Lepší vrabec v hrsti než panda na střeše

Luboš Nágl – sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého. Je ženatý a má 11 dětí.

foto: Pavel Langer

Únor bílý, pole sílí. Říkává s pohledem na pole lán nostalgicky moje žena v tomto zimním měsíci, když zrovna nenapadl sníh a děti se tudíž musí brodit blátem a louží sto metrů od silnice polní cestou k našemu domu. A její jindy laskavý hlas temně sílí při pohledu na obalovanou dětskou obuv a hnědě kolorované dlaždice v předsíni.

Téměř vždycky pak manželka začne nahlas snít, jak by byla skvělá asfaltová cesta až k domu. Mezi dvěma poli s lucerkou a mákem, přes louku s třezalkou a vřesem, okolo skalního jezírka s vachtou třílistou a lekníny až k brance s šípkovým keřem před domem. Souhlasím. Bylo by to technicky proveditelné, bylo by to i praktické. Jen nejsem až tak skálopevně přesvědčen, že by se to hodilo. Asi jako plastová okna na Karlštejně. Bylo by to technicky proveditelné, bylo by to i praktické, ale… Přece jen tam asi necháme ta stará, původní.

Letos je ale všechno jinak. Vločky zalehly rodnou hroudu vahou své křehké krásy. A někde až tak, že se auto nepřebrodí sněhovou závějí od domu k silnici a pokorně musí počkat, až přijede ze vsi pluh osvoboditel. Lopata je málo, protože vítr, trvale přítomný domovským právem na našem kopci, dorovná bleskurychle za našimi zády čerstvě odházený sníh. Ovšem únorový sníh maří úspěšně naše plány už od prvního dne manželství.

Tehdy před lety, kdy byl ještě v naší zemi nejvyšší počet dětí na jednu mandarinku ve střední Evropě a mluvčí Charty se stala Marta Kubišová, bylo hradní stráži v Jelením příkopu sněhu po kolena a na Vysočině, odkud pochází moje žena, ho měli kanci až po krk. S romantickými představami, já, romantický snílek, jsem si od oltáře jednoho pražského kostela odnesl svoji ženu do auta – romantického starého veterána – a vydal se s ní na romantickou svatební cestu na Vysočinu, kde už čekala svatební hostina, netrpělivá nová tchyně a ostatní svatebčané, kteří nevolili cestu romantickým veteránem, ale pragmaticky zvolili autobus.

Dobře udělali. Autobus s velkými koly projel závěje, auta s malými už ne. A tak jsme spolu s několika dalšími, stejně postiženými, zůstali pod kopcem v nějaké malé vesničce. Nevěsta se sice ještě odhodlaně pokusila roztlačit svého ženicha i s autem směrem k tušené svatební hostině, ale skončilo to jen svatebními šaty totálně zašpiněnými od oleje a kolomazu (tchýně dlouho lomila rukama nad ušmouranou nevěstou a mojí hlavou) a definitivní ztrátou nevěstina střevíčku kdesi hluboko v příkopě ve sněhu (dodnes se nenašel).

Naštěstí byl nedaleko hostinec, kde jsme u rozpálených kamen počkali na pomoc, zatímco vesničtí strýci pili statečně rum na zdraví krásné nevěsty a zasvěceně informovali, co nás v životě manželském ještě čeká a nemine. Pomoc se zanedlouho dostavila a my dorazili k všeobecné radosti svatebčanů. Dílem se těšili na novomanžele, dílem na moravské uzené. Obojího se dočkali. Veselice probíhala v budově vesnické školy, protože tchán byl jejím ředitelem. Polévka s játrovými knedlíčky se podávala ve 4. A, káva v chemickém kabinetu, k tanci posloužila tělocvična.

Hostů bylo ale hodně a lůžek už méně. A tak na novomanžele čekalo překvapení. Radost svatební noci se ženou prožijeme – ve sborovně. Na zemi, na nafukovacím lehátku, pod obrazem Gustáva Husáka. Zážitek to byl silný a do smrti mi zůstane hluboko vrytý do paměti. Moje žena ráno poznamenala, že si představovala, že o svatební noci ženichové neusínají tak brzy. Bránil jsem se. Starostí bylo mnoho a únava značná. A navíc: byla to moje teprve první svatba. Nevyčítala, ale já cítil, že má pravdu a já dluh. Tak jsem se aspoň dodatečně v následujících letech poctivě snažil. Zápisy v místní matrice jsou toho svědkem.

Moje manželka je z kategorie praktických žen. Slušelo by jí to za volantem elegantního terénního Audi Q5, který by k domu dojel za každého počasí. I kdyby trakaře hustě padaly. Jenže tím bych na nějaký čas neúměrně zatížil domácí rozpočet, takže by nebylo ani na prášek do myčky, ani na tatranky pro děti. „Nechci krásné sny o mercedesu, který bude kdovíkdy. Jestli vůbec,“ poznamenala žena. „Stačí mi panda, když bude hned.“ To je taková roztomilá červená nákupní kabelka od Fiatu. „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše,“ dodala. Stalo se. Panda je sice malinko svéhlavá, když mrzne, tak si párkrát škytne, než nastartuje. A taky na sněhu, který v Itálii příliš neznají, je trochu nejistá v kramflecích.

Dnes je právě ono úterý s velkým „Ú“. Sedím v křesle a pendlovky pomalu odpočítávají předvečer našeho svatebního jubilea. Přemýšlím, čím překvapím svoji ženu a čím překvapí ona mě. Můžeme se ještě po těch letech něčím překvapit? Zkusím to. Má ráda obrazy a české malíře. Kubištu, Fillu, Zrzavého. Dostane je. V Ostravě mají soubornou výstavu, já mám lístky. A večer potom pizza při svíčkách a děti v postýlkách. Myslím, že překvapím. Tohle nejspíš nečeká. Zvoní telefon a displej oznamuje, že volá moje žena. Překvapí mě? Něčím, co nečekám? Překvapila. Ovšem tohle jsem fakt nečekal.

kresba: Šárka Chlupová

„Nelekni se, prosím tě. Panda je na střeše.“ Ve zlomku vteřiny přemýšlím, jak by se mohla panda dostat až na střechu, kam lozí jen kočky a synové. „Uklouzla jsem na sněhu, vjela do příkopy a obrátila se na střechu. Ale jsme obě i s Bětkou v pořádku. Nic se nestalo,“ uklidnila mě. A pak dodala: „Jen ten pocit, když visím hlavou dolů, je zvláštní.“ Já bych přemýšlel, jak moc je panda zraněná a kdy doteče benzín z karburátoru na rozpálený motor a chytne to. Ona přemýšlí, jak vidí svět netopýři. Je kouzelná v takových chvílích. Třeba když my ostatní u stolu považujeme bramborovou kaši za skvělou přílohu k řízkům a ona si z ní na talíři vykrajuje kočičku.

Nejspíš netuší, jak příjemné je to překvapení, slyšet teď její hlas. Nic víc. Určitě myslela, že dnes překvapí jinak. Ale mně o letošním výročí postačí, že k pomuchlané pandě nemusí jet záchranka nebo pohřebáci. Nebudu výjimečně snít o přeletu nad Alpami, vzdám se lákavé představy slunečné pláže na Tahiti. Stačí, když je všechny tři odtahovka doručí zpátky domů a já budu držet svoji ženu v náručí. Zůstanu dnes skromně pragmatický. Jako ona. Jen možná trochu pozměním její oblíbené přísloví.

Lepší vrabec v hrsti než panda na střeše.

Rodinný život 2/2009

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu