Den s Přidanou Hodnotou

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru

Prostě tam nic nebylo. Dívala jsem se dost pozorně, abych zahlédla možná deštěm rozmazané slovo na konci toho plakátu. Visel z balkonu jednoho rodinného domu v nedaleké vesnici. Barevně lákal na jakýsi festival. Ale poslední slovo chybělo. Snad z druhé strany? Že by si takto nějaký vtipálek pohrával s kolemjdoucími? Nic. Stálo tam – „Život je“. Nejspíš chyba. Kdo ví, kolik takových poutačů vyráběli, tak jim to možná jednou uniklo. Nebo že by skutečně nějaká recese?

Vrtalo mi to chvíli hlavou, než tuhle událost překryla jiná, zcela zásadní. Přišla do doby, kdy jsem se zmítala v duchovním vzduchoprázdnu. Říkala jsem si, že bych v tom každodenním kolotoči mezi rodinou a prací, ve které mi úvazek zase o kousek povyskočil, potřebovala nějakou pořádnou duchovní obnovu. Zastavení, nadechnutí, silný a hluboký zážitek, který by byl novým hnacím motorem do všednosti a povrchnosti, do nestíhání a lamentování nad rozervaností mezi rodinnými a pracovními záležitostmi.dite

Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Kamarádka z mládí, se kterou jsem chodila do scholy a prožívala s ní našich krásných „náct“ – stejného věku, se stejně velkými dětmi –, přišla opravdovou nešťastnou náhodou tragicky o život. Neviděla jsem ji téměř dvacet let, měla svou rodinu a svůj život, bydlela jinde. Přesto mě ta zpráva hluboce zasáhla. A ve mžiku se ukázalo, že nejen mě. Ta osoba pocházela ze známé rodiny hluboce věřících, skromných, pokoj a úsměvy šířících lidí. Znali jsme je všechny. Od dětství, od mládí – životy našich rodin – já pocházela ze sesterské trojice, ona ze sesterské čtveřice – se prolínaly na různých setkáních duchovních, ale i ve školách či jen tak na sídlišti. Pak mi zmizela ze života a vlastně jsem pořádně nevěděla, co s ní je. Až teď.

Byla jsem ohromena obrovskou vlnou solidarity a soucitu, ale především duchovní podpory, modliteb a upřímného zájmu spolu s nabízenou pomocí ze stran tolika lidí. Skládal se mi střípek ke střípku do mozaiky jejího života. Celé dny jsem tím žila, nechápala, sdílela na „sítích“ s dalšími lidmi tu událost, která se náhle stala sjednocujícím bodem v životě mnohých. Začalo mi docházet, že to byla nejen kdysi fajn kamarádka ve sboru, ale nepochybně dorostla do výjimečné osobnosti. Nedalo mi to a jela jsem na pohřeb.

Jestli jsem prahla po duchovní obnově, Pán mi ji dopřál právě v této události. Tam se mi ta mozaika komplet poskládala. Ta mladá žena nečekaně povolaná uprostřed aktivního života byla inspirující. Plná lásky, radosti, oběti a životní angažovanosti pro rodinu, lidi, pro Boha. Nepochybně měla i své slabosti a problémy, ale bojovala s nimi. Od ambonu zaznívaly vzpomínky. A když kostelíkem hřmělo za doprovodu kapely „Chvalte, služebníci, chvalte Hospodina… i tam, kde zní pláč v srdcích zraněných…“, cosi se zásadně a zcela hmatatelně měnilo. Toto poslední rozloučení se stalo demonstrací lásky a oslavou života. Byly tam stovky lidí mého věku, kteří se dokázali zorganizovat a na počest té, která odešla, se zapojili do „živého koncertu“ znějícího hřbitovem. Bylo tam tolik slz, ale i úsměvů, naděje, blízkosti a obrovské víry. Tsunami solidarity se přes to vše valila. A nad ní vlídný pokoj. Nikdo tam nestál zlomený s očima upřenýma na konec. Mé uslzené oči se dívaly na jejího manžela se třemi dětmi. Vůbec jsem je neznala, ale zdáli se mi v tu chvíli tak blízcí. Bolest je nezlomila… Vrátila jsem se domů v tichých myšlenkách, které mi vířily hlavou. A pak jsme o tom pořád mluvili. Děti se vyptávaly, s manželem jsem řešila náš život. Vždyť jsme byli všichni stejného věku…

Tohle byla duchovní obnova! Rukavice hozená do ringu mého života. Po tomhle člověku zůstalo tolik! Tolik dávala, tolik stíhala. Tolik lidí, kteří se třeba jen mihli jejím životem, oslovila. A co já? Jak já bojuji, než odzvoní poslední kolo?

Na pohřbu jsem potkala známou z mládí – misionářku. Žije pro nejchudší na Filipínách. Žasla jsem a nechala si vyprávět její všední den. Říkám, jak je ta její práce těžká, obdivuhodná, obětavá, vyčerpávající, přitom naplňující i radostná a moc záslužná. „A tvoje práce maminky? Ta taková není?“ usadila mě do reality. „No, ano, ale třeba by šlo dělat i víc…“

DsPHMám plán. Takové DPH. Den s Přidanou Hodnotou. Nezadaří se vždy 21%, ale jakékoliv procento je fajn. Každý den. Stačí drobnost – pro ty své nejbližší, víc chodit s otevřenýma očima i náručí. Nebýt zalezlí v tom svém pohodlí. Dávat a svým životem oslovovat okolí. Něco změnit. Aspoň trochu. A cosi se určitě začne dít…

Nedalo mi to a „googlila“ jsem jak divá. Trvalo to. Chcete to vědět? Opravdu? Co bylo na tom plakátu visícím z balkonu? Co tam chybělo? Nic. Vůbec nic. „Život je“. A dost. Že mi to nedošlo dřív? Vždyť k tomu vlastně není co dodat. Život prostě je! Není to dostatečný důvod k oslavě, k setkání, k vytvoření festivalu, který oslaví život v jeho plnosti a kráse, v celé šíři toho daru, který nám byl dán?

Život je. To je samo o sobě zázrakem. Moje teorie slova zázrak je, že jde o něco skryté „za zrakem“. Co oči neviděly, uši neslyšely… Bingo! A jsme doma, nebo spíš budeme. Nesnažme se ušetřit na DPH. Ono se nám to vrátí. Pak, jednou, až přijde ten pravý festival Života.

 

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu