Jak jsme tříkrálovali

Magdaléna Strejčková - vystudovala dramatickou výchovu na DAMU, učila na ZŠ. Nyní je na mateřské dovolené. Je vdaná, má 2 syny.

foto: Pavel Langer

"Ne, já nechci být černej, já nebudu od uhlí! Já budu... budu... tento!" hlásí Honzík a pod vánočním stromečkem šibuje figurkami v betlémě. "A já ten!" přidává se honem pro jistotu mladší Jakub, aby ani na něho náhodou nezbyl "ten vzadu". "Baltazar bude tatínek," slyším vyřknutý ortel a koutky mi cukají při představě letošní Tříkrálové sbírky.

Sama jsem rozhodla a na svá bedra naložila zodpovědnost za tuto letošní bohulibou akci u nás ve vsi. Nebudeme sami a těch pár domů obejít zvládneme. To, jestli kluky obleču do bezesporu nejkrásnějších tříkrálových kostýmů, však ještě není zdaleka jisté. To, jestli přesvědčím manžela, aby ze sebe udělal třetího, je taky ve hvězdách. Už to slyším - já nebudu dělat žádnýho kašpara! No, ještěže Kašpara nemusí. Toho si vybral Honzík. Ale na Baltazara ho zpracovat musíme. Takovou dobu jsem kluky chystala, převleky sháněla a upravovala, vymýšlela a na flétnu koledu trénovala... lidi se těší. A já taky. A kluci...?

Chvíli to trvalo, ale dostala jsem je. Dva dny před osudným dopolednem nedělali nic jiného, než poskakovali kolem betlému, šachovali s mudrci a mudrovali. Pobíhali po domě a dožadovali se zkoušky kostýmů. Pak ve svých pláštích a s korunami na hlavách trénovali důstojnou chůzi, cinkali k tomu na triangl a ozvučná dřívka a zpívali My tři králové. Jakákoliv návštěva, která k nám zvonila, nesměla být vpuštěna dřív, dokud se kluci královsky neustrojili, a pak vítali všechny příchozí k jejich údivu jako nejhonosnější delegace. Vědomi si své životní úlohy se zklidnili a já nabývala dojmu, že je v těch pláštích nechám už raději napořád. Stačily dvě koruny a vládl u nás doma pokoj svatý.

I tatínka jsme v tříkrálový podvečer takto doma přivítali a dle předem domluveného scénáře ho kluci prosili a přemlouvali, že musí být jako ten vzadu a vystrkovat bradu, a přece s nimi musí jít, když je největší ze všech, a kdo jiný by psal tak vysoko na všechna vrata ta písmenka, když maminka ještě tak moc nevyrostla. Výsledek? Dojatý a nalomený tatínek řekl - ráno uvidíme. A já už věděla, že máme vyhráno.

S brbláním a různými komentáři, ale přece, jsme ráno měli Baltazara jak vyšitého těmi nejexotičtějšími stehy. Našminkovala jsem ho, popadla jsem pokladnu, flétnu a tříkrálové mužstvo a začali jsme putovat. Kluci cinkali a ťukali, zplna hrdla tři čtyři vinšovali štěstí zdraví a téměř u každých dveří něco sladkého navíc vykoledovali. Pokladna se plnila obnosy štědrých dárců, naše nitro mnohými dojmy a každičká škvírka našich tělesných schránek mrazem. Časem šlo doslova do tuhého a ke konci návsi už Jakubovi tekly po tvářích slzy jak zrnka kadidla. A tak ho Baltazar poponášel. I jindy veselé mysli Kašpar přestával mluvit a skotačit. Naše cesta končila. Ještě jsme u posledních vrat statečně odmítli čaj i něco ostřejšího a raději přidali do zmrzlého kroku. Doma jsme se rychle odstrojili a naše malé ztuhlé mudrce zastlali do teplých peřin.

Po chvíli klukům otrnulo a nemluvili o ničem jiném. Celé odpoledne si pak hráli na krále a tak dlouho mě přemlouvali, až si znovu mohli pláště nasadit. Jen tatínek byl rád, že to ze sebe smyl a svlékl. Četla jsem v jeho očích úlevu, ale i spokojenost. Vím, že to pro něj nebylo snadné, a byť pro dobrou věc, že to stálo pořádný vnitřní boj.

Když kluci večer telefonovali příbuzenstvu, co že to mají za skvělý zážitek za sebou, nikdo nechtěl věřit, že pokladnu jsem opravdu nosila já v civilu a manžel že byl ten třetí vyvolený. Moc dobře ho všichni znají a vědí, co mám doma za introvertní "exemplář". O to víc to všichni oceňovali a vychvalovali.

Sbírka měla velký úspěch - nejen finanční. Když jsme večer kluky ukládali ke spaní, byli ukýchaní a usmrkaní, ale přešťastní, každý se svou korunou vedle své postýlky. Pohladit a pusu, vy moji šikovní koledníci. Dobrou noc, Melichárku i ty, náš Kašpárku. A na Baltazara jsem významně mrkla. Věděla jsem to. Vždycky jsem to cítila a bude to tak napořád. On je moje srdcové eso! Můj černý král... Tak už nestůj tam vzadu a pojď ke mně přece blíž...

Rodinný život 5/2008

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu