Když je husa ze zlata...

Eva Muroňová - je vdaná, má 3 děti. Je zaměstnaná v Katechetickém centru při ostravsko-opavském biskupství.

"Tohle já zvládnu." "Tohle nezvládnu." "Tohle já umím." "Tohle neumím." "To já dokážu." "Tohle nedokážu."

Umět v pravou chvíli vyslovit tu pravou z těchto vět znamená být dobře vybavený pro život. Znamená to mít schopnost sebereflexe a zdravého hodnocení toho, co je v mých silách a co není, co jsem a co nejsem. Je to schopnost odhadnout, na co mám a na co ne, na čem jsem závislý a co je pro mne naopak výzvou k samostatnému jednání. Toto prožívání napětí mezi závislostí a nezávislostí, nesamostatností a samostatností a nesvobodou a svobodou patří, ať chceme nebo nechceme, k realitě života.

Člověk se rodí jako tvor zcela závislý a nesamostatný. Jako ještě nenarozené dítě je odkázán na to, zda ho jeho matka přijme. Je odkázán na její tělo, je ovlivněn jejími pocity, slyší její srdce a její hlas. Po porodu jsou matka a dítě jeden celek - žijí v symbióze. Dítě se od ní nemůže a ani nechce oddělit, ale je před ním jeho první životní úkol. Chce-li dozrát, musí se naučit rozlišit sebe od své matky a naučit se mluvit o sobě se vzrůstající jistotou a sebevědomím jako o "já". Když pak má malý člověk tento první krok k samostatnosti za sebou, není všem dnům konec, protože na něj čekají další životní úkoly. Aby je naplnil, musí dál opakovaně procházet procesem zrání a tak se stávat jedinečnou a samostatnou bytostí. Na této cestě se střídají fáze symbiózy a individuace, fáze závislosti a osamostatňování se.

Závislost je tedy jev, který nám život na jednu stranu usnadňuje, protože nás jím pronese s dílčím pocitem bezpečí a uspokojení, podobně jako v jistém období matčina náruč, ale vybírá si za to daň v podobě ustrnutí a stereotypu.

Z tohoto úhlu pohledu tedy umíme rozlišit závislosti pozitivní i negativní. Je dobré vědět o své závislosti na zemi, ze které čerpáme prostředky k životu, nebo na lidech, se kterými žijeme. Je také dobré vědět o závislostech, které prožívají druzí lidé vůči nám. Co s nimi a jak na ně, vypravuje pohádka bratří Grimmů, která se jmenuje O zlaté huse:

 

foto: Laco Švec
Byl jednou jeden hospodář a ten měl tři syny. Tomu nejmladšímu, kterého měli k výsměchu a posměchu, odstrkování a odhánění od všeho, co jen trochu zavánělo něčím rozumným, říkali prostě Honza. Jednou měl jít nejstarší do lesa kácet stromy a než se vypravil, dala mu ještě matka pěkných pár sladkých lívanců a k tomu láhev vína, aby synáčka při té práci netrápil hlad či žízeň. Když přišel do lesa, potkal starého šedivého mužíka, který mu popřál dobrého dne a řekl: "Dej mi kousek lívance a hlt vína, hlady už nevidím a žízní se mi lepí jazyk na patro." Ale chytrý hoch ho odbyl: "I toho ještě! Dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám budu mít málo! Táhni svou cestou!" Nechal staříka stát a šel dál. Jak potom začal svůj strom osekávat, netrvalo dlouho a sekl nakřivo, sekera mu zajela do paže a tak musel honem domů a dát si ruku obvázat. Ale to nebylo samo sebou, přivolal mu to ten šedivý mužíček.

Potom šel do lesa i druhý syn a matka ho vypravila stejně jako nejstaršího. Dala mu koláč a láhev vína, aby jí v tom lese nezahynul. Také on potkal starého šedivého mužíčka a ten ho poprosil o kousek koláče a doušek vína. A druhý syn odpověděl taky náramně moudře: "Co dám tobě, to ubude mně! Táhni svou cestou!" Nechal staříka stát a šel pryč. Ale trest ho neminul. Sotva několikrát zaťal do stromu, sekl se do nohy a domů ho museli odnést.

Tu se nabídnul Honza: "Tatínku, pusťte mě také do lesa a nechte mě kácet!" Otec odpověděl: "Tvoji bratři se přitom posekali, nehrň se do kácení, vždyť to neumíš, jsi nešika!" Ale Honza tak dlouho prosil, až otec mávl rukou, ať tedy spánembohem jde, až se mu něco stane, aspoň bude chytřejší.

Matka mu dala jen narychlo zadělanou placku a láhev zvětralého piva. Cestou do lesa Honza potkal šedivého staříka a ten povídá: "Dej mi kousek své placky a dej mi napít ze své láhve. Mám takový hlad a žízeň!" A Honza odpověděl: "Mám ale jen obyčejnou vodovou placku a láhev zvětralého piva, ale jestli ti to přijde k chuti, sedneme si a najíme se." Tak si sedli do trávy, pojedli, popili a pak stařík pravil: "Protože máš dobré srdce a měl jsi se mnou slitování, pomohu ti ke štěstí. Podívej tady na ten starý strom. Ten porazíš a mezi kořeny něco najdeš." A pak zmizel.

Honza porazil strom, a když padnul k zemi, podívejme, mezi kořeny sedí husa a peří má z ryzího zlata. Vytáhl husu, vzal ji pod paží, ale nevrátil se domů, ale pustil se do světa. K večeru zašel do jedné hospody, že tam přenocuje.

Ale hospodský měl tři dcery a ty když uviděly husu, posedla je zvědavost a chtivost, a mohly na tom prapodivném ptákovi oči nechat. Každá by si ráda vytrhla alespoň jedno zlaté pírko. Když se Honza uložil v komoře, popadla ta nejstarší husu za křídlo, jenže... dlaň jí zůstala na huse přilepená. Tu se k ní přitočila druhá dcera a chtěla si vzít také zlaté pírko. Jen o svou sestru zavadila, hned k ní taky zůstala pevně přilepená. Když se přikradla i ta nejmladší, tak ji ty dvě varovaly, ať se husy nedotýká, ale ona si myslila, že jí pírko nepřejí; a tak varování nedbala a skončila jako ony. Tak musely ty tři krasavice strávit noc s husou. Ráno Honza popadl husu a vydal se na další cestu. Děvčat, která k ní byla přilepená a musela za ním chtíc nechtíc utíkat napravo a nalevo, si pranic nevšímal.

kresba: Šárka Chlupová

V polích je potkal farář. Vyšel si ráno na procházku a když tenhle průvod uviděl, povídá: "Styďte se, holky nehodné! Takhle běhat po polích za tím mladým chlapcem! Copak se to sluší?" A chytil tu nejmladší, co byla na kraji, za ruku a chtěl ji odtáhnout, ale sotva na ni sáhl, přilepil se a musel utíkat s nimi. Netrvalo dlouho a šel tudy kostelník. Když viděl, jak pan farář běží za třemi holčinami, podivil se a zvolal: "Ale, pane faráři, kampak tak rychle? Nezapomeňte, že dneska máme ještě jedny křtiny!" A běžel za farářem, aby ho zastavil, popadl ho za rukáv a bylo to! Už byl taky pevně přilepený.

To vám bylo k popukání! Těch pět teď vedl Honza jako na provázku, když potkali dva sedláky s motykami. Farář na ně zavolal, ať jemu a kostelníkovi pomohou. Nu a dopadlo to, jak mělo. Už jich bylo sedm a všichni museli za Honzou se zlatou husou, ať si šel, kam si vzpomněl, cestou necestou, trním i hložím, horou i lesem, vodou i úhorem.

Potom přišli do velkého města, kde panoval král a ten měl jedinou dceru. Ta dcera byla tak smutná, že ji nikdo nedokázal rozesmát. Král dal rozhlásit, že kdo ji rozesměje, dostane ji za ženu. Když to Honza uslyšel, vydal se s husou a celým průvodem rovnou na zámek. A bylo to k popukání, vepředu si důležitě vykračoval Honza, pod paží držel husu, která zářila jako samo slunce, a za nimi klopýtalo procesí podivných lidiček, tři holky v nočních košilích, farář se špacírkou a kostelník se zpěvníkem a na samém konci ti dva sedláci, co se marně oháněli motykami. Žádné oko nezůstalo suché a nejvíc slziček smíchu ukáplo právě princezně, která se smála tak hlasitě, že nebyla k zastavení.

Tak byla ruka v rukávě a Honza se hned domáhal své nevěsty. Králi ale nebyla takováto svatba po chuti, tak chvíli přemýšlel a nakonec ženichovi řekl, že musí nejdříve přivést člověka, který dokáže vypít plný sklep vína. Honza si hned vzpomněl na šedivého mužíka, který mu už jednou pomohl, a vydal se znovu do lesa. Došel až na místo, kde porazil strom a vida, seděl tam nějaký chlapík a tvářil se ztrápeně. Honza se ho zeptal, nad čím se tak trápí, a on odpověděl: "Ale, mám žízeň jako trám a neumím ji uhasit. Studená voda mi nedělá dobře a sud s vínem jsem už vyprázdnil, ale co je to taková kapka pro mne?" "To já bych ti mohl pomoci," povídá Honza. "Pojď se mnou a uvidíš, že žízeň uhasíš." Vrátil se s ním na zámek, zavedl toho nedopitu z lesa do královského sklepa a bylo to! Než skončil den, byl sklep prázdný.

Honza se hned hrnul ke králi a žádal si nevěstu, ale krále stále zlobilo, že by si takový prostý chasník měl odvést jeho dceru. Ne, to nemůže být, dokud králi nepřivede člověka, který dokáže sníst na posezení celou horu chleba. Honza se dlouho nerozmýšlel, pospíchal zase do lesa a vida, zase tam jeden seděl na stejném místě. Stahoval si břicho řemenem a na Honzovo otázání odpověděl: "To je trápení, už jsem snědl plnou pec chleba, ale copak je to platné, když má člověk takový hlad jako já. Žaludek mám prázdný a musím se pořád jen stahovat řemenem, jinak snad od hladu umřu." Honza se zaradoval a řekl mu, ať jde s ním na zámek, že se tam nají dosyta. Na zámku zatím král nechal navozit mouku z celé země a z té mu pekaři napekli velikou horu chleba. Nedosyta z lesa si k ní stoupnul, dal se do jídla a než byl den u konce, nezbyla ani kůrka. Honza potřetí předstoupil před krále a žádal princeznu, ale král měl po ruce další vytáčku, prý ať si ženich pro princeznu přijede v lodi, co umí plout po vodě i zemi.

Inu, pokud si král myslel, že se Honzy zbaví, krutě se mýlil. Honza se obrátil na patě a už zas rovnou cestou do lesa na staré místo. Tentokrát tam seděl onen starý šedivý mužíček a povídá Honzovi: "Pil jsem pro tebe, jedl jsem pro tebe a teď ti dám ještě tu loď. To všechno proto, že jsi mládenec, který má slitování se starým člověkem." Lusknul prsty a loď, která jezdila po vodě i po souši, byla tu. Honza do ní sedl a ujížděl ke králi.

Když ji král uviděl, došel mu dech s výmluvami a chtěj nechtěj jim musel vystrojit svatbu. Po letech král umřel, Honza zdědil království, stal se králem a byl dlouho a spokojeně se svou manželkou živ. A jak to dopadlo se zlatou husou a s těmi holkami, s farářem a s kostelníkem a se sedláky? Když husa pomohla princeznu rozesmát, Honza hladce odloupl od husy ruku nejstarší dcery a ostatní byli hned také volní. Všech sedm uhánělo domů tak rychle, až se jim hlava třásla. Zlatou husu pak Honza odnesl zpátky do lesa a pěkně ji tam zase posadil mezi kořeny a nechal ji tam. Zlatou husu pak už víckrát nikdo neviděl.

(Zkráceno a upraveno podle textu Jitky Janečkové, www.pohadky.org)


Lidmi jednajícími podle předem nastavených škatulek se pohádka jen hemží. Na začátku je to matka zakletá ve stereotypu hodnocení svých synů, na konci je to král, který se ne a ne odpoutat od své dcery, a uprostřed se setkáváme s podivným průvodem tří sester, faráře, kostelníka a sedláků za zlatou husou. Jsou laskavým shrnutím "člověčiny" - "nevinných lidských závislostí" na majetku a vlastní kráse, morálních zásadách a předsudcích a dokonce i na pomoci druhým. Závislost je v pohádkové řeči vyjádřena přilepením se na zlatou husu, od které se pak lidé neumí sami odtrhnout, musejí následovat pochybný cíl cestou necestou a být druhým k smíchu nebo k zamyšlení. V pohádce se objevuje také člověk nedopita a nedosyta - obrazy závislostí každého z nás na základních potřebách jíst a pít.

foto: Šárka Chlupová

Veškeré pohádky o tom, jak se někomu lepí věci na ruce nebo on zůstává nalepený na nich, vypovídají obraznou řečí o závislosti, tedy o tom, jak se ztrácí hranice mezi vlastní individualitou a jinou skutečností, a s pohádkovou moudrostí pak dávají také návod, co s tím.

Honza jej dostává od starce, kterým nepohrdl, kterého pohostil a dokázal mu s pokorou naslouchat. "Až k princezně" mu pomohla dojít předaná životní moudrost a nadhled přinášející humor, se kterým člověk tím, že se konfrontuje s druhými lidmi, poznává hodnotu věcí kolem sebe.

Člověk, který umí zdravě rozlišovat já a ty, mé a tvé, umí srovnávat a vyjadřovat svá přání a názory, má také sílu naslouchat s novou otevřeností. Čím silnější je jeho schopnost akceptovat sebe, tím větší je pak také jeho schopnost akceptovat druhé a ustoupit jim s vlastními potřebami. Dopřejme ji sobě i dětem, počítejme se závislostmi, učme se je chápat jako výzvy na cestě ke zralosti, a když už se člověk na "něco přilepí", přijměme s humorem pomoc druhých lidí, kteří nám poskytnou zdravou zpětnou vazbu a uvolní nám ruce k životu v plnosti.

Rodinný život 4/2008

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu