Je čas rození…
Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru www.magdalenastrejckova.cz
Tak jsem zase „v tom“. „Nejkulaťoulinkatější“ jsem byla víckrát. I na stránkách tohoto časopisu v minulém století (kdo chce, ať dohledá v archivu). Bere mě to. Zase tloustnu. Jsem poblázněná hormonama. A… rodím. Bolí to. Následuje silné dojemné gesto odstřihnutí pupeční šňůry. V bolestech se rodí vždycky něco nového, krásného… Není to hned jako mávnutím kouzelného proutku, lusknutím prstu či mrknutím oka. Chce to čas. Tahle doba těhotnění s mými odrůstajícími dětmi, sociální porody do nové etapy jejich života a stříhání pupeční šňůry není bez emocí, vypětí sil a dojetí. Vše se odehrává v čase, který je k tomu určený, a já mám možnost se připravit na ten zásadní střih. Může si tohle životní období člověk vůbec užít?
Sfoukáváme další svíčky na narozeninových dortech, pořádáme oslavy s rodinou, oslavy s kamarády, karanténní oslavy bez nikoho. Slavíme život. Tak jak jde, takový, jaký je. Tohle umíme. Po náležité přípravě skvělého domácího dortu, jehož přípravu mají výsostné právo si užít všichni kromě oslavence (a někdy to vypadá, jako když pejsek s kočičkou spolu pekli dort), přichází slavná chvíle, kterou si jubilanti užijí. Přání, focení, originální výtečný dort, který se na posezení celý sní. To se smí. Rozbalování dárků, radost a překvapení a pak to přijde. Celá rodina se těší na chvíli, až se vytáhnou fotoalba oslavence spolu s památníčky plnými důležitých údajů z doby, když byl dotyčný miminkem. Začne se číst a k tomu prohlížet fotodokumentace. U malých křičících fialových tělíček se na chvíli zastaví čas. Z fotek kouká dojetí a ze mě taky. Všechno si pamatuju. Najednou mi ty chvíle ožívají před očima a děti chtějí znát každý detail. A kdy jsem se narodil já? A jaký to bylo? Ke každému mám zážitek. Jeden vyplavil porodní pokoj, další spěchal kvůli spěchajícímu panu doktorovi, dcerka prý rozhodně bude zpěvačka dle jejího hlučného příchodu na svět… A oni to chtějí vidět a vědět stále znovu. Kluci sami už téměř ve svých dvou metrech kroutí hlavou nad tím, že tyhle uzlíčky jsou oni. A Lucinka se mě stále ptá a počítá, za kolik roků už bude moct rodit ona sama… Zatím je to naše rodinné hnízdo ještě plné. Ale ptáčata vykukují stále víc. Chtějí vzlétnout, ale ještě občas vypadávají…
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození….
Nikdo mě na to pořádně nepřipravil. Jen často slýchám, jaká je puberta „ludra“ a co si kdo s ní a v ní se svými dětmi užije. Sama mě minula obloukem a pořád si na mě možná ještě za rohem brousí zuby. Děti si chci chránit v tom hnízdečku a vychutnat si to. I jako těhotná s megabřichem jsem se fotila z různých stran, nosila slušivé těhu oblečky, chodila do těhu plavání a těhu cvičení a do předporodních kurzů učit se dýchat. Je to vlastně úplně stejné. Teď taky tloustnu a nosím slušivé oblečky, kterými se snažím maskovat kila navíc. Absolvovala jsem řadu přednášek i kurzů o efektivní výchově, a když se hormony bouří, těžce dýchám v různých pozicích i situacích. Ale vlastně si to taky užívám. Je to zas jinak krásné mít vedle sebe ty velké chlapy a dorůstající slečnu a hlavně cítím, že to nepotrvá věčně, i když se to tak ještě nedávno jevilo. Taky se fotíme a plánujeme výlety a dovolenou, protože to možná už brzo bude naposled. A učím se zase být víc s manželem a jeho víc vtahovat do toho našeho žití. Ta naše mláďata prostě z hnízda vylétávají na zkušenou čím dál víc a čím dál častěji, ale rádi se vracejí a já jsem ještě pořád moc ráda, že je u sebe mám. Tulíme se k sobě v hnízdě, než je vypustíme nadobro a tu šňůru střihneme. Zatím jim jen občas přistřiháváme křidýlka a případně je pozorujeme, jak se sbírají ze země, když občas zvědavě vykukují nebo rovnou otestují volný pád, cože to s nimi udělá. No, porod. Naštěstí Pán Bůh ví, komu ho jaký naložit a co kdo unese…
Nejsem žádný ornitolog, ale nedávno jsem četla něco fakt trefného a povzbudivého.
Dospívající ptáci, stejně jako jejich lidské protějšky, opouštějí rodná hnízda, aby sami čelili velkému a dosud neprozkoumanému světu. Mnozí se často nemůžou dočkat, až konečně „rodné hnízdo“ opustí s vidinou vlastního nezávislého života. V hnízdě se žije mláďatům snadno: potrava doručená přímo do otevřených zobáků, bezstarostnost, teplíčko. Ale čím jsou mláďata větší a hlučnější, tím více lákají predátory. „Mláďata chtějí zůstat v hnízdě co nejdéle, aby zvýšila šanci vlastního přežití, zatímco rodiče by raději dostali všechny potomky z hnízda, aby zajistili, že alespoň některý z nich přežije.“ Výsledky hovoří jasně. Ptáci, kteří zůstávají v hnízdě déle, se naučí lépe létat a to jim dává lepší šanci na přežití. Ale ani tohle období se neobejde bez karambolů. Když lidé vidí na zemi ptačí mládě, snaží se ho zachraňovat. „Prostě ho nechte,“ dodává jakýsi odborník. „Je to v pořádku a rodiče pravděpodobně nebudou daleko.“ Zajímavé je i to, že někteří ptáci dokonce pokračují v krmení svých potomků ještě nějakou dobu poté, co opustili hnízdo, aby jim pomohli v přechodu do plné nezávislosti. Smyslem je, aby se dospělosti dožilo co nejvíce potomků. Mnohá mláďata by ráda zůstala v hnízdě déle, ale jsou donucena domov opustit. Vypadá to jako drsná rodičovská taktika, ale znamená to jen, že si mláďata ptáků musí hledat vlastní úkryt a začít si razit vlastní cestu světem s nadějí, že jednou to zase budou oni, kdo z hnízda vystrčí své vlastní mladé.
Tolik o ptácích a lidech. A teď aktuálně o nás. Už zase se bude chystat jedno fotoalbum a deníček s poporodními zápisky a vzpomínkami na den D. A tak se nezištně ptám svých milých, cože si z porodu vlastně kdo pamatuje. „Já,“ vykřikuje nejradostněji desetiletá dcerka, která se vlastního miminka už nemůže dočkat, „já si pamatuju, že jsem byla hrozně hezká a šikovná a měla jsem světlý vlásky a byla jsem sluníčko. Jo, usměvavý sluníčko.“ Pak následuje ticho a do něj chlapská triáda. Manžel: „Já jsem se strašně potil, u všech porodů.“ Očividně porody našich dětí převážily nad vzpomínkami jeho vlastního příchodu na svět. Dlouhé ticho. Introvertní synek polohlasem utrousí: „Mě to nebavilo, ten porod.“ A starší syn na naléhání, jaká že byla ta jeho cesta k nám a co si pamatuje, odvětí: „Vím já?“
A já? Jak to mám já? Ze svého porodu si nepamatuju víc, než co mi o mých 4,60 kilech hodně živé váhy vyprávěla maminka. Ale porody svých tří dětí mám zakódovány dopodrobna. Nejde to smazat. Nezapomenu. Slavíme s manželem třetí výročí svatby – peču dort, nestihnu ho dopéct – a jedem do porodnice! Vítáme Honzíka! O pár let později – jaro v rozpuku, sečeme trávu na zahradě – a jedeme do porodnice. Vítáme Jakoubka! Horké léto, vezeme si starší děti z prázdnin, protože prý ještě vydržím… A nevydržím. Rodím skoro před porodnicí…Vítáme Lucinku! Nad albem to pravidelně prožíváme znovu. Chtějí to vědět i vidět. Fotky i mé dojetí… Kdo kdy první zub, první slůvka „mama, tata“, kdo snědl žížalu, kdo kdy měl neštovice a další životní legrácky. Rodím. A rodím stále znovu. V dojetí, radostech i bolestech.
Pouštím děti ven na odpoledne, na večer, na víkend. Na tábor, na brigádu, do tanečních… pouštím je a očekávám je. Krmím je a je jim teplíčko, ale už z toho hnízda vypadávají. Někdy si natlučou. A je to v pořádku. Rodiče nejsou daleko. Vypadá to jako drsná rodičovská taktika, ale znamená to jen, že si musí začít razit svou vlastní cestu světem s nadějí, že jednou to zase budou oni, kdo z hnízda vystrčí své vlastní mladé…
Všechno má určenou chvíli, každé dění pod nebem svůj čas. Je čas rození. Rodím…
foto: Pavlína Novotná