O kříži bez diakritiky

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru    www.magdalenastrejckova.cz

„Já potřebuju kakao,“ zoufale hlásí mladší syn prohrabující se spíží a kdejakou kuchyňskou skrýší, aby objevil svou oblíbenou pochutinu. „Už nevím, čí jsem!“ Doba koronavirová a intenzivní příprava na přijímačky v nedohlednu si vybírala svou daň. Když pak slastně usrkával, bonusem si namáčel v tekutině pro jistotu i půl tabulky čokolády. Znám to. Chvála kofeinu, ideálně ve spojení se sluncem. Každý to máme jinak. Ještěže jsou vynálezy jako kafe nebo kakao, spánek a slunce – to vše nám Pán Bůh seslal jako skvělé berličky. Další čerstvá zkušenost. „Já už tak potřebuju Rajnochovice!“ hlásil starší syn pravidelně zívající těžce po půlnoci nad distančními úkoly v touze očekávaje své milé mládežnické akce v centru mladých. Že na třech po sobě jdoucích táborech, kdy na všech dělá vedoucího a přestávky mezi turnusy má sotva půldenní, dle mě kolabuje – to nepřizná, tam zřejmě funguje jiný nebeský a společenský dopink, kterému už já asi nerozumím.

Čemu rozumím, jsem já a moje stavy a potřeby a mám pocit, že je velmi dobře mají přečtené i moje děti. „Co je mami? Ty máš zase krizi?“ hlásí mi tu a tam někdo z potomků, jako bych si toho sama nevšimla. Mám ji. Ano, mám krizi, stále častěji, občas i hlubší než mělčí a projevy jsou dost čitelné. Každému pomůže něco – někomu kakao, jinému kofein a spánek – ideálně v opačném pořadí. To vše ve velkém množství. A slunce! Nechat ho svítit na tělo i na duši, často i slzy osuší… Nebo jen tak zůstat na kolenou. A pak zas vstát. Důležité je vědět, co funguje.

Můj muž už vyzkoušel ledacos. Jezdil s chlapama kdesi do hor bubnovat, pak kolem ohně zpívat písně a řešit chlapské věci, tu a tam na pivo zašel… Zdá se, že nejlíp zatím funguje spánek a kofein – ideálně v tomto pořadí. A žena! Jeho žena! Já, vrba, která si toho vyvolení váží, i když to není vždy jednoduché, a někdy mu taky řekne něco dost blbého, většinou ale asi i dobrého a povzbuzujícího, protože tohle parťáctví pořád drží. Už dvacet let. V dobrém i ve zlém. A o tom to je. Co já se už naupozorňovala, že to tam stojí černé na bílém, je to tam pořád a bude furt a furt. Že žena bude v bolestech rodit – a to není jen o tom fyzickém porodu. Kolikrát já se narodím přes školní rok. A když se večer vracejí děti z akcí, natož když se nevracejí! A když je vyvážím a svážím! A když neudělají, co mají! A když udělají, co nemají! To jsou bolesti! A už jsem vyrostla z představy, že až opustí hnízdo, tak to přejde. Prostě celoživotně rodím! Ulevit si člověk může jen výše zmíněnými analgetiky. O dychtění po muži, který je furt v luftě, ani nemluvím. Muž ale taky nebyl ušetřen! „V potu své tváře budeš dobývat chléb“! A to ne že jednou, dobudeš a hotovo! Prostě furt se budeš pachtit a řešit pracovní i jiné trable, starat se o rodinu, shánět obživu a zkoušet tu či onu práci, než zakotvíš, a jestli ano, tak se zřejmě začneš potit kvůli něčemu jinému. Zkrátka – jsme vyhnaní z ráje.

Máme krize. Neseme kříže. Slyšíte tu podobnost? Krize, kříže. To je přece úplně jasné a nemusím hledat na Wikipedii. To někdo schválně zapomněl na diakritiku, aby lidi pochopili, že tato slova mají víc než mnoho společného. Neseme je, padáme pod nimi, vstáváme a znovu klopýtáme. Sdílíme je společně s druhými lidmi i s Bohem, a co je život životem, nikdy nám nedají sbohem. Ale můžou nás proměnit. S kříži i s krizí jsme zdánlivě slabí, ale vycházíme z nich proměněni a silnější. Jen to vydržet! Ještěže máme kakao nebo kafe, centra mládeže, slunce, parťáka do nepohody, různé odborníky i odborníka nejvyššího. Odborníka na kříže, který ten největší za nás vláčel dobrovolně a nebrblal. A došel smyslu a proměnění až tam nahoře, v cíli.
Zapomeňme na diakritiku a promysleme to. Třeba s kakaem nebo hrnkem kafe: „Slovo o kříži nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“

foto: Pavlína Novotná