Dědeček v záloze

Luboš Nágl | pracovník Centra pro kulturu Arcibiskupství olomouckého; je ženatý, má 1 manželku, 11 dětí a 14 vnoučat

V dobách dřívějšího režimu dostal každý mladý muž v patnácti občanku, v osmnácti volební právo a v devatenácti předvolání k odvodní komisi. Dostavil se na vojenskou správu, doktor mu zaklepal na srdíčko, zkontroloval ploché nohy a pravil: „Schopen!“ Následovaly dva roky buzerace, rajónů a plazení blátem, kdy mladý muž povstával z kaluže a radostně volal: „Sloužím své vlasti, soudruhu majore!“ A podobně. Když byl po dvou letech dostatečně zocelen a vytvořil neproniknutelnou hráz imperialistickým choutkám, přišel konečně vytoužený civil a z vojína v armádě se stal vojín v záloze. Nebyla to ale úplně ztracená léta. Mladý muž se naučil kázni a získal i některé užitečné vlastnosti. Třeba pro manželství.

fejetonNež chtěl například oponovat svému protějšku, musel říci: „Dovolte mi promluvit, soudruhu veliteli.“ A taky si nemohl jen tak zmizet, kdy se mu zachtělo, ale musel slušně požádat: „Dovolte mi odejít.“ Když jsem po určité době jako manžel povýšil na dědečka, stal jsem se prakticky okamžitě dědečkem v záloze, protože jedna z dcer s vnoučkem žila na Slovensku a druhá pak poblíž Belfastu. Takže nehrozilo hned nasazení do první linie. Leč přece jen jsem byl čas od času i jako „dědeček záložák“ povolán „na cvičení“. Dcera Anežka odjela s manželem na Slovensko a my vyfasovali vnoučátka. Takže něco jako „jedenadvacet ostrých“, jak se říkalo na vojně trestu. Samuel byl chytrý a impulzivní čtyřletý kluk s neuvěřitelnými nápady. Marínka naopak sladká dvouapůlletá holčička ochotně napodobující svého bratra. Dohromady pak oba tvořili zbraň hromadného ničení. Ale to není nic neobvyklého, tak to má doma většina mladých rodičů i bez zbrojního průkazu. Přes den je u nás doma víc lidí, a tak se tlak vnoučků rozdělí snesitelně a každý se jim chvíli věnuje. Noci bývají horší. Strážní službu v pokojíčku s vnoučky mívá vždycky jen jeden. Tenkrát se dostalo té výsady mně. Manželka jela večer s dcerami do klubu na koncert a vracely se pozdě. Taky říkala, že by se ráda vyspala, neboť je unavená. Což jako učitelka v mateřské škole opravdu je. A tak jsem dostal důvěru, protože já mám prý spánek zdravý a tvrdý. Měřeno na stupnici tvrdosti někde mezi karborundem a diamantem. Přeloženo do běžné řeči: spím jako špalek, zatímco manželčin spánek se naopak lehkostí podobá motýlímu křídlu a citlivý je jak akutní zánět okostice. Vnoučci mají od rodičů naordinovaný pravidelný režim. V šest večeře, pak do sedmi slovenské a české večerníčky, pohádka v postýlce, chvilka povídání a spát. Půl osmá večer ale není doba, kdy mívám večerku já. Občas jsem mrknul na vnoučky a teprve před půlnocí si k nim zalezl do pokojíčku, příjemně unavený a s jedinou touhou – spát až do rána. Jindy se mi moje přání plnilo. Tenkrát ne. Oba vnoučci už k nám dojeli se zánětem horních cest dýchacích a kašlem. Což přes den odstraníme tím, že neustále smrkáme a utíráme nos. V noci se ale v jednu chvíli nos bez smrkání spolehlivě ucpe a kašel v pravidelných intervalech plaší sny a spánek vnoučků. A tím zároveň i dědečkův. Znovu jsem si musel oprášit vzpomínky na pravidelné rodičovské noční buzení: utřít soplík a tišit pobrekávání ze sna, který přerušil záchvat kašle. Moje „psssst“ se co chvíli neslo tichou nocí. Občas zabralo a my usnuli. Ale jen než se nosík zase ucpal. A tak se to pořád opakovalo. I s mým tišením, které se ale od laskavého večerního „pssst“ postupně měnilo do podoby zlobného syčení revmatické mamby. Nad ránem jsme nakonec i přes plné nosíky všichni usnuli. Protože ale vnoučci chodí brzy spát, brzy i vstávají. A tak se Marínka v evidentně dobré náladě začala o půl šesté bavit s hračkami ve své postýlce. Tiše jsem oznámil, že je ještě brzy a bratříček spí. Aby nehlučela. Zeptala se, jestli je už sedm. Když jsem odpověděl, že ne, neprotestovala a znovu si potichu něco povídala s krabičkou od zubní pasty a já na chvíli usnul. Probudilo mě až kašlání Samuela. Když jsem zjistil, že je po osmé, nebyl rozumný důvod držet děti v postýlkách. Vstal jsem a Marínka, zvyklá na pravidelný večerní i ranní režim, vesele vyskočila a konstatovala: „Teď už ale sedm je, že dědo?“ Jo, není nad dobré návyky. Chytila mě za ruku a scházeli jsme z podkroví dolů do kuchyně za jejího neustávajícího šťastného brebentění, podobného cvrlikání ptáků v jarním slunci. Nevím, jaký bych byl vojín v záloze povolaný do první linie, ale jako dědeček v záloze jsem, snad až na kruhy pod očima, tu noční stráž zvládl bez trvalých následků. I když jsem měl nutkání říct své ženě: „Dovolte mi jít se vyspat, soudruhu veliteli.“

 
foto: Filip Fojtík
 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu