Laskavá chvíle - Fantom knihoven

Marcela Řezníčková

Image

Znáte laskavé chvíle? Něco kolem vás i ve vás se zatetelí a vy vzpomínáte na chvíle, které odstup času už zbavil nepříjemných ostnů, a vychutnáváte už jen to milé, veselé, krásné. Máte-li pocit, že ručičky hodinek zpomalují, přisedněte...

Zcela nedávno se mi vybavila jedna z dávných vzpomínek mého dětství. Doprovázím svoji maminku do knihovny a nasávám zvláštní vůni papíru, prachu a poslouchám vrzání staré podlahy v budově, která dnes už dávno nestojí. Moje maminka byla po celý život vášnivou čtenářkou, knihy u nás zabíraly celou jednu stěnu obývacího pokoje a náš byt byl plný různých menších knihovniček a poliček na knížky. A tak pravidelným místem, kam jsem s mámou chodívala, byly různé pobočky městské knihovny.

Mlhavě si vzpomínám na již zrušenou knihovnu, kam jsme s mámou a s mou mladší sestrou ještě v kočárku docházely v revolučním roce 1968, jak v oparu si vybavuji obaly tehdejších časopisů Reportér, které jsem tam vídala a i když jsem tomu moc nerozuměla, z rozhovoru dospělých jsem vytušila, že jsou něčím zvláštní a důležité, což jsem asi nejvíce pochopila, když jsem zaslechla rozhovor o jeho zrušení o pár měsíců později. Když jsem už směla mít svou vlastní průkazku, knihovna se přestěhovala do zcela nových prostor, kde už bylo mini odděleníčko pro mladé čtenáře, i tady jsme bývaly poměrně častými hosty. Časem, to už jsem doma nebydlela, knihovna přesídlila do dalších prostor a maminka ji ve svém docházení věrně následovala. Moje maminka byla velmi zajímavá žena. Byla menší, ve starším věku lehce kulatější postavy. Ze začátku, když ještě žil náš táta, hluboký introvert a intelektuál každým anglickým coulem, na ní ještě nic tak zvláštního nebylo. Maminka byla sice temperamentní, sportovní typ a moc si nepotrpěla na konvence, ale vedle našeho táty se to, co v ní dřímalo, nemělo moc možnost projevit. Spíše by se dalo říct, že přes různé problémy jejich vzájemného soužití se jejich rozdílné povahy asi v konečném důsledku hodně vyvažovaly. Po smrti táty se maminka začala stávat více sama sebou. Začaly vynikat rysy, které jsme asi ani jako děcka tak nevnímaly a které nyní bez potřeby doplnění hloubavého protějšku začaly šplhat do zajímavých poloh. Jednou z vlastností, kterou naše maminka měla, byla například zvýšená potřeba adrenalinu a riskování během všedního dlouhého týdne. Vzhledem k přibývajícímu věku a různým zdravotním omezením nemohla tuto svou potřebu vybít žádným sportem, řidičkou naštěstí taky nebyla, a tak začala svou vnitřní touhu po dobrodružství naplňovat poněkud nezvykle. Nejdříve začala nosit domů kořist v podobě utrhnutých tulipánů z parku nebo jiných kytek z různých zahrádek v okolí. Se sestrou jsme si to nejdříve vykládaly její potřebou živých rostlin, které v panelovém bytě chyběly, a určitým rysem uličnictví, který z ní - přes veškerou kultivovanost a rozhled dámy - začal vystrkoval stále častěji růžky.

Image

Později, to už jsme se sestrou každá měly své domácnosti, si našla maminka nový zdroj dobrodružství. Bylo to celkem nenápadné a dodnes ani nevím, jak jsme se o tom dozvěděly. Začalo se ukazovat, že některé z mnoha knížek, které ve svém bytě maminka měla, si naše čilá máma řádně půjčuje na čtenářský průkaz a některé si nosí domů jaksi mimo pořadník a bez vědomí knihovnic. A byly to knížky různých žánrů, různých velikostí a časem jsme se sestrou pochopily, že v tomto případě ani tak nejde o jejich samotný obsah, jako o vzrušení nikým nepozorována si je tajně odnést domů. Byly jsme mladé a byly jsme rozhněvané ženy mravně na výši, které viděly v jasných konturách nedostatky svých rodičů, celé jejich výchovy a byly jsme odhodlané, nejen že my budeme zcela jiné, lepší a úžasnější, ale že musíme převychovat naše bližní k našim zářným představám. Začaly jsme tedy s maminkou vyjednávat a domlouvat jí. Vysvětlovaly jsme, ať knížky vrátí, ať si je nepřivlastňuje, ať pomyslí na tu hrůzu, kdyby se na to přišlo apod. Tímto nátlakem nejen že jsme ničeho nedocílily, naopak jsme ještě přilily oleje do hráčské zábavy naší matky. Upřímně řečeno byla v tomto nepřekonatelná. Měla dar s každým navázat lehce rozhovor a nikdy by vás nenapadlo, že tato příjemná vzdělaná paní má tuto nectnost. Knihovnice neměly nejmenší šanci uhodnout, že právě s touto věrnou a milou klientkou mizí nekontrolovaně knihy z jejich polic. Jak už jsem předeslala, měly jsme v té době se sestrou plné hlavy a plné ruce práce s tvořením našich rodin, snad i díky tomu jsme neměly dostatek času, abychom záchranu našeho knihovnictví vzaly odpovědně do svých rukou. Nakonec naše rozmluvy s mámou skončily čestnou remízou. My jsme se smířily s tím, že mámu nepřesvědčíme, a maminka souhlasila s tím, že knihy po její smrti navrátíme do jejich původních polic a regálů. V té době jsme to asi všechny zúčastněné braly tak, že každá obhájila svůj úhel pohledu, a moc jsme se nezabývaly představou naplnění naší dohody.

Leč ta přišla dříve, než jsme čekaly. Mamka dost nečekaně zemřela a my jsme si při vyklízení jejího bytu vzpomněly na naši dohodu. Až nyní jsme si uvědomily, že to nebude tak jednoduché, jak se nám to jevilo v našich plánech. Ale mám v sobě něco až nemotorně přímého, co mne nutí udělat, co jsem přislíbila. Naplnila jsem tedy po okraj krosnu a ještě jednu velkou tašku knihami označenými razítky knihovny, bylo mi smutno, bolela mě mámina smrt, a zároveň jsem se i trochu styděla, když jsem to vše dovlekla do nejbližší pobočky knihovny. Vůbec jsem nevěděla, jak to všechno mám vysvětlit, jak vysvětlit máminu touhu po risku lidem, kteří ji v životě neviděli, když ani my, její nejbližší, jsme jí moc nerozuměli? Před zraky dvou užaslých knihovnic jsem jak v transu vyskládala knihy na pult, s tím, že je sem nesu z vyřizování jedné pozůstalosti. Údiv knihovnic byl veliký, nevěděly, jestli se mají více věnovat mně, nebo knihám, které se před nimi vršily, nakonec zavolaly ještě vedoucí, ta knihy rozevřela a zjistila, že podle razítka jsou z úplně jiné pobočky ve městě, hezky vzdálené od této. To jsem si ve svém žalu ani neuvědomovala, že mamka do této pobočky nechodila, brala jsem knihovnu jako knihovnu. Při pohledu na hromadu knih jsem jenom hlesla, že už ty knihy nikam nenesu a ať si s nimi dělají, co chtějí. Asi jsem v té chvíli vypadala hodně zničeně, protože žádná z žen mi nebránila v odchodu a já jsem je tam zanechala nad knihami, které měly za sebou tak pohnutou minulost.

Zcela nedávno se mi toto vše vybavilo v paměti, vzpomínky, které už byly osušené od smutku, najednou rozjasnilo světélko poznání. V době, kdy jsme to mamince vyvracely, jsme vůbec nechápaly, proč to dělá. Najednou jsem ji ale měla před sebou jako uličnického rošťáka, který si tak rád hraje a riskuje. A přesto, že je mi tento způsob uvolnění hodně vzdálený, najednou jsem více porozuměla neklidu a jiskře, která v mamce svítila, a prožila jsem příjemný pocit z opravdového setkání, kdy víte, že teď jste se opravdu potkali a neminuli s těmi, na kterých vám záleží.

Jen tak na okraj a závěr příběhu mohu ujistit všechny knihovnice z blízkého i dalekého okolí, že tento povahový rys jsme ani má sestra ani já nezdědily a mohou tedy klidně spát a nemusí se obávat o poklady slovesnosti jim svěřené. Zároveň však zkrotle přiznávám, že přes veškerou snahu i já mám slabosti, které - i když nechci - možná zraňují mé blízké. A tak mi nezbývá než doufat, že jednou až zemřu, děti můj pomyslný baťoh prohřešků nebudou vláčet s sebou dál, ale předají ho tam, kam patří, a možná se dokáží nad mými poklesky s pochopením usmát.

Z časopisu Rodinný život 4/2007

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu