Peklo a Marta

Luboš Nágl | sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého; je ženatý a má 11 dětí

Toto léto pro mě zůstane rozmarné jak Vančura. Plné sice drobných, ale venkoncem příjemných událostí. Nebyl jsem pohříchu v daleké cizině, což jsem si před nějakým časem nechal sebou samým vymluvit. Přesto jsem tuto dohodu porušil a překročil naše státní hranice. Musím přiznat, že ale jen zlehýnka. To když jsme já a moje kuchyně doprovázeli poutníky, poslední den bačovali na slovenské hranici u Nového Hrozenkova a vyšplhali se severní ledovou stěnou na horu Živčáková. Vzhledem k tomu, že široko daleko nebyl plynový, elektrický ani jiný nejaderný ohřívač, musel jsem hladové tlupě navařit bez plamene. A tak jsem jako svoji prvotinu vyrobil španělské gaspacho. Výsledek mě mile překvapil a zájem o polévku ze strany strávníků ještě víc.

ropikDalší styk se státní hranicí ale byl už jen platonický pohled na polské, dříve německé hranice z ochozu turistické Jiráskovy chaty a od hraniční pevnosti Zelená v severovýchodních Čechách. Nikdy jsem v žádné z těchto nedokončených pevnůstek nebyl. Jen je vídal na fotkách a četl o nich a jejich smutném osudu. Až teď mi zkřížily cestu a já se rozhodl se jim podívat na zoubek. Jak vypadají a jaké by to asi bylo, kdyby bránily hranice v plné polní. Po téměř dvou hodinách prohlídky podzemního betonového labyrintu mi spadla čelist obdivem. I to málo, co se z pevnůstek zachovalo, je ukázkou na tehdejší dobu dokonalého stavitelského umění. Kdybych měl klobouk, klekám a smekám.

Ještě dál do minulosti jsem pak vystoupal v Kuksu. Nebyl jsem tam sice poprvé, ale poprvé bylo možné si ho prohlédnout celý v novém kabátku. A znovu bych potřeboval ten klobouk z pevnostního dějství, abych smekl. Co dokázal vybudovat jeden osvícený hrabě před víc než čtvrt tisíciletím ještě během života, o tom se ani nesní mnohým evropským fondům. Braunovská krása zakletá ctnostmi a neřestmi do kamene až příliš syrově připomíná Kazatelova slova – marnost nad marnost.

Snad symbolicky vedla má další cesta už rovnou do pekla. Naštěstí ne ohnivého, ale do voňavého stínu přírodní rezervace Peklo, která dostala název od středověkého mlýna Pekelec, jenž přestál staletí a nakonec jej architekt Jurkovič přestavěl na překrásnou, malebnou útulnu. A nejen kvůli útulné útulně stojí za to jít do Pekla. Marně byste totiž jinde hledali botanickou chloubu vzácnou jak modrý Mauritius. Jen zde totiž člověk najde známý mechorost šikoušek zelený. Když už se zdálo, že peklo bude letos poslední štace mezi mými letními zážitky, zalaškovalo si nenadále trochu i nebe. Přesněji svatý Lukáš ze svého desátého evangelního dějství, kde vstupuje na scénu pohostinná a přepečlivá Marta.

Mnoho kazatelů si s tím příběhem lámalo po staletí hlavu, jak hlubinně psychologicky uchopit tuto složitou postavu. A my pod kazatelnou si ji snažili na základě jejich slov představit. Nikdy by mě ale nenapadlo, že Martu za svého života potkám. V jedné útulně, odkud právě odjeli všichni hosté, nás paní správcová po delším zdráhání, že ještě nemá dostatečně uklizeno, nechala nakonec složit naše unavená těla. Už vstup do útulny v nás probudil ostražitost štvaného sviště. Známe totiž důvěrně ze svého domova plného dětí, vnoučat a skládek nádobí na kuchyňské lince, co je to nedostatečně uklizená obytná prostora.

Nic takového tady ale nebylo k vidění. Vstupní hala bez jediného smítka, stoly naleštěné, až zrak přecházel, a hrníčky v kuchyňce všechny ouškem v zákrytu k severozápadu. Přesně jako by se teď měly otevřít dveře a do nich vstoupit anglická královna na oficiální návštěvu. Vešli jsme nábožně, pozdravili paní správcovou a v úžasu pochválili čistý příbytek. Neusmála se a s vážnou tváří obestřenou lehkým smutkem pravila: „Je to jen tak halabala uklizené, musí se tu ještě mnoho toho dodělat.“ Naše upřímná poklona nebyla vzata na milost a úsměv se nedostavil.

Útulna vypadala sice přátelsky, ale po návštěvě koupelny jsme se shodli, že těch pár dní bez hygieny to snad nějak vydržíme a očistu provedeme až doma. Protože regule pro zachování třpytu koupelny byly přísnější než regule trapistů a kartuziánů během postní doby. Na stěnách nevisely vzácné gobelíny jako na zámcích, ale barevné utěrky s popiskou, na co která je. Jedna na vytření sprchového koutu po použití, druhá na utření sprchové baterie, třetí na její vyleštění, čtvrtá na odložení nohou při výstupu ze sprchy, pátá na vytření poťapané podlahy atd. Složitý řád jsme během večera stihli nastudovat jen díky tomu, že na pokoji nebyla televize.

Ráno jsem si chtěl udělat míchaná vejce, a protože v kuchyňce na našem patře nebyla pánvička, třesoucím se hlasem jsem paní správcovou oslovil, zda by nebylo možno v dolní kuchyni, jejím to království…? „Nebylo,“ četl jsem zřetelně v jejích očích. „Mám tam totiž uklizeno. Tedy, skoro uklizeno.“ Nahlas ale po velkém vnitřním boji jako dobrá křesťanka zachmuřeně pravila: „Dobrá, udělejte si.“ A otevřela mi dveře do kuchyně. K slzám dojat její velkorysostí jsem jí chtěl něčím udělat radost. Ve své naivitě jsem zkusil pochvalu: „Je to krásná kuchyně. Stejná jako ta v dolní útulně, kterou jsme navštívili předloni.“ Kose se na mne podívala pohledem o teplotě kapalného dusíku a v očích stálo psáno: „Takový nepořádek jako oni bych tady já nikdy nestrpěla. Malé lžičky pomíchané s velkými. Hrůza.“

V té chvíli mi to došlo. Ano, potkal jsem živou, biblickou Martu. A byla to hodná žena. Věřím, že i ta evangelní byla hodná. Ten zakopaný pes byl v něčem jiném. Ať dělala, co dělala, nikdy to nebylo dost dobré. Nikdy nemohla být spokojená sama se sebou. Nikdy neměla důvod k pocitu z dobře vykonané práce. A k radosti už vůbec ne. Proto ta zasmušilá tvář a přísný zákaz úsměvu. Myslím, že stovky kázání by mi nepřiblížily Martu tak dobře jako to kratičké setkání se ženou v zapadlé vísce, kde lišky dávají dobrou noc. Ta dobrá paní správcová se nejspíš jmenovala Marie. Ale na tom asi nesejde.

 

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu