Polívkou do nebe

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru    www.magdalenastrejckova.cz

A mám to na talíři. Pravidelně. Až po okraj. O dobrotě přede mnou a dobrotě lidí kolem mě by se dalo psát. Tak píšu. Začalo to nenápadně. Občas místo plného sytého oběda v pracovní pauze jen polívku. Netřeba se každodenně přecpávat. Polívku miluju. Jídlo bez ní jako by nebylo. Říká se, že polívka je grunt. Podle mě je to pravda pravdoucí. Polívku fakt můžu. V každém ročním období, vždy a všude, jakoukoliv. Zvlášť když ji nemusím vařit já. A tak jsem si občas v té „naší“ restauraci dala jenom ji – začala jsem „polívkovat“. A brzy mě veselá, výřečná, rázná, sympatická paní, co běhá po place v restauraci, kam pravidelně chodíme na obědy, měla přečtenou. Já a polívka. A tak mi ji automaticky nosila, zatímco mnozí jiní už předem hlásili „bez polívky“. A pak mi jednou začala servírovat se samozřejmostí i dvojité polívkové porce – prý za mého kolegu nebo kolegyni, když oni si nedají. To už jsem hlavní jídlo nejedla vůbec a dávala si ho jen o mimořádných hladech či po extrémních pracovních výkonech. Až se jednou stalo, že mi tu polívku přestala účtovat, protože: „No umíte si představit, kolik se té polívky vyleje každý den? Tak se aspoň sní! No ne?“ komentovala, když mi přistály na stole polévkové misky tři.

polivkaA tak šel čas. Čekala jsem, že na to „dojede“ a že brzy mi „vylijou“ tu polívku i tu paní. Nestalo se. Zůstalo u dvojitých či trojitých polívek. Cítila jsem se trapně, vnucovala jí vždy nějakou bankovku, ale paní jen mávla rukou a halasně odkráčela pryč. A pak přišel další bonus. Prý když mi tak chutná… K mé XXL polívce mi před nos postavila žlutočervený kyblíček. To mám polívku na večer na doma pro rodinu. Na námitky, že to ale ráda zaplatím, že nechci, aby měla problémy, a že se stydím, vždy jen mávla rukou – proč by jako měla mít problémy – a s úsměvem se vzdálila. A tak jsem snědla s díkem všechny polívky a vzala kyblík k tomu. Vždy měla na všechno odpověď, tahle moje „polívková paní“, jak jsem jí začala říkat. Občas jsem aspoň chtěla přidat tučnější tringelt k normálnímu jídlu či pití, abych ospravedlnila své jednání, ale ten byl velmi radikálně odmítnut. Někdy jsem zašla pro klid duše do jiné restaurace, kde jsem si poctivě svůj jeden malý příděl polévky snědla i zaplatila a přemýšlela, jak budu zase já na oplátku sytit hladové.

Zkrátka žiju své zlaté dobré „polívkové časy“ skrze svaté ruce a zlaté srdce téhle velkorysé osoby, která s úsměvem ve všech časech obsluhuje a ve mně a mé polívkové zálibě našla zálibu ona sama. K nikomu jinému se tak nechová. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat. Zatím mě však vždy vyhlíží s několika miskami polívky a otázkou, jestli mám kyblík s sebou. Mám. I doma si totiž všichni rádi zvykli a mí bezmála dvoumetroví hladovci se vrhají po večerech s chutí a očekáváním do oné žlutočervené nádoby, jakou že nám to „naše paní“ posílá polívku dneska. Polívkoví jsme totiž všichni. A tak jsme začali vědomě všichni hrát „kyblíkovou hru“. V kyblíčku té „naší paní“ tu a tam něco posílám – jablko, čokoládu pro její dcerku, švestky ze zahrady, dětmi namalovaný obrázek… Paní vše s veselým komentářem a povděkem přijímá a vrací kyblík naplněný meníčkovou polévkou. Tahle „polívková éra“ nás zatím očividně oboustranně baví. Všichni kolem to vidí a nikdo ještě radikálně nezasáhl a ani se nepřidal. Dost nad tím přemýšlím. Buď má ta paní v restauraci výsostné postavení, nebo si váží stálých hostů, kteří tam za ty roky mají mnoha tringelty předplacenou už aspoň cisternu polívky, nebo to kuchař skutečně neodhadne a raději ať to někdo sní. I když, mohli by se nasytit potřebnější – snad raději děti v Africe nebo bezdomovci na náměstí. Ale zas tak úplně se nebráním. Člověk si rád zvykne. A asi vypadám potřebně i já. Tak se učím přijímat. Určitě mi ji Pán Bůh seslal do cesty, tuhle „polívkovou světici“, pro zpestření pracovního dne a snad i jako ukázku, že dobří a velkorysí lidé s nadhledem a humorem ještě žijí.

Dočetla jsem se kdesi: „Svatí mezi námi nejsou nápadní extrémním oblečením, účesem, vyzývavým chováním, vyhlašováním zbožných průpovídek a odříkáváním citátů z bible. Tak se chovají spíš nemocní než svatí lidé. Svatí mezi námi, jsou-li nápadní, pak vlídností k druhým, svědomitostí v práci. Tím, že je na ně spolehnutí.“ A já dodávám, že svatí dnes můžou mít na sobě firemní restaurační tričko a zástěru kolem pasu. „Dnešní svatý je kliďas, který běžné denní mrzutosti řeší spíš žertem a s humorem než s rozčilováním.“ To je taky přesně ona, ta moje „paní polívková“. „Když mluví, tak mluví o něčem, neplácá o ničem, jen aby se klábosilo. Ví, že povídavost je známkou slaboduchosti.“ Taky to sedí. Na place nemá totiž čas se vybavovat.

„Řekne své mínění a to stačí. Nikomu své mínění nevnucuje. Působí na druhé svým příkladem, svou osobností.“  Přesně. Narovinu nám řekne, co se jim z denního menu podařilo a co si opravdu dát nemáme. „Každý se stává svatým tím, když v lásce dělá to, co dělat má…“ Nepochybuju, že tahle paní to dělá právě z lásky. Nikdo jí to nepřikázal. Prostě sytí vděčné hladové – a že doma toho ti moji sní, to si umíte představit. Navíc je mi vzorem velkorysosti. Rozdává, i když ne ze svého. Ale to neva. Mně teda ne. Nemusela by. Možná riskuje vyhazov, ale na lidech jí záleží víc než na tomhle džobu. Je mi příkladem. Nevím, jestli je věřící, k tomuhle tématu jsme se spolu vůbec ještě nedostaly, když pobíhá na place. Ale možná je víc svatá než kdekdo tradiční. Však já tuhle dobrotu srdce i na talíři ani jí, ani dalším potřebným dlužna nezůstanu…

kotelČasto mě i kolegové v práci zahanbují svou obětavostí a ochotou pomoci, když je třeba, a někdy i když si člověk o pomoc nestihne říct. Nedávno mě hned zrána kolega vyhlížel s informací, že měl boží zážitek. Našel medailonek Panny Marie. Necítil se hoden nosit ho a nechat si jej, tak ho položil na kapotu nejbližšího auta. Poslal ten boží zážitek dál a já jsem přesvědčena, že to vše mělo nebo bude mít boží dohru. Možná tenhle kolega je hoden nosit medailonek víc než já. Myslím, že jeho obrácení bude jednou veliké. U toho bych fakt chtěla být! Tihle lidé svým životem a příkladem otvírají dveře ke svatosti i nám ostatním. „Svaté je, co je uznaně obecně dobré, pravé, blahodárné, následování hodné…“ Tak například: „Babička je světice,“ říkají často moje děti, když vidí obětavost a životní nasazení pro druhé naší stárnoucí babičky. Ta bude obětovat své tělo, duši, ducha, dokud se bude hýbat, dokud bude dýchat. Naši nejbližší jsou nám cestou do nebe. „Za něco si to nebe zasloužit musíme,“ říkává taky babička a ať si prý nestěžujeme. Jako jedna kamarádka – nejdřív problémy s těhotněním, pak rodila jedno dítko za druhým, pak bojovala o život a hrobníkovi utekla z lopaty, pak velké starosti, závislost v rodině, nyní vážně nemocné dítě… Nepotkala jsem ji nikdy zamračenou, nikdy si na nic nestěžovala. Vždy jen říkala, že udělala s Pánem Bohem smlouvu, že by po smrti chtěla rovnou do nebe. Zdá se, že Pán Bůh skutečně modlitby slyší. Sesílá na ni kříže a těžkosti, zkouší ji jako zlato v tavicím kelímku… Já často drobnosti a blbosti nezvládám. Ke svatosti mám daleko. Je to smutné zjištění, leč: „Svatí nejsou svatí proto, že by nikdy neklesli. Jsou svatí proto, že po každém pádu vždy znovu povstali k novému úsilí. Z klopýtnutí si nic nedělají. Vědí, že svatost spočívá v neustálém začínání.“ Takže hurá. Díky za vzor „paní polívkové“, za mé kolegy, za kamarádku, za babičku… Díky i za mého manžela a děti. Moje rodina je mojí cestou do nebe. Kéž bych si to dokázala každodenně vždy vybavit. „Svatý denně setřásá vše staré. Snaží se denně vytvořit ze sebe lepší typ člověka, lepší podobu křesťana.“ Ano. Tak to přece je. Žiju. Ono se s tím životem přece nic jiného dělat nedá. Když se příliš starám, strachuju a hroutím se, synek s klidem říká: „Maminko, klíííd, jen důvěřuj!“ Učím se to. A současně vidím tu nesnadnou cestu do nebe, kterou jsem mým nejbližším já sama…

Žiju se svatými. Jsou kolem mě a je jich plno. Není to jen Matka Tereza, na kterou manžel koukal z okna své střední školy, když se kdysi dávno při oficiální návštěvě naší země procházela na chodníku pod ní. Není to jen Svatý otec, kterému jsem před lety mávala z protekčně získané VIP zóny na setkání mládeže zase já. Není to jen můj prastrýc, který přežil všemožné koncentráky a totalitní vězení a šířil tam radost, pokoj a úsměv, které si u něj pamatuju nad hrníčkem mléka u nás doma. Není to jen má neteřinka, která tu s námi byla jen pár dnů… „Svatí jsou obyčejní lidé žijící svou každodennost svatě. Každý jak umí.“ To je ono. Každodenností do nebe! Štědré ruce mojí „paní polívkové“ a všechny ty mé oblíbené vývary a gulášovky a kyselice a kmínové a boršče a jarní zeleninové či bramboračky jsou mi k tomu dobrou motivací.

 

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu