Nahoru a dolů

Anežka a Jirka Kopalovi I slaví již dvanáct let od svatby. Mají spolu tři děti – sedmiletého Mikuláška, pětiletou Julinku a tříletou Rózinku. Anežce je třicet čtyři let, vystudovala speciální pedagogiku a učitelství pro první stupeň, teď se po mateřské dovolené vrací do práce jako učitelka, Jirka, který je o pět let starší, vystudoval VUT v Brně a živí se jako pilot. 

Když děti umí emoce vnímat, dokáží si říct o pomoc...

Emoce jsou součástí našeho života v každém věku. Čím dál víc se mluví o tom, že zejména u dětí je dobré, když emocím rozumí, naučí se je vnímat, pracovat s nimi a také je projevovat – dá jim to do života základ pro potřebnou emoční inteligenci. Tuto kapitolu mají v režii zejména rodiče. Jak to oni vnímají a že je to záležitost hodně individuální, i o tom mluví manželé Kopalovi.

Tématem jsou děti a emoce. Jsou mezi vašimi dětmi rozdíly ve vyjadřování emocí?

Jirka: Brutální. Už jenom mezi holkou a klukem jsou velké rozdíly. Holka je ve třech letech hotová ženská. Ví, jak emoce fungují, a dokáže s nimi pracovat. Kluk, bych řekl, tak do třiceti emoce nějak má, ví, že nějaké jsou, a to je tak všechno. I mezi osobnostmi dětí jsou obrovské rozdíly. Je pro mě nesmírně zajímavé to sledovat – jsou to moje děti, jedna krev, ale každé je úplně jiné. Kluk se více uzavírá a všichni ho mají nechat být. Když jsou smutné holky, je z toho křik: áááá, já jsem strašně smutnáááá… a napochoduje sem s tím, že je problém.
Anežka: Přijde mi, že emoce holek jsou hodně intenzivní, někdy nahoru a zase dolů. Chtějí emoci sdílet a potřebují, aby jim někdo pomohl. Také se do toho promítá, jak se cítí tělesně – jestli nejsou unavené, hladové, jestli jim není horko nebo zima. Naopak náš nejstarší má trochu problém emoce typu smutek projevit. Když se o tom s ním chceme bavit, většinou to buď zahraje do autu, nebo řekne, že teď ne. Musíme najít vhodnou příležitost, kdy se zklidní a nemá kolem sebe rušivé elementy, a zpětně to společně rozebrat.

Jsou rozdíly i mezi holkami?

Anežka: Nejmladší se nebojí reagovat a prosadit se.
Jirka: Prostřední slečna je mezi cizími lidmi hodně stydlivá, neprojeví navenek nic a nechá si to, až je mezi svými. Rózince je jedno, kde se nachází – dokáže všechno dělat a chrlit tak, jak to cítí.

Jak je to u vás, rodičů?

Jirka: Já myslím, že dobrý. (smích) U mě se to zlomilo kolem třiceti let, když jsem byl na kurzu Iniciace. Do té doby jsem se hlavně negativním emocím hodně vyhýbal, nepřipouštěl jsem si je. Zaháněl jsem je třeba smíchem nebo jsem věci bagatelizoval a nedokázal jsem je prožít. Až potom jsem si uvědomil, že jak radostné, tak smutné emoce jsou součástí života. Člověk je může mít a nemusí od nich utíkat.
Anežka: Já to mám podobně jako moje dcery – nahoru a dolů, emoce u mě rychle vyeskaluje a rychle se zase uklidním. Také mě ovlivňuje, jak se tělesně cítím… Je dobré, že mám vedle sebe Jirku, který mě „stabilizuje“. A je pravda, že naše pocity také mají velký vliv na to, jak se cítí děti – nasávají to jak houbičky.

Mluvili jste o tom, jak k dětem z hlediska emocí přistupovat?

Jirka: Jasné: neřvi na ně furt! (smích)
Anežka: Mluvili, ale spíš jak to postupně s dětmi přicházelo, než že bychom to řešili dopředu. Doteď se bavíme o tom, jak jsme to měli doma a co si myslíme, že bylo dobře, a co ne.

Máte tedy nastavené nějaké stanovisko, jak k dětským emocím přistupovat?

Anežka: Je dobré, nejen u dětí, nechat tu emoci projít, nebrzdit ji, nepotlačovat a neodvádět pozornost jinam. Zároveň je taky učit, aby ji dokázaly projevit kultivovaně, aby ve vzteku nikoho nebouchaly a podobně.
Jirka: Když byla třeba Julinka menší, byla hodně emocionální. Když byla naštvaná, křičela na celé kolo. Pak jsme se o tom s ní snažili mluvit a pomohlo, když jsme za ní šli, přestože křičela a brečela, a objali ji. A i ona už potom chtěla obejmout, aby se uklidnila.

Jak se emoce v tom dětském věku vyvíjely?

Anežka: U Mikuláška teď nastoupily strachy, které dřív nemíval. Těžko říct, jestli je to povahou, nebo věkem, ale má teď také otázky ohledně smrti, života a podobně. Teď je to pro něj výrazná emoce, která dříve nebyla. Nedávno přišel za Jirkou, že cítí, že ho ten strach ovládá, a tak šli přespat do lesa pod stan, aby tomu nějak společně čelili. Když se děti naučí emoce vnímat, dokážou si i říct o pomoc.
Jirka: Pozoruji vývoj i podle věku, jako by děti v každém věku řešily jiné emoce. Ale hrozně důležité je přijmout, že každý je jiný a každý má emoce. Přestože si představuju dokonalé princezny a malého kosmonauta, musím děti přijmout i s tím, co mají uvnitř.

Změnily se v průběhu času vaše reakce?

Anežka: Dětské emoce jsou individuální, takže i člověk na ně reaguje individuálně. Ale hned od začátku jsme věděli, že emoce nechceme potlačovat. Spíš mi přijde, že změny nastávají v průběhu roku, než že by docházelo k vývoji v delším časovém období. Také to samozřejmě záleží, jak se člověk sám cítí – někdy člověku ujedou nervy a pak si uvědomí, že to nebylo dobře.

Byly pro vás emoce dětí vždycky čitelné?

Jirka: Pro mě vůbec. Zejména ne, když děti byly hodně malé. Anežka dokázala poznat deset druhů křiku – jestli má malá hlad, nebo je unavená, zatímco já jsem slyšel jen křik.
Anežka: Pro mě je teď složitější Miky, protože o emocích nechce mluvit. Člověk vidí, že se něco děje, ale on to neřekne – nevím si s tím občas rady, protože na něj nechceme tlačit. V tu chvíli to vypadá, že ho to otravuje a unavuje to řešit. To holky se spíš svěří a baví se o tom.

Projevujete vy dva emoce před dětmi?

Anežka: Myslím, že dost. Já se to i snažím popisovat. Když jsem třeba nervózní z časového presu, vysvětlím dětem, proč to tak je, a děti už příště ví.

Jirka: Snažíme se před nimi emoce netutlat. Jsme rodina, žijeme tu spolu, takže děti vidí, že se hádáme, a vidí také, když se usmíříme. Ať vidí, že všechny emoce jsou součástí života. Děti jsou úžasné v tom, že nedělají, co se jim řekne, ale kopírují, co vidí. Nemá smysl to schovávat. Zároveň chceme, aby tomu rozuměly.

Jak řešíte emočně vypjaté situace, když se třeba dějí na veřejnosti?

Anežka: Nemám v paměti nic konkrétního, ale zvlášť v přítomnosti druhých lidí je těžké ustát reakce okolí a trochu toho posuzování.  Například nakupování pro nás nikdy nebylo problém, ale myslím, že noční můra všech rodičů je průliv vypjatých emocí v kostele, to je hodně blbé. Jak to člověk má vyřešit, když jsou všichni potichu a adorují. Snažíme se tomu předcházet a radši děti do ničeho nenutit. Jednou jsme je například nechali ležet na lavici, aby byl co nejmenší ruch.  A snažíme se vysvětlovat. Někdy to fakt ale nejde, takže odcházíme, protože to třeba v klidu řešit nedokážu.

Co je u dětských emocí nejdůležitější?

Anežka: Právě to přijetí – že dítě máme rádi, i když se vzteká, brečí nebo bojí. A pocit bezpečí, protože dítě je v tu chvíli zranitelné.
Jirka: Dát dítěti najevo, že je dobré, když o emocích mluví a nebojí se říct, co se děje, protože potom s tím můžeme něco dělat. Ne vždy je to ale jednoduché. Ale vidíme, že to, co řeší oni, jsme řešili i my.

Vidíte rozdíly mezi emoční výchovou u sebe a svých dětí?

Anežka: U nás bylo zvykem projevovat emoce hodně, ale hlavně ty pozitivní – že nám je spolu dobře, že se máme rádi a podobně. Ale negativní emoce se řešily tradičně odpoutáním pozornosti, a když jsem se moc vztekala, byla jsem poslána „za dveře“. Negativní emoce se nepřijímaly. Cítila jsem, jako by to bylo špatně.
Jirka: U nás to bylo také jiné, možná dané generačně, ale nepříjemným emocím se vyhýbalo nebo se od nich utíkalo třeba k humoru. Pak se člověk ani nechtěl projevovat, protože v tom neviděl smysl, když se to bagatelizovalo.

Anežko, jak jako učitelka vnímáš emoce ve třídě, ve větším kolektivu? Má na to vliv i velké množství podnětů a technologií u dětí? Kdy je čas dění konzultovat s psychologem?

Anežka: Podle mě hraje velkou roli učitel a jeho reakce na emoce druhých. Děti jeho reakci vidí a jejich vlastní reakce se od toho více či méně odvíjí. Děti by neměly mít pocit, že mohou emoce druhých posuzovat a hodnotit. My osobně se snažíme našim dětem čas s technologiemi minimalizovat, ale když syn nastoupil loni do školy a měl víc kroužků, vnímala jsem, že je více unavený a že to na něj má všechno vliv. I emoce, které se dějí ve škole, dítě a celkově kolektiv ovlivní. Od kolegyně vím, že po covidu byli loňští prvňáčci rozhození a hodně plačtiví, což předtím za dvacet let práce nezažila. V tomto konkrétním případě, kdy to trvalo déle než měsíc, to s psycholožkou konzultovala. Ale jeden jediný signál, kdy si říct o pomoc, asi není.

Jak řeší emoce v práci piloti?

Jirka: Když letíme, nemůžeme řešit emoce. Jsme kolektiv čtyř pilotů, máme dobré vztahy, takže většinou ani nemáme potřebu je nějak řešit. Konfliktní věci se tudíž snažíme vyříkat si až na zemi. V letadle si nemůžeme dovolit se rozčílit a nechat emocím volný průběh – v té chvíli se vytrácí pozornost a je to ohrožení pro všechny. Vědomě víme, že když letíme, věci neřešíme – totéž se hodí i na zemi, když jsou hodně vypjaté situace – mít v hlavě klid a dokázat se zaměřit na to, co je v té chvíli podstatné, a neřešit okrajové věci.
Anežka: Já jsem určitě trpělivější jako učitelka než jako maminka. Doma se člověk víc uvolní a víc si dovolí emoce projevit. Ale na situaci, že mě děti čekají v práci i doma, si budu muset zvyknout.

Je něco, co byste jiným rodičům doporučili?

Jirka: Určitě to, co už zaznělo – naučit se děti přijímat se vším všudy. I když křičí a je to nepříjemné. Brát to tak, že i za tím řevem je důvod. Naše děti se nebojí projevovat i negativní emoce nebo samy přijdou a řeknou, že je něco štve, a berou to se vším všudy – a za to jsem velice vděčný.
Anežka: Ještě bych řekla – nebát se mluvit o vlastních emocích. Děti to pochopí. Onehdy za mnou dcera přišla, když jsem byla ve stresu a nervózní, a řekla: „Maminko, dýchej, dýchej“ – děti to vnímají a vrátí to. Vzájemně se pak můžeme zklidnit.

Runa Koblihová