostat k tomu, co je zavalené dole ve štole. Tím znalcem na dávno ztracené je Ježíš Kristus. Je to mistr v objevování cenných kamenů mezi obyčejnými šutry. Potřebuji, aby cvičil i mé oko – když se na sebe dívám, abych uviděl a řekl: „Wow. To je ale vzácný a krásný šutr. Má obrovskou cenu! Kolik za něj chcete? Dám vám za něj cokoliv.“ Jeho láskyplný pohled uzdravuje mé nepřijaté já. Rozsvěcuje mi světlo, díky kterému vím, kdo skutečně jsem. Jsem nadšený. Právě jsem si „koupil úžas“, jak doporučuje Háfiz. Lidé hledají vzácné věci mimo sebe. Bůh se dívá do hlubiny dolu – na naše srdce, které je pokladem v nás. Neustává, hledá a doluje, co se ztratilo. Dívá se pohledem, který pohlcuje neduživé a nezdravé já. Pod takovým milujícím pohledem se dobře žije a roste. Z hlubiny dolu Ježíš vynáší drahokam vzkříšené a čiré krásy.
Vždy když vidím, jak se pod Božím milujícím pohledem mění člověk vedle mě, cítím chvění a jsem nadšený. Toužím se dotknout – jako Magdaléna Ježíše po vzkříšení. Musím počkat, protože zárodek zdravého já je maličký a mohl by se mi zase ztratit v hlubině. Potřebuji se o sebe starat a pěstovat to, co je věčné a krásné. „Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.“ (2 Tm 1,14) Každý den potřebuji, aby se na mě Ježíš zamilovaně podíval a aby mi můj přítel šeptal do ucha: „Ty moje vzácná a krásná perlo!“ Ďábel sice na ulici řve, jak jsem strašný a ubohý, ale už je mi to jedno. Uvěřil jsem Ježíši, a proto mluvím o kráse, která v nás spí, a ďáblu nevěřím.
Být hledačem drahokamů je vzrušující. Toužíte vyhrabat něco nového. Ti, kteří něco hledají a sbírají, to chvění znají. Nechcete si to nechat jen pro sebe. Budete šťastnější, když s tím pomůžete druhému. Je to dvojitý nález. Jenomže čím déle žil člověk v zajetí lží, tím víc se bojí duchovního přerodu a nechce nové. Vždy začínáme u svého strachu ze změny, jinak nevíme, jak druhým pomoci. Mnozí jsme sice „učiteli“, ale stále nevíme, jak na to. Vítr si vane, kam chce. Duch svatý je tím skutečným činitelem změny a nejlepším průvodcem v hlubině dolu. Přenechejme mu kontrolu nad dolováním a moc nepřekážejme.
I když nechci, ozývá se ve mně staré já. Ozývá se to neduživé, otrávené a soudící. Upoutává pozornost, protože ví, že musí zemřít a uvolnit místo novému. Už nechci jeho lhostejnost a zbabělost, proto se s ním loučím. Ať se narodí nové a vzkříšené já, které je hravé, přející a nadšené ze života. Nové já s radostí křičí, pozvedá nesmělé a dodává odvahu. Náš Bůh je plný života. On rád dává zdravé já tomu, kdo se potácel v krajině stínu smrti a mnohokrát umíral. Vzkříšený Ježíš říká: Už bylo dost neživota! Kde je smrti osten tvůj? Já tvořím nové, klidně i z ničeho!
Pokud po něm toužíš, semínko Ježíšovy identity ve mně i v tobě vyklíčí. Věřím, že ano, pokud jsi dočetl až sem. Naplňuje se, co říká sv. Jan: „Milovaní, už nyní jsme Božími dětmi, a co budeme, nebylo dosud zjeveno. Víme, že až se zjeví, budeme se mu podobat.“ (1 J 3,2) Mluví o Božím nesmrtelném drahokamu, který v nás roste.
Svědčím vám z vlastní zkušenosti, že je i v této době možné najít své pravé a věčné já. Je to nádherné hledání a inspirativní práce. Zvu chlapy k tomuto dolování. Více na cestasrdcemuze.cz
