Věřím! Ou jéé!

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru

„Evrybady dens nau! Tdž, tdž tdž! Ou jééé! Věřím, že uvidím, ou jééé, tdž tdž tdž, blaho od Hospodina, ou jééé, v zééémííí živýýýých, tdž, tdž tdž, ou jéééé!“ Ozývá se z přivřeného dětského pokoje. Směju se a slzím do cibule rozkrájené na prkýnku. Je to tak prosté. No jo, děti, mládež! Nou problem, oukej, hustýýý! Tdž, tdž, tdž, krájím v rytmu cibuli na cimprcampr a usmívám se, jak jednoduché to ty děti mají.

Tak třeba: Náš Jakub v osmi letech seděl se spolužákem před místním kostelem na schodech a ptal se ho, jestli ví, kdo je to na tom kříži. Spolužák si tipl správně. A pak mudrovali dál o tom „borci na kříži“ a taky prý o očistci. Že je tam určitě spousta lidí! Úplně plno! Tím to neskončilo. Časem vzal synek spolužáka k varhanám. Později i na věž. Kam se spolužák za ty roky posunul a vyšplhal, netuším, ale s balíčkem chipsů a balonem je na schodech kostela vidět často. Možná jako výzva k posunutí do dalšího levelu.

Jiná zkušenost: Náš Honza byl nedávno na exkurzi u hasičů a zcela uchvácen tou prací momentálně vidí svou budoucnost v kombinéze s přilbou, se zapnutým majákem se řítící na důležitý případ. Vůbec celý integrovaný záchranný systém ho drží odmalinka. Což o to. Synek je akční, nebojí se, organizační schopnosti má taky, techniku všeho směru miluje – no, skoro bych se nedivila. Na závěr jeho velmi živé rozpravy o těch akčních mužích, jejich vybavení, schopnostech, zásazích a dalších detailech se odmlčel a zcela vážným hlasem teenagera pronesl: „Ty mami, hned první věc, co mě napadla, kdybych teda byl ten hasič, byla, že bych u sebe pořád nosil zázračnou medailku Panny Marie!“

verimA naše nejmenší, no to nás taky až dojímalo. Prý: „Mami, mě v družině na zahradě pořád honí kluci třeťáci, říkají mi Paní Růžová a ptají se mě, jestli mám ráda Pana Brýle. Pořád nedávají pokoj a já už jsem celá upocená, jak jim musím utíkat. Mně už to vadí! Nebaví mě to!“ To se dlouhé dny opakovalo. Radili jsme, jak se dalo, ale vyřešila to po svém. Jednou říká: „Mami, já jsem šla na záchod a tam jsem se pomodlila k Pánu Ježíši. Poprosila jsem ho, aby mě už nechali kluci být. A pan vychovatel jim to pak zakázal. Tak už mě nehoní. A je to!“

Prosté, čisté, jednoduché! Vždyť víra hory přenáší. Jenže kdyby byla víra zase až tak snadná, tak je celý svět bez pohoří. Ve víře jsme zkoušeni a zrajeme v ní. Pro změnu moje čerstvá zkušenost. Až se za ni stydím. Manžela mám ve zvyku mít v noci po ruce. Jistí mě i rodinu a celý náš rozlehlý dům taktéž. Aspoň to tak podvědomě v sobě mám zakódováno. A já klidně spím celou noc. Nedávno byl však v noci pryč někde něco řešit se švagrem. To bylo ujišťování, že je všude zamčeno a kdyby něco, už mám velký kluky ochránce a prostě ať se pomodlím, nebojím se a spím. Ach, jak bych teď chtěla být Jakubem na kostelních schodech – to je prostě Pán Ježíš na kříži a basta. Ó, jak bych teď chtěla být Honzou s hasičskou budoucností – prostě si vezmu medailku a pojedu do akce. Och, jak bych teď chtěla být Lucinkou na školním záchodku – Pane Ježíši, ať mám od kluků pokoj a hotovo. Jenže já to mám v hlavě komplikované, fantazii pěstovanou odmala, dramatické a různé emotivní situace jsou mým živobytím a v podstatě náplní mé profese. To se pak řekne, lehni a spi.

Už vpředvečer se mi začal žaludek stahovat. Úzkost mě obcházela, a tak jsem zavelela k boji. Plán byl jasný. Obešla jsem stavení i stodoly, zamkla vrata, vrátka, branky i dveře, zabarikádovala je igelitkou se sklenicemi nachystanými pro babičku, protože to je přece vynikající tah. Až se sem bude někdo dobývat, sklo se posype, mě to vzbudí a dotyčný prchne v dál. To ještě nebylo vše. Od kluků jsem si půjčila dětský detektivní senzor pohybu, který začne houkat, když se kolem něj projde, pokud se teda do té doby nevybijí baterky. Schodiště do patra jsem zatarasila velkým hracím papírovým domkem, do kterého si ráda Lucinka v pokoji leze, když hrajeme na schovku. Spokojeně jsem vše obhlédla a už mě nic víc nenapadalo. No, pomodlila jsem se desátků, pravidelně větrala a zírala do setmělého dvora, převalovala jsem se na polštáři i pod ním. Veškeré bezpečnostní zařízení nainstalováno, vše zabezpečeno na těle, na duši i na duchu a teď už jen – sny, přijďte konečně ke mně! Jenže ke mně přišlo volání o pomoc naší malé, jejíž tělo si usmyslelo kolem půlnoci prohrát se střevní virózou. „Mamíííí, mně se chce blinkat!“ To byl fofr, když jsem letěla pro kýbl dolů do koupelny. Já s baterkou rozrážející papírový domek, který se za mnou valil ze schodů rovnou do pasti detekčního zařízení, které začalo naplno oznamovat, že se něco děje. Svícení a houkání probudilo kluky, kteří zmateně začali mžourat ze svých postelí, co že je to za rozruch, a než jsem doběhla s kýblem k posteli, byl celý dům na nohách. S kýblem jsem to stihla. Jen jsme pak rozrušeni usínali všichni znovu. Ne na dlouho, protože se malé přidala i horečka, a tak ze spánku nebylo téměř u nikoho nic. To mám za to, říkám si. Za tu malou víru. Jenže já to fakt nejdřív zkoušela. Omotaná růžencem, místo revolveru u hlavy Bibli, naučená dechová cvičení jsem opakovala už poněkolikáté. A ono nic. Ale co, stejně jsem celou noc tišila teplotu a žízeň a vymývala kýble. A když jsem konečně nad ránem zamhouřila vyčerpáním oko, začal mi vyzvánět telefon od manžela, který se skrz všechny zátarasy nemohl dostat domů. Zíral na ta opatření, když jsem je postupně odstraňovala, a pak i na mě, když jsem se mu přešťastná zhroutila s kruhy pod očima do náruče.

klukTak taková je má víra. Kluci mi sice říkají, že stárnu, že jsem už mladý senior. A když jdu na májovou, tak mi říkají, že jdu do „klubu paňmám“. Ve víře jsem však stále nedochůdče. Jak jen to na Božím soudu vysvětlím? Vždyť mám doma ty nejlepší školitele, právě teď zavřené v pokojíčku se sluchátky na uších, na plné pecky si zpívající „evrybady“. Vždyť je to tak snadné. „Tdž, tdž, tdž, věřím, že uvidím blaho od Hospodina, ou jéééé!“ Co asi uvidím já…?

Kolikrát je v Bibli psáno: „Nebojte se!“ A je to skutečně tak jednoduché! Být jako ty děti. Oči upřeny na Ježíše, vyzbrojeni štítem Panny Marie s obrovskou prostou vírou, že o cokoliv budete prosit – a klidně na školních záchodcích –, to dostanete. Nebo dostanete ještě něco lepšího. To je dar! To je víra! Upřímná, nevinná, bezprostřední, čistá. Kéž by jim taková vydržela. A kéž by ta moje byla aspoň jako hořčičné zrnko… Zatím ji barikáduju do papírového domečku, tašky plné skleněných láhví, pískajícího detektoru, a přitom je to tak prosté. Kdo je jako dítě, má do Božího království přece jen o pořádný krok blíž.

Možná že zase někdy manžel v noci někam vyrazí. Švagrů mám ještě dostatek. Skoro bych si to přála. Je to výzva. Protože pak, pak Mu to řeknu. Obyčejně, upřímně, s dětskou důvěrou. S očima upřenýma na Něho, vyzbrojena tím pravým funkčním štítem. Prostě Ho poprosím. A pokorně vyslovím: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ A stane se zázrak. Určitě! Vím to! Nebojím se! To bude tanec! Už se začínám těšit! „Evrybady dens nau! Tdž, tdž, tdž! Ou jééé! Věřím, že uvidím, ou jééé, tdž, tdž, tdž, blaho od Hospodina, ou jééé, v zééémííí živýýýých, tdž, tdž tdž, ou jéééé!“

2017 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu