Co na mně mého rodiče štve

Ondra Kuběnka I mladý talentovaný gymnazista, který svůj první časopis vytvořil už ve svých dvanácti letech, autor dětské přílohy

Bez rodičů bychom se na tomto světě neobešli, toho si je snad vědom každý z nás dětí. Ano, přiznávám se, já sám už mám pár měsíců osmnáct, tedy již dítě nejsem a jsem teoreticky dospělý. „Teoreticky“ ovšem říkám naschvál. Dospělé bytosti se podobám jedině svým vzrůstem – rozumem ani chováním však rozhodně ne.

OndrovykecyKdovíproč se ale s mým osmnáctým pokusem o sfouknutí svíček na narozeninovém dortu ze mě stal dospělák. To nikdo nepopře. Stejně tak jako to, že pro mou mamku budu vždy, cituji, „malý miminečko, co mi devět měsíců leželo pod srdíčkem“. Takže dítě jsem a vždycky budu. (Tuhle teorii neváhejte použít na Den dětí – dárků není nikdy dost!)

Sice nás mají rodiče rádi (neustále dokola to říkají), ale nejsou s námi vždy stoprocentně spokojeni. Vlastně téměř nikdy. Být rodičem neznamená pouze přivést na svět své potomky a vychovat z nich rozumné tvory – velkou zatěžkávací zkouškou si projde i jejich fantazie. Začne to s vymýšlením jména, pokračuje to s nápady, kam uklidit řvoucí dítě, a když období křiku pomine, nastává jejich čas. Čas rodičů. Od té doby řvou jen oni. A proč? Dle své fantazie!

Výlevy našich rodičů pochopí leda tak jiný rodič. Jasné jak facka ale je, že důvod ke zlosti se vždycky najde. A že viník je vždy ten mladší (dítě).

Najde se spousta spouštěčů, které mého rodiče zaručeně vytočí. Tak třeba ho štve, když se hádáme a já mám argumenty. Pádné argumenty, které jsou lepší než ty jeho. Vsadil bych se, že se v této situaci nerad vyskytne jakýkoli rodič. Nenechme se však mýlit, na to jsou rodiče vybaveni! V jejich nepsané Příručce pro správného rodiče stojí obecně platný argument: „Mazej do svého pokoje. Máš zaracha.“ Dožadování se spravedlnosti typu „Proč?“ vždy utlumí známé „Protože jsem to řekl(a)!“, které funguje vždy a všude, za každého počasí a v každém věku.

Nechci ovšem ze sebe dělat dokonalého, nehříšného člověka, který se nikdy ničím neprovinil. Taky se něco najde. Jsem nejstarší sourozenec, toť vina má.
To se vám možná nezdá, ale posuďte sami. Brácha nevysaje: „Ondro, proč jsi ani nesáhl na vysavač? Měl bys být nejzodpovědnější!“ Není nakoupeno: „Ondro, to jsi jako nemohl nakoupit? Měl bys být nejzodpovědnější!“ Ségra se dívá na televizi: „Ondro, proč je puštěná televize, když nemá hotové úkoly? Měl bys být nejzodpovědnější!“ Ale jinak jsem za své sourozence vděčný. Párkrát do roka teda určitě!

Když už jsem u své viny, musím se vám k něčemu přiznat. Nedávno jsem došel k, myslím, úchvatnému objevu. Za to, kvůli čemu na mě bývá můj rodič naštvaný, si mohu já sám! Opravdu. Svého rodiče jsem totiž rozmazlil. Nepochybuji, že se se mnou mnoho mladých čtenářů ztotožní. My, co nepácháme žádné ilegální zločiny, my, co nenutíme rodiče sehnat si kontakty na místní polepšovny, my, co nesbližujeme své rodiče s učiteli kvůli výtržnostem ve škole, my, co nechodíme každou noc z flámů, my jsme své rodiče prostě a jednoduše rozmazlili. Hranici poslušnosti a zlobivosti jsme nastavili špatně. Nedali jsme jim klasické příležitosti k naštvání se a za nespravedlivé, až bizarní výtky si tak můžeme sami.

Nahlédneme-li například do mé vlastní historie prohřešků, mnohokrát mi už bylo vynadáno, že si příliš čtu a že nosím knížky všude s sebou. To dokazuje očividnou flexibilitu rodičovských požadavků. Vím, že spousta mých přátel se potýká doma s přesně opačnými problémy. Rodiče jim hubují za to, že na všechna díla v rodinné knihovně sedla už centimetrová vrstva prachu, že by se nad sebou měli zamyslet, chopit se nějaké knihy a udělat ze sebe čtením moudrého, vzdělaného člověka.
Já jsem při odchodu z domu pravidelně na prahu dveří prohlédnut a prohmatán jako na letištní kontrole, zda jsem se opět neopovážil vzít si na své cesty knihu. Rodič si ale musí být svého bláznovství plně vědom, když o pár minut později vynadá bráchovi, ať nesedí pořád u počítače, a přečte konečně tu povinnou četbu.

Dokonce vadí také to, že se učím i v noci a že to s tím učením obecně přeháním. V těchto chvílích jsem dočista bezradný a silně pochybuji o existenci spravedlnosti. Věřte nebo ne, ale já se učím (kdybych se neučil, tak by byl rodič naštvaný), protože chodím do školy (kdybych nechodil, tak by byl rodič naštvaný), abych byl vzdělaný a měl dobré uplatnění (kdybych neměl, tak by byl rodič naštvaný), osamostatnil se (kdybych se neosamostatnil, tak by byl rodič naštvaný) a měl potomky (kdybych neměl, tak by byl rodič naštvaný). Vycházet s rodiči je záležitost křehká a vratká, kterou je třeba přesně vybalancovat!

 

 

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu