Když prší psi

Luboš Nágl | sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého; je ženatý a má 11 dětí

Moje žena, nejlepší ze všech, mi v mladších dobách našeho manželství na některé moje dotěrné nabídky říkávala: Teď ne, děti jsou ještě malé. Ale „jednou až…“ To bylo zaklínadlo, které se postupem doby měnilo, jak rostly naše děti a jejich požadavky na kapesné. A mělo naznačit, že až jednoho dne vypukne ono „jednou až…“, tak přišla konečně ta pravá chvíle. A tak se zákonitě přihodil i ten den, kdy zaznělo: Teď ještě ne, ale „jednou až…“ budeme dědeček a babička. Dnes už vím, že „jednou až…“ by mělo být zakončeno „až naprší a uschne“. Čili fakticky nikdy. „Jednou až…“ je jako duha. Je to úchvatně krásné z dálky, ale když se k tomu člověk blíží, tak se to buď vzdaluje, nebo rozplývá. Prostě – „jednou až…“ je pia fraus. Milosrdná lež.

Věci jsou totiž jinak. Ale neznamená to venkoncem, že špatně. Jen jsme o nich měli trochu jinou představu. Zkrátka, mylná představa, že „jednou až…“ budeme dědeček a babička, budeme mít celý víkend jenom pro sebe, se lehce korigovala. Budeme mít víkend pro vnoučky. Případně si oni použijí nás pro zpestření své zábavy. A nám tak přibudou další pestrobarevná sklíčka do mozaiky našeho života.

Žijeme se ženou a dětmi celý život na samotě na kopci u hájku a skalního jezírka. Místo velmi vhodné pro romantiku. Méně už pro vycházky s kočárkem. Což je u nás módní doplněk, kterým se zdobíme posledních třicet pět roků. Nejprve s dětmi, teď s vnoučaty. Za příčinou procházky tedy jezdíme do zámeckého parku rodu Sylva-Tarrouců v Čechách pod Kosířem. Je tam překrásně. Nedivím se Josefu Mánesovi, že se mu tam líbilo. I nám se líbí. Vždycky když jsme prošli s dětmi okolo rybníků, návrší a romantické věže mezi stromy a keři na planinku, kde je altán se sochou mistra s rozmáchnutým štětcem a paletou, hráli jsme si tam na schovávanou. Moc míst, kam se schovat, tam sice není, ale tím je hra zábavnější a má spád.

I tentokrát jsme tam o víkendu zamířili. S dcerou Barborou, mámou pětileté vnučky Marušky a několikaměsíční Toničky, naší slečnou bíglovou a jejich půl metráku vážícím psiskem, stěhovacím bernským salašnikovem s náhonem na všechny čtyři. Jako kdysi s dětmi, i tentokrát jsme si s vnučkou Maruškou a naší artrózou zahráli na schovku. Stovku pod deset vteřin jsme sice už nedali, ale i tak byla legrace. Ovšem i smutek. To když jsme Marušku zapikali a ona nevyhrála, ale prohrála. A já si uvědomil, jak je dobré pro děti hrát si na schovávanou. Naučí se, že se v životě jen nevyhrává a člověku někdy nezbývá než skousnout porážku.

pesPo cestě zpátky jsme zašli do malé skalnaté sluje ve stráni. Zatímco psi běhali okolo nahoru a dolů, já přemítal nahlas s Maruškou a její mámou, jestli tam žil dobrý nebo zlý obr. Anebo malý, hodný drak bez plamenů, aby si s ním mohly princezničky hrát. Manželka mezitím tlačila kočár s vnučkou Toničkou kdesi u rybníka. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Nikdy jsem ho sice neviděl, ale říká se to tak. Možná přesnější by bylo říct, že padaly trakaře, což Angličan řekne, že prší psi. Za celý svůj už poměrně rozsáhlý život jsem nic takového nezažil, a tak mě to ani nenapadlo. Že totiž nebezpečí nemusí přijít od vody (od zámeckého rybníka), ale od lesa (od zámeckého parku). Přesněji z nebe nad parkem.

Když jsme s Maruškou a její mámou vylézali ze sluje, zašumělo to nad námi, jako by prolétalo hejno dopravních čápů. V dalším zlomku vteřiny to zahučelo jako padající Boeing 767 a zřítilo se nám to k nohám. Padesátikilový pes Dušan spadl z nebe. Zem zaduněla, skála se zachvěla. A my taky. Při představě, co by se stalo, kdyby se zřítil o deset centimetrů vpravo, vlevo nebo dopředu. Protože tam všude jsme stáli my. A víc místa před vchodem do jeskyně nebylo.

Přihodilo se to takto. Šťastně se probíhající Dušan se dostal na skálu nad jeskyní, porostlou splývajícím břečťanem. Ten ve své mladické nerozvážnosti považoval za pevnou zem, kterou břečťan ovšem nebyl. A nešťastného psa předal do náruče gravitace, která uplatnila pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu. V tomto případě, že pes nepadá daleko od svých pánů. Nebýt toho, že Dušan vážil při dopadu díky přitažlivosti zemské několik set kilogramů, usmáli bychom se tomu. Takhle nám úsměv zmrzl na tváři při vědomí, že by ten železniční vagon s uhlím ležel na někom z nás. Že to byl zázrak, že se nikomu z nás krom leknutí nic nestalo, je mi jasné. Já bych ale spíš rád věděl, jaké pokyny mají pro takové případy letoví dispečeři andělů strážných. Co dělat a jak zabránit jisté katastrofě, když prší psi.

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu