Víkend v díře

Luboš Nágl | sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého; je ženatý, má 11 dětí a 13 vnoučat

Vařím rád. Většinou dobře. Vždycky ale moc. Tady pro mě neplatí zásada „méně je někdy více“. Prostě když mám někde napsáno „vraž do toho čtyři vejce“, vrazím jich tam radši pět a pro jistotu ještě kus uzeného bůčku, aby to líp drželo pohromadě. A tohohle mého kutilství se o nedávném víkendu chopili „chlapi v díře“. Tak se totiž vznešeně česky říká ošklivému názvu speleologové.

vikendVěc tato udála se tím způsobem, že o víkendu pro táty s dětmi v jeskyních (rozuměj v díře) pochyběl kuchař, který by na speleozákladně vařil pro třicet hladových krků ve speleokuchyni vybraná speleojídla. Jinak řečeno to, nad čím děti neohrnou nos, a když, tak to tátové holt musí dojíst za ně. Nemám sice michelinskou hvězdu, ale kdybych ji měl a chtěl uvařit pro děti nějakou tu michelinskou dobrotu, třeba lanýže s chřestem v aspiku, děti mě za odměnu pozvrací a tátové svrhnou bez jištění na dno propasti v Macoše. Líp dopadnu do měkkého, když dám na speleojídelníček rajskou, zelňačku, bramborový guláš nebo špagety. A k tomu pro ty menší malinovou a pro ty větší chmelovou limonádu. Pak mám jistotu, že v díře neskončím já, ale na dobrodružnou cestu krápníkovým bludištěm podzemí v blátě a bahně se vydají v plné síle tatíci a jejich zvídaví kluci. Když jsem viděl před odchodem tuto nablyštěnou a vytuněnou partu v helmách a s čelovkami, trochu jsem záviděl a na chvíli zaváhal, jestli nesundám kuchařský rondon a neobléknu jeskynní skafandr. A místo guláše jim k obědu uvařím jen chleba se sádlem a cibulí. Ale pak jsem zaplašil touhu po velkém dobrodružství a zůstal oběma nohama na zemi se svým malým dobrodružstvím u plotny a vařečky. A dobře jsem udělal. Když se totiž po několika hodinách v díře zjevily zpátky na základně jakési záhadné bytosti obalené vrstvou podzemního jílu, cítil jsem všechno možné jen ne závist. V obnažené podobě se tu zjevilo ono pravdivé „ševče, drž se svého kopyta“. A tak zatímco se po dopolední hře na krtka v díře vydali odpoledne všichni na bojovku do lesa, já bojoval s tou správnou chutí cibulky pro zelňačku s klobásou a rozinkami. Můj jídelníček ještě doplňovaly buchty, které starostlivé mámy napekly těm svým malým a velkým chlapům, aby rod nevyhynul a v bříšku bylo útulno jak v pokojíčku. Nabitý program doplnila v pátek večerní mše, kdy se pustá a nesličná ratejna pro třicet speleospáčů změnila ve vznešený chrám modlitby a díkůvzdání. Celý víkend pak končil pěší poutí na nedělní bohoslužbu do bouzovského farního kostela, stojícího pod majestátní siluetou známého velkého hradu Německých rytířů, kde se točilo mnoho filmů, mimo jiné i známá pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Zpáteční pouť z kostela houštinou a hvozdem zpět na základnu pak završila špagetová smršť pro třicet hladovců. Zážitky ale musely být silné, protože když můj do první třídy chodící šestiletý vnuk Štěpánek lezl do díry, bylo na něm znát, že jeho dušička je menší než malá, a jednu chvíli dokonce i popotahoval a chystal se zatroubit k ústupu. Ale ustál to nakonec a zdolal úspěšně všechny jeskynní nástrahy. Když pak došel na základnu, odložil mundúr s třetihorním nánosem bláta a oblekl nového člověka, narostla mu o pět čísel větší ramena, nafoukl se jak holub na báni a sebevědomě pravil: „Tak tohle by teda nikdo z naší třídy nedal!“ Takovou sílu měl „víkend v díře“.

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu