O hledání a ztrácení aneb marcipánový fejeton

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru (www.magdalenastrejckova.cz)

Bylo teplé nedělní ráno. Město jako když vymete. Šlapali jsme ztichlým náměstím ke kostelu a jen děti brebentily o překot. A pak, pak jsme ho uviděli. Ležel tam na kraji cesty. Znejistěli jsme a opatrně se přibližovali. Nevěřícně jsme se s každým krokem přesvědčovali, že nás oči neklamou. To bychom opravdu nečekali. Kontrastoval s liduprázdnou ulicí. Byl to on. Vypadal žalostně. Pošpiněný a potlučený, umatlaný a upocený. Zůstali jsme nad ním stát a ujišťovali se, že je to skutečně on. Není totiž běžné vidět v teplém nedělním ránu na vylidněném náměstí zkraje cesty ležet takto zuboženého – ženicha. Obrácený tváří k zemi, oblek celý od krému, boty od šlehačky a cylindr opodál. Politovali jsme ho, překročili a pokračovali na mši. A přitom to musel být původně tak elegantní marcipánový ženich po boku určitě s tou nejkrásnější bělounkou nevěstou, nepochybně na nejdokonalejším svatebním dortu, jaký kdy svět spatřil.

Proč byl jeho začátek sladký a konec tak hořký, se už asi nedozvíme. To jen fantazie může rozvíjet svou nit od svatebního obřadu až po radostné noční veselí. A pak, kdo ví – třeba místo únosu nevěsty někdo sobotní noc ukončil defenestrací ženicha. Marcipánového. Třeba se tam objevil dávný zhrzený milý a nepřenesl přes srdce, že jeho dívka řekla „ano“ někomu jinému, a takto symbolicky se pomstil. Nebo si jen prostě ovínění svatebčané nad ránem rozebírali výslužku a zákon gravitace si to vítězně rozdal s centrem rovnováhy. A možná si prachobyčejně ani nevšimli, že jim z krabice panáček vypadl. A nebo si všimli, ale neměli chuť nebo sil ho zvedat z dlažebních kostek. A možná že taky vůbec neměli rádi marcipán a jednoduše se ho zbavili a s nevěstou to mohlo dopadnout taky všelijak. Ale to není na jednu krátkou povídku. To je na detektivku, sci-fi nebo na pořádný tragikomický seriál. Ale co. Vždyť šlo jen o sladkou ozdobu symbolizující něco mnohem hlubšího. Ve skutečnosti, doufejme, pokračuje červená knihovna s romantickým dějem. Vždyť ta situace se stala nedávno, a tak lze předpokládat, že ti dva mají stále líbánky a jeden druhého nikdy neztratí, když už se našli. Najít svou drahou životní polovičku a miláčka svého srdce může být skutečně životní fuška!

Řádnou ženu, kdo ji najde? Já ji hledám po celý život. A není to snadné. Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Chápejte! Po všechny dny svého života! Jen prospěch, žádná škoda! Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale u Boha není nic nemožného. Já ji najdu. Poznávací znamení je jasné. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena.

hledaniTakže – jehlice a pletení. Hladce, obrace. Je jako koráb, zdaleka přiváží pokrm. Ano, neustále řeší, co bude k večeři! To je pravda. Zvlášť s přibývajícími roky a kily i ta představa korábu odpovídá. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi.

Souhlasí, občas něco přihodí bezdomovcům. S úsměvem hledí vstříc budoucnosti, v moudrosti otvírá svoje ústa, na jazyku má laskavé poučení. Nooo, ehm, ehm… Jdeme raději dál. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Vrásky přibývají, křížky taky, aby ne! To úměrně starostem za ty roky! Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla. U bran? OK, přede dveřmi v řadě zástup obuvi různé velikosti…

Tak takovou ženu já hledám. A já ji najdu. Věřím tomu. Modlím se, aby dal Bůh mému muži takovou ženu. A abych to byla já. I když přiznávám, vřetena se nechápu. Nechápu to. V dětství jsem se učila plést. A jeden svetr jsem z lásky mému vyvolenému po letech pod stromeček nadělila. Tím končilo pletení. Láska nikoli. Našli jsme se. O tomhle jsem už psala víckrát. Jak mě můj muž sledoval, coby policista několik neděl testoval, a když jsem ani onu osudnou neděli na mši svaté nebyla za žádného doprovodu, zavětřil příležitost a chopil se jí. Oslovil mě. Vykal mi. Já se styděla, bylo to rozkošné. A pak při představení se navzájem mu úsměv ztuhl na tváři. Dívka mého jména byla jeho sestřenicí, kterou léta neviděl. Já si nemohla na žádného takového fešného bratrance zapomenutého či utajeného v řadách mého příbuzenstva vzpomenout, a tak jsme celou kauzu nechali otevřenou. Nenápadně jsme testovali u svých rodičů a potají se vytráceli po večerech z domu, navštěvovali archívy a na rodinných sešlostech vyslýchali tety a strýce pamětníky, kam až sahá rod jeho i můj. Sešli jsme se u sedmého kolene. Bezpečná známost mohla pokračovat a rýsovat se v nadějnou budoucnost. I stalo se. Budovali jsme pak rodinného hnízdo, zakládali rodinu, mezi krajíce chleba jsem psala láskyplné vzkazy, místo vřetena jsem se pracovitě chápala, čeho bylo potřeba při zařizování domu a kolébání dětí.

Oslavili jsme šestnácté výročí svatby. Jednotu nám kněz při svatebním obřadu kladl na srdce a ne nadarmo nás při přípravě na svátost manželství nechal vyšplhat jistíce jeden druhého na věž chrámu. Viseli jsme na jednom laně a visíme tam stále. Modlím se, abychom zůstali jedno. Modlím se za svého muže. Aby měl ženu stále milou a laskavou. V té každodenní realitě se mnohdy vytratí úsměv, i to vřeteno, i ta ruka s vařečkou ochabne a papírek se mezi krajíce tak snadno zapomene dát. Aby našel ženu, která bude přikládat polínko do rodinného krbu a udržovat teplo, když kol je chlad a mráz. Modlím se za něj, aby mu ji Bůh dal. A modlím se, abych tou ženou byla já.

A modlím se i za své děti. Aby našly svého vyvoleného. Toho jediného pro ně pravého. Jejich budoucnost tvořím už teď na kolenou. A modlím se, abych to ustála, až budou v předsíni místo pánských či dámských střevíců odrbané kecky – příslib chvály jejich budoucího díla u nebeských bran.
Hledám partnera. Skutečného partnera. Věřím, že můj muž hledá zase v sobě muže, který bude milovat svou ženu jako sám sebe a bude s ní umět žít v úctě a svatě. A pomoz mu k tomu Pán Bůh. Hledáme v sobě takovou ženu, takového muže. A nepřestaneme hledat po celý život a věřit, že to nejlepší v tom druhém se zatím ještě neprojevilo.

Hledáme, nacházíme a držíme se. Kéž nezůstaneme sami ztraceni jako ta marcipánová figurka na kraji cesty v liduprázdném městě toho teplého nedělního rána…

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu