S dětmi se člověk nikdy nenudí

Lubomír Nágl - ředitel Centra pro rodinný život v Olomouci. Je ženatý a má 11 dětí.

Víkend ulétl jako s chmýřím pampelišek a uplynulé dny zaznamenaly kromě plnoštíhlých makrel, vyhřívajících se na lehátku zahradního grilu a krom svištění petanqových koulí pokoseným pažitem ještě dvě-tři drobné dějinné události.

Tuto zvlněnou frontu nečekaných příhod už signalizoval víkendový slet všech našich dětí, které máme stejným dílem rádi jak ke hrám, tak i ke kávě. Jednak se to stalo kvůli návratu Kristýny a skorozetě Lukáše z návštěvy v Irsku a slibované filmové projekci jejich cesty po državách britského královského impéria. A jednak jsme já a moje paní měli s naší v pořadí třetí dcerou Markétou a jejím Jakubem naplánovaný předsvatební košt v restauraci, kde se jejich blížící se svatební veselí odehraje.

Dcery se svými skoropolovičkami se dostavily v pátek navečer. Tou dobou už naše mladší děti bez poloviček nenápadně číhaly na slíbenou skořicovou polévku s rajčaty (klasická rajská s větším množstvím skořice a hřebíčku). Úspěch zaručen. Část mužstva trávila zbylý čas večera a pokrm u sportovního přenosu, část ženstva probírala planetární a geopolitickou situaci na poli příbuzenském. Následující den prožil Lukáš s Kristýnou střiháním irské projekce. Já jel s Vítkem na fotbal (vyhráli nad prvním týmem tabulky) a zbytek světa dospával po náročné večerní komunikaci. Z radosti nad nevídaným fotbalovým úspěchem syna jsem rozehrál kulinářskou partii na téma stříbrný losos na másle, šalvěji a oregánu a vítězství slavily naše barvy. Sobota pak tiše dozněla za horami kávových hrnků, polárkových dortů a táborového ohně. Zdálo se, že neděle tomu všemu nasadí už jen tu pomyslnou korunu.

A byla to pravda. Plánovaná návštěva budoucí svatební hodové síně probíhala hladce. Jídelníček nabízel potěšení i pro náročné gurmány a konverzace příjemně plynula na terase nad plumlovskou přehradou, kde se budoucí ženich rozhodl uspořádat po obřadu svatební vodní hrátky. Není to zrovna ideální nápad, zvlášť po několika štamprlích slivovice a očekávané únavě hostů. Ale do té doby mu to buď ještě rozmluvíme nebo se dohodneme s hrázným, ať na odpoledne přehradu vypustí.

Rozplýval jsem se právě nad bramborami s bylinkovým máslem a steakem, zapečeným v parmezánu, když zazvonil mobil. Kdybych tak tušil, jak mi pro několik následujících chvil tahle rajská mana v puse zhořkne. Mobil vzala manželka. Po prvních slovech ze sluchátka lehce zesinala, začala vykřikovat svalnaté citoslovce překvapení a mně bylo v té chvíli vše jasné. Na náš dům spadl meteorit nebo letadlo s premiérem. Nebo si synové uřízli obě ruce a nohy motorovou pilou. Nebo se Terezce zlomil smyčec a ona v rozrušení odložila svoje stradivárky do akvária. Ani jedno naštěstí nebyla pravda, jak se ukázalo po chvíli, když se žena napila koňaku a poté reprodukovala přijatou informaci z domova.

kresba: Šárka Chlupová

Celá věc se měla takto. Lukáš s Kristýnou vlastní nového Renaulta. A protože bydlí v městském bytě, chtějí si občas auto opláchnout u nás na dvorku. Proč ne? Čistota půl zdraví, říká se. A nějaká ta ochotná ruka se pro ně vždycky najde. Tentokrát se nabídla Bětka, že ráda provede očistu rudého krasavce. Dojednáno, uděláno. Potud vše dobré.

Až následující nápad se zpětně z pohledu utržené zkušenosti nejeví jako nejšťastnější. Lukáš, jat pocitem vděčnosti, nabídl Bětce, že se může za odměnu nablyštěným autem svézt. Kdyby totéž dovolil Vojtovi, Vaškovi nebo Vítkovi, ti, ač nevlastní řidičský průkaz, celkem dobře vědí, co dělat se spojkou, plynem, brzdou a volantem. Bětce je ale čtrnáct a tuhle zkušenost ještě nemá. Nevím, jestli si to Lukáš v té chvíli uvědomil. Což je ovšem teď už celkem nepodstatné. Neboť další věci se v čase a prostoru dály poměrně rychle a neodvratně.

Na počátku bylo Lukášovo velkorysé gesto. Bětka usedla za volant nastartovaného auta, Lukáš na sedadlo spolujezdce. Bětka sešlápla spojku, Lukáš zařadil. Bětka pustila spojku, přidala plyn a auto jelo. Bětka byla šťastná. Lukáš nejspíš taky. Ovšem až do chvíle, kdy zjistil, že jindy rozlehlý dvůr je dnes mnohem méně rozlehlý a ani zoufalé kroucení volantem by z dosahu automobilu nemuselo odstranit nebezpečně rychle se blížící zeď našeho bytelného stavení. Proto zavelel: "Šlápni na brzdu!" Bětka poslušně šlápla na pedál. A ona, Lukáš i ostatní diváci na dvoře se nestačili divit.

Bětka sice šlápla na pedál, ale protože ještě nemá dobře zažité pořadí spojka, brzda, plyn, šlápla tam, kam nejlépe dosedne pravá noha řidiče. Na plyn!!! A přírodní zákony fungovaly spolehlivě. Auto radostně zaržálo a vrhlo se divoce vpřed. Bohužel mu ale v cestě stála festovní zeď kuchyně a před ní starý dubový stůl. Stůl povolil, zeď ne. Nezbývalo tedy, než aby povolil nárazník a kapota automobilu. I stalo se. Lukáš a Bětka naštěstí vystoupili z auta nezraněni. Nechtěl bych být ale v té chvíli kardiologem a kontrolovat Lukášův tep. I po telefonu bylo jasné, v jakém stavu se nachází.

Dá se říct, že z boku i zezadu bylo Clio stále krásně nové a krásně umyté. Leč pohled do tváře automobilu už takový optimismus neskýtal. Snad si Bětka do budoucna lépe zapamatuje rozdíl mezi brzdou a plynem a Lukáš přežije několik následujících nocí s opakujícím se děsivým snem. Zeď se přibližuje víc a víc a on marně šlape do podlahy automobilu, neboť zlé sudičky škodolibě odstranily spojku a brzdu a nechaly tam jen tři plynové pedály. Naštěstí sen je sen. Probudíš se, je den a pedály i děti jsou zase na svém místě.

Co k tomu dodat na závěr? Lukáš děti zatím ještě nemá. Ale už teď má jednu cennou zkušenost, která se časem může hodit. Až se totiž jejich dům bude jednou hemžit těmi báječnými, malými lidmi a on nebude vycházet z úžasu, jistě si vzpomene na legrační příhodu, která se mu tak hluboko zaryla do paměti i peněženky, a která potvrzuje odvěkou pravdu: "S dětmi se člověk nikdy nenudí."

Rodinný život 4/2008

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu