Příběh tramvajový aneb lekce pro (ne)poslušnou maminku

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru (www.magdalenastrejckova.cz)

„Mami, promiň, ale musel jsem na tebe fakt tak důrazně. Abys mě vnímala, víš!?“ říkal synek v ranním stresu na cestě mezi botníkem a věšákem při ládování aktovky svačinou. „Když ty nás neposloucháš.“ Chtěla jsem se zlobit a hrozit, ale nebyl čas. Kromě toho, zlobit jsem se mohla jen na sebe. Má totiž pravdu. Co já se nalamentovala dnes, včera, před měsícem, rokem, deseti lety, patnácti, dnem i nocí, pořád! Za dobu co mám děti – dennodenně, donekonečna, dokola. Hračky, pračka, myčka! Vynes koš – už potřetí! Piš si ty úkoly – popáté! Zavolals té babičce? Posté! Co já se načetla psychologických fíglů! Co já absolvovala školení a kurzů směřujících k efektivní komunikaci! Co já sama dokonce v knihách psala! Co já se s ostatními maminkami nalamentovala nejdřív na pískovišti, pak před mateřskou školkou, před domem dětí, před základkou, před ZUŠkou! Před obědem, před večeří! Při kafíčku, při nákupu, při besídkách! Že to nefunguje. Co já se s manželem naprobírala ze všech stran, jak na to, jak na ně! Nevím, kde se stala chyba. Jen prosím, hrozím a nic! Neposlouchají, nevnímají! Úkoluji znovu a donekonečna. Změna prý přijde, když se člověk zastaví. Zkusím to. Zastavuji se spolu s těmito řádky…

tramvajovyA ejhle! Zjišťuji, co jsem v tom životním kolotoči unavená roky svého maminkovství nestihla zjistit. Ono se to vlastně už děje. Je to tady! Děti rostou a moudří a ledasco funguje zcela samo o sobě. Spontánně. Mnohdy jim křivdím. Ze setrvačnosti diktuji a vyhrožuji a ony jsou zatím odpadkáče prázdné a myčka vypakovaná, slovíčka naučená a sami od sebe mi píšou esemesku, že jsou O.K. Já si té změny v tom životním kalupu ani nevšimla. K dokonalosti daleko. Možná ale ty roky nervů, slz, nářků, probděných nocí a proklečených večerů pod křížem i u postýlek měly smysl. Myslela jsem častokrát, že to nevydržím. Jako hrách na stěnu. A najednou se otočím, jsme o fůru let starší a je to tu. Nečekaně to přišlo, děti fungují. Aspoň relativně. Pokazilo se ale cosi jiného. Snad je to únavnou každodenností a všedností, snad krásnými i těžkými léty, snad je to zautomatizovanými dráhami v mé hlavě. A možná ještě ledasčím jiným. Stala jsem se teď neposlušnou já. Když už se syna ptám podruhé, co dostal ve škole, i když mi odpověděl hned napoprvé, když už se dcerky ptám potřetí, jestli má úkoly, i když už jsem jí je podepsala, když už jdu na manžela poněkolikáté s dotazem, jestli zítra může vyzvednout děti z kroužku, když jsme se na tom předtím jasně domluvili… A nejhorší je, že než večer padnu, zeptám se všech ještě jednou!

Absolvovala jsem přednášku o všímavosti s nácvikem meditace. Bylo to všechno ostatní, jen ne meditace. Neskutečná dřina. Fuška. Mé myšlenky byly natolik neposedné, že setrvat byť jen pár minut ve vnímání sebe sama bylo nadlidským výkonem. Zajímavé. A smutné. Naštěstí jsem „homo chybující“ a myslím, že mé okolí to ví a bere mě tak. Díky. Když si nedávno dcerka připravovala seznam hříchů ke své životní první svaté zpovědi, byla dost smutná. Vidět to černé na bílém člověku nedodá radosti. Naštěstí je Pán Bůh milosrdný a odpouštějící, jak potom krásně zakusila. Napadlo mě, když jsem tak viděla černé na bílém tu „neposlušnost“, jestli bych si ji na pomyslný seznam neměla taky poznačit. „Neposlouchala jsem své děti.“ Google vyhledávač napoví miliony odkazů, co dělat, když neposlouchá dítě. Ale co dělat, když neposlouchá rodič, to se nedozvíme nikde. A kdyby šlo jen o děti. Neposlouchám mnohem víc i jinde. „Neposlouchala jsem i manžela. A rodiče. A kolegy v práci. A samu sebe, když jsem nevěděla, jestli jsem zamčela a vypla sporák. Neposlouchala jsem jaro, když se dralo po zimě ven. A Boží hlas…“ Vím, že je radno v životě naslouchat. Všemu a všem. A Pánu Bohu nejvíc. Že mluví ve svědomí, v lidech kolem nás, v událostech, v přírodě, ledaskde. Mluví krásně a mocně. Někdy tiše, jindy hlasitě. Jen ho nepřeslechnout. Často se přistihnu, že to s ním mám jako s těmi dětmi. Jedu si jen tu svou. A pak se ptám znovu, i když On už dávno odpověděl. Jsem Boží neposlušné dítko. Nezastavím se, abych ho skutečně vnímala a poslechla, co mi chce říct, a pak se divím. Krásnou lekci o naslouchání Bohu a vnitřnímu hlasu mi nedávno uštědřily mé děti prostřednictvím jejich zážitku.

V běžný všední den odpoledne dojížděly městskou hromadnou dopravou s různými přestupy do náboženství. Mé tři děti a k nim se ještě cestou přidali další kamarádi. Byl to veselý hlouček, umím si to dost živě představit. Na zastávce u nádraží tramvaj s dětmi uvnitř dává znamení, zavírá dveře a tu dobíhá jakási paní a s napřaženýma rukama rozráží zavírající se dveře. Nepodařilo se. Balíček, který držela v rukou, v pudu sebezáchovy pouští, sama zůstává láteříc na peronu a tramvaj s dětmi a záhadným balíčkem odjíždí dál. Ve voze rázem hrobové ticho. Oči všech patřily na balíček na schodech. Papírový tácek v igelitovém sáčku ukrýval dva pořádné trojúhelníky čerstvě vonící pizzy. Možná šunková. Nebo sýrová. S kukuřicí. Té je tam na ní určitě pořádná hromada. Pizza! A přesně taková, jakou naše děti milují. Opuštěně se teď válela na podlaze městské hromadné dopravy. Vnitřní hlasy slyšet nebyly, ale bylo jich tam plno. Šlo to vypozorovat z následných činů. Nějaký pán balíček vzal a posunul stranou od dveří, ať se po něm nešlape. A lidé vystupovali a nastupovali, balíčku si nevšímajíce. Ale tahle skupinka dětí s věčně hladovými břichy ho nespustila z očí. Co asi ta paní? Možná si nesla zbytek oběda nebo někomu svačinku, možná nestihla nic sníst a v pracovním kalupu si koupila jen kus pizzy těšíc se, že ji třeba hned v té tramvaji sní… Teď se tu válí na schodech – pizza, ne ta paní. A jestli ji tam nechají, stejně dojede do depa, kde ji vyhodí do koše. A co s pizzou v depu v odpadkovém koši, zazněl jasně a jednotně vnitřní hlas našich dětí ve chvíli, kdy tramvaj zastavila na jejich zastávce. Popadly balíček a vyběhly s ním na ulici. Referendum začalo. Sníst, či nesníst? A jestli nesníst, co s ní dál? Jídlo se nevyhazuje. Jídlo se jí. Na ty dva kousky pizzy je dětí docela dost, nenajedl by se nikdo. Navíc ten podivný pocit, když s každým kousnutím by viděly před očima tvář nešťastné majitelky téhle dobroty. Pak tedy pizzu poslat dál. Komu? Kdo za ni bude rád, nepohrdne čerstvým soustem? A bylo rozhodnuto!

homelessCílem následujících kroků skupinky dětí nesoucích balíček jako svátost se měl stát první bezdomovec, na kterého narazí. Světe, div se. Město jindy plné těchto bytostí tu posedávajících na zastávce na lavičce, tu na náměstíčku na rantlu, tu v parčíku bylo najednou bezdomovců prosto. Pizza v ruce již dávno vychladla a děti zdolávaly mnohá pokušení prostě ji někde položit, ale chtěly dotáhnout do konce svou misi a osobně tenhle dárek předat. Ten den šly snad nejdelší cestou a všemi možnými oklikami a uličkami. Bezdomovci jako by se do země propadli. Nakonec si děti vzpomněly ještě na jedno místo u nedalekého kostela, kde často jeden postává. V naději se tam téměř rozběhly. Byl tam! Samo nebe jim ho seslalo. Nejprve se trošku zarazily, jak to bude vypadat a co mu odpoví na případnou otázku, kde pizzu vzaly. Ale odradit se nenechaly. „Dobrý den, dal byste si pizzu?“ Věta, která možná bude tomuhle člověku znít v uších ještě dlouho. Do překvapeného ticha zaznělo radostné: „No to bych si dal!“ a pak uctivé poděkování. Děti splnily úkol a s lehkostí se rozběhly do kopce. V hodině náboženství bylo ten den hodně o čem mluvit. Děti měly radost, že na chvíli byly jako Robin Hood, který bral bohatým a dával chudým, a uskutečnily charitu v praxi. Celou naši širokou rodinu tenhle zážitek ještě dlouho bavil. Představa hloučku dětí hledajících s tramvajovou pizzou bezdomovce v olomouckých ulicích byla nepřekonatelná. Tenhle námět taky získal pořádnou jedničku v rámci deváťácké slohovky. A mně teď loudí úsměv na rtech a hřejivý pocit u srdce.

Co já se nalametovala dnes, včera, před měsícem, rokem, deseti lety, patnácti, dnem i nocí, pořád! Za dobu, co mám děti – dennodenně, donekonečna, dokola. Hračky, pračka, myčka! Vynes koš – už potřetí! Piš si ty úkoly – popáté! Zavolals té babičce? Posté! Co já se načetla psychologických fíglů! Co já absolvovala školení a kurzů směřujících k efektivní komunikaci! Co já sama dokonce v knihách psala! Co já se s ostatními maminkami nalamentovala nejdřív na pískovišti, pak před mateřskou školkou, před domem dětí, před školou, před ZUŠkou! Před obědem, před večeří! Při kafíčku, při nákupu, při besídkách! Že to nefunguje. Co já se s manželem naprobírala ze všech stran, jak na to, jak na ně! Nevím, kde se stala chyba. Jen prosím, hrozím a nic! Neposlouchají, nevnímají! Úkoluji znovu a donekonečna. Změna prý přijde, když se člověk zastaví. Zastavuji se spolu s těmito řádky…

A ejhle. Děti poslouchají. A nejen rodiče, ale i ten vnitřní hlas a správná vnuknutí. Mám radost, že na jejich duši vyrostly funkční uši. Já ty své zkusím vyčistit a taky poslouchat. Nejen děti, ale i ten vnitřní hlas a správná vnuknutí. Třeba že mé děti milují pizzu. Šunkovou. A nebo sýrovou. A jistojistě vím, že kukuřice, té tam na ni pro ně dám určitě pořádnou hromadu!

 foto: Pixabay

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu