Jsem. A to stačí

Luboš Nágl | sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého; je ženatý, má 11 dětí a 13 vnoučat

Pohybuje se po světnici s rychlostí a grácií leopardího mláděte. Občas po čtyřech – to je pohyb jistý a střelhbitý. Občas ovšem nejistě pouze po dvou. Ale to jen proto, aby dosáhl na poličku s miskou kočičích granulí a zažil vzrušující dobrodružství valících se kamenů – tříštící se misky a ničivého výbuchu jejího obsahu. Následné vítězoslavné hýkání potvrzuje celému okolí, že byl úspěšný. Nový, čerstvě roční občan zeměkoule a hrdý dvounožec. Byť občas zatím jen ještě stojící na těch dvou roztomile vratkých nožkách. Leč dějiny dávají tušit, že tomu tak dlouho už nebude. Vratké nožky rychle zpevní a záludným útokům ze zálohy nebude v silách zoufalého rodiče možné zabránit. Abych ale předešel dohadům o planém filozofování; prozradím, že realita je až brutálně syrová.

jsemMůj roční vnuk Maxmilián. Tvor s odhodlaným výrazem v očích zkusit vše, co možné jest. A zkusit i nemožné. Protože pozemšťan v tomto věku je přesvědčen, že nemožné neexistuje. Dokud ovšem nestrčí třeba hřebík do zásuvky. Protože v tom okamžiku neúprosně nastoupí první zkušenost. Že totiž realita není vždy tak hebká jak mámina dlaň a umí někdy s člověkem pořádně zacloumat silou několika jaderných megawattů z nedalekých Dukovan. Což, pravda, je možná radostně vzrušující pro nervovou soustavu zasaženého jedince, ale rozhodně ne pro nervovou soustavu matky, jejíž synek je právě tankován ze zásuvky jak vybitý norský elektromobil. Ale z vlastní zkušenosti vím, že dítě je geniálně zkonstruováno tak, aby přežilo všechny tyto zátěžové situace a jednou i ono pohlédlo do tváře svému potomkovi, právě připojenému na střídavých 220 V. Ale nepředbíhejme a zůstaňme ještě na chvíli u ročního nájezdníka, kterému teď u nohou leží celý svět. Přesněji celý dědečkův a babiččin svět – jejich kuchyně a světnice. Neboť i v tomto malém světě se dají napáchat velké škody. Jsme s tím smířeni bez většího vyčítání Stvořiteli, neboť mnoho porcelánu a broušeného skla muselo zahynout, aby se i z našich dětí časem stali pečliví ochránci broušeného dědictví našich otců. Nájezdy na území prarodičů začínají nejprve nevinným průzkumem. Co je v dosahu Maxovy šmejdivé ruky a co se s tím dá dělat. Kupříkladu úder jeho drobné dlaně do kočičí misky s vodou a následný gejzír vody, zvlhčují v širokém okolí dosud suchou podlahu. Je to jen jeho vlastní zkušeností ověřený Archimedův zákon, co udělá těleso nadzvukovou rychlostí ponořené do kapaliny. V sousední misce zase ochutná vzorek psích granulí. Inu, roste z něj už gurmán. Michelinská mrkvová přesnídávka od mámy byla zkrmena, tak teď něco pikantnějšího na vytrávení. Po důkladném přeprogramování myčky, pračky, sporáku a podlahového topení jde nahlédnout do odpadkových košů, ve kterých jsou tříděny zbytky zapovězených dobrot. Ledabyle se v nich prohrábne jak zkušený bezdomovec kontejnerem a já si v duchu říkám, že i tahle zkušenost se jednou může hodit. Jeden nikdy neví. Umělecká tvorba se u ročního dítěte nečeká, ale člověka potěší i šťastný úsměv dítěte dloubajícího prstíky do očí našeho nešťastného psíka. Být prarodičem má ale jednu skvělou výhodu. Když totiž aktivita malého neunavitelného člověka přesáhne úředně povolenou normu, může dědeček bez výčitek předat jeho mámě sladkého škůdce, který právě světu dokazuje: Jsem. A to stačí.

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu