Na čem visíme

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru    www.magdalenastrejckova.cz

Běžné všední odpoledne. V kalupu odkudsi přibíhám domů, abychom za chvíli zase někam všichni odběhli. „Krááálovstvííí za kafe,“ umdlévajíc chytám za kliku a hroutím se do křesla. Těším se na šálek svého oblíbeného moku a vtom slyším: „A proč, mami? Ty to potřebuješ?“ Ocitám se v dilematu, zda jít s pravdou ven a přiznat dětem svou touhu po troše kofeinu, nebo se zapřít, otřepat a povstat do další etapy dne bez něj. Jistě, vydržela bych to. Ale kafe je pro mě mnohem víc. Je to předěl pracovního dne, zastavení se – často s někým, oddech. O víkendech pak symbol rodinné siesty nebo mého soukromého tvůrčího zápalu. Není to prostě jen o kofeinu! „Mamííí, tak co?“ ozývá se znovu, a než stihnu odpovědět, přelétnu tu situaci doma a uvědomím si, co se právě děje. Jeden sedí u televize, druhý „ďobe do sklíčka“ (jak vtipně se říká hraní na mobilu), další potají šmejdí ve špajzce, aby sám sebe nenačapal v krabici s nějakou čokoládkou, bonbonem či jinou mňamkou. „No vy mi něco o mých potřebách povídejte,“ zalamentuji nahlas a v duchu začínám s rozborem.

streit7Závislosti se dělí na závizlosti a závislasti. Závizlosti vyvolávají napětí, záchvaty zloby a nervozitu. U mě jako rodiče teda určitě. Zvlášť když je třeba vypakovat myčku, napsat úkoly, nakoupit, přesunout se za odpoledními aktivitami, a blikající obrazovka velká či malá tak moc láká. Dobří sluhové, zlí pánové. Když naše dcerka vidí, jak se zlobím se staršíma klukama, kteří už různé dotykové stroje ovládají skutečně s přehledem a mě v tomhle směru odsunuli do kategorie „senior“, říká: „Maminko, já nikdy nebudu mít mobil.“ Přitom vidím, jak po klucích pošilhává, a když si může s radostí taky ďobnout do sklíčka, je celá blažená. Už jen u dětí vyhlížím diagnózy jako esemeskový krk či tabletové rameno a u mě technostres. Pro generaci našich dětí jsou moderní technologie samozřejmostí. Uznávám, člověk si snadno a rád zvyká. Taky jsem před pár měsíci vyměnila starou dobrou Nokii nečekaně za dotykáč a člověk ihned přivykne. Jsem proto vděčná za poslední postní dobu, která pro nás byla výzvou bojovat s lákadly všeho druhu i se sebou samými a více se v sobě vyznat. Kafe, granko, gumídci, mobily, to vše padalo na oltář našemu postu. Jenže je to jen čtyřicet dní v roce, které jsme nějak přežili s více či méně abstinenčními příznaky, a pak se s radostí opět předávkovali presem, kakaem, bonbony a herním mobilovým šílenstvím – to vše s mnohem větší radostí a chutí. O tom to taky je. V dnešní době, kdy má člověk, nač si vzpomene, je těžké si něco odříct, ale pak o to větší radost se ke svým libůstkám vrátit. Přiznávám, že někdy tyhle závizlosti mohou vyvolat účinek opačný a stát se slastmi – protože zaďobat si na mobilu je někdy opravdu relax, dát si dobré kafe je okamžik zastavení, který může zefektivnit a restartovat další dění, zhlédnout společně jako rodina podařený film může být blaze obšťastňující.

Závislasti vyvolávají zase naopak ryze libé pocity, nedráždí nikoho k ničemu, nezpůsobují zmatek, stres a napětí. Např. naše sobotní ráno. Je to jediný den v týdnu, kdy si můžeme každý dle svého gusta dosyta odpočinout a hlavní přikázání toho dne je nechat vrchovatě vyspat maminku i za cenu, že se oběd posune hluboko do odpoledne. Odměnou jsou pak aktivity, na které děti netrpělivě čekají. Když je po sladkém probuzení prozvoním mobilem, protože vím, že je mají v tu chvíli jistojistě v rukou, vřítí se do ložnice a nastává něco, co mám zakázáno psát, a tak tady nechávám prostor fantazii čtenáře. Nápovědou je, že je to krásné i divoké, slastné a vzácné, klidné a záhy tak akční, že kdybychom měli klasické duchny, lítá peří i všechno ostatní. A máme toho mnohem víc. Speciální závislastí je pak být spolu a rádi. Malou dcerku slastně rozmazluji, což obě rády a intenzivně vyhledáváme. Je to však trnem v oku jejím starším bratrům, kteří se nacházejí v dost kritickém věku a už zapomněli, že i oni si tohle rádi užívali. A klidně by si to mohli dopřát i nyní, kdyby chtěli. Taky jízdy v autě, kdy máme čas povídat si a nikdo nikam neuteče, jsou našimi závislastmi. Tam rádi řešíme věci existenciální, témata niterná, často hluboce lidská i teologická, a proto mnohdy záměrně zpomalujeme, abychom ještě nebyli v cíli. Hlubší rozměr tomu navíc dodá, když to vše povzneseme k Bohu i s modlitbou. Růženec ideální. Ale vše má taky svůj rub. To když se tyhle závislasti zvrhnou a při sobotním ložnicovém dovádění někdo vrazí do někoho s takovým nadšením, že naskakují boule na čele, slzy do očí, husí kůže po mordovaném těle. Je z toho pak křik a výčitky a dohady, kdo komu co způsobil, leč ve spleti kolen, loktů, žeber, uší to lze těžko rozpoznat. Klukům zas dávám často za pravdu, když se pro změnu rozmazlování holčičího stvoření zvrhne v neposlušnost nebo její vzdor. To mám prý za to. Slasti v autě se občas obrátí v dohady, to když někdo zrovna nutně potřebuje něco posdílet, a než se dostane ke slovu, jsme v cíli cesty. Snad jen ta modlitba drží všechny v klidu pohromadě, pokud se zrovna někdo nechtěl modlit nějaký speciální desátek se speciálním úmyslem, takže skrz výměny názorů je úmysl svatý společný modlitební tentam.

streit8Doslechla jsem se o různých hrůzných věcech, kterých jsou lidé schopni. Někdo jí křídu, jiný hlínu. Další se neustále opaluje a jiný pořád běhá. Já znám lidi pojídající pouze syrové těstoviny, slunící se příležitostně a běhající rekreačně. Sama tu teď přiznám, co může být proti mně zneužito, že kostku másla často upřednostňuji před čtverečkem čokolády (och, rodinný rozpočte), usínám zásadně pod polštářem (jak se během noci dostanu na něj, netuším), potřebuji vanu plnou vody, ve které se rodí ty nejskvělejší sny a nápady (ještěže máme vlastní studnu) a někdy se s cílem relaxu brouzdám shopping centrem (a věřte nevěřte – jen si pro radost ledasco zkouším, málokdy koupím). Každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni. A kdo jsi bez závislosti, hoď po mně kamenem.

Pak je ovšem ještě jedna speciální kategorie. Zcela Boží. Častá a nutkavá potřeba schoulit se v něčí náruči může být uspokojena u nejbližnějšího bližního. A je to krásné. Ale ne vždy, z rozličných důvodů, je to reálné. Do Boží náruče se můžeme schoulit vždy. To On by měl být naší největší potřebou. Bez něj nemůžeme dělat nic, i když tak často a rádi bereme věci sami do svých rukou a pak s nimi klopýtáme a padáme a natlučeme si. Poslední postní doba ukázala, jak moc se stále musíme téhle zdravé závislosti učit. Synovo předsevzetí nás všechny táhlo a semklo v modlitbě tak intenzivní, že nebyl čas a prostor a smysl na dotykáče a televizi a bokem šlo i hrabání ve špajzu, snění ve vaně a další potřeby. Od původního rodinného reptání se intenzivní rodinná setkávání s Bohem stala díky pravidelnosti a četnosti návykem až závislostí. Závislostí potřebnou a dobrou. S hmatatelnými vedlejšími účinky a následky. Ověřeno. Bez nich tohle nikdy nezůstane. Dávkovat a dávky zvyšovat je možné dle libosti a je to zcela bezpečné (to se o másle říct asi nedá). A co není nepodstatné, že se časem ostatní do té doby nutnosti stávají stále méně potřebnými. Stačí to jediné. On. Od Boha pochází každý můj nádech, výdech, vzdech, dech, ech, ch… Takže konečně ujíždíme na něčem pořádném. Závislost par excellence! No ne?

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu