O synech a snech

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru

A tuhle znáte? Bylo nebylo. Byl jeden král a ten měl tři dcery. Ten král byl můj tatínek a ta nejmladší byla já. A tatínek statečně vzdoroval úsměvům kamarádů, že budou na našem balkoně viset kalhotky a podprsenka – a to hned několikrát vedle sebe –, než přijdou na řadu jedny trenýrky. Tatínka bych nevyměnila. A on nás taky ne. Byl báječným tátou svým třem dcerám, které postupně opouštěly teplo rodinného hnízda. A pak přišel čas, kdy začaly samy přivádět své ratolesti na svět. A i já přispěla svou troškou do „prarodičovského mlýna“.

„Tam nahoře“ si to někdo pěkně vymyslel. Já, vyrůstajíc se staršími sestrami, vyfasovala jsem brzy po sobě dva kluky a poraď si. Radila jsem si a radila jsem se a dělala jsem a dělám, co umím. A za veškerou lopotu s mužským pokolením mi byl přidělen růžový bonus. Drnčí sice s auťáky po zemi a lego staví mistrně, ale culíčky v blonďatých vláscích a korálky sladěné s oblečením – to máme vychytané. S ní to jde přirozeněji. S kluky se pořád učím. A myslím, že mě to i dost změnilo. Ale i oni se mění. Z malých batolátek tu mám před sebou mladé pány náhle mě dorůstající. Leč v hlavě stále děti. A nemají to lehké.

Nedávný důkaz: „Mamííí, já reklamuju dětství, to fakt není fér!“ zahlásil nešťastně starší syn při střetu s tvrdou realitou. Dorostl 165 centimetrů a dvanácti let. Už ho prostě nepustili. Ten smutek v jeho očích, stěží potlačované slzy a zklamání, že už tam nesmí, že už tam nepatří, že už nemůže s dětmi mé sestry řádit jako jindy. „Co budu dělat?“ ptal se beznadějně. Jakou útěchu najít s očima upřenýma na záplavu lanových drah, barevných balonků, průlezů, skluzavek, trampolín a dalších lákadel světa dětské zábavy? „No co,“ usadil ho s pubertální noblesou čerstvě 18letý synovec, velmi nemluvný a omylem tvořící společnost svých tet. „Dáš si kofolu a povedeš řeči.“

syn-a-snyKofolu si synek nedal. Přijal ale jinou kompenzaci v podobě průzkumu hračkářství s novou kolekcí lega. Přečkal tam dobu v dětském koutku si hrajícího mladšího příbuzenstva. Ale stejně jsem ho pak doma ještě dlouho tiskla a ujišťovala, že je můj „malej velkej“ a že je mi to líto, že za to nemůže, když tak vyrostl a je přece jen ještě dítě. A že ho chápu a že to má těžké, když se na dítě cítí a nechtějí ho tam už vzít, a že vymyslíme nějakou jinou akci…

Být malým velkým synem se vyplácí. K narozeninám dostal spoustu dárkových poukazů. Konečně mohl na „tobogánový trychtýř“ do aquaparku, splnit si sen o jízdě na motokárách a místo vedle řidiče, když nejedeme celá rodinka, si zabral díky své výšce a váze už dávno.

Mám malého velkého syna. A pak ještě jednoho dorůstajícího. „O pohlavek, mami, o pohlavek,“ porovnávají se se mnou a štengrují se, že za chvíli mě předrostou. Jestli jen o pohlavek, tak to nebude dlouho trvat. Ruka svrbí stále častěji s jejich přibývajícími centimetry i hubatostí. I když – pořád se mi choulí do klína… Ale nedávno, pamatuju si ten zvláštní pocit, kdy jsem k svému „malému velkému“ přišla já, měla jsem zrovna nějakou smuténku a manžel nebyl po ruce. Schoulila jsem se k němu a on pochopil. Objal mě – a ono to normálně zafungovalo. Bylo to zvláštní, dojalo mě to a rozechvělo. Mé dítě, můj syn. Už se karta obrací. Za nějaký čas nebudu hýčkat a objímat já je, ale do své mohutnící náruče mě schoulí sami. A užiju si to ještě honem, než mě vymění za nějakou jinou, potřebující se přitulit…

Syn reklamuje dětství. Bylo mi ho v tom dětském koutku líto. Prosila jsem za něj, přimlouvala se, ať jednou nechají dětský metr s krtečkem a směrnice stranou. Aspoň naposledy ať mu to dovolí! Byli neoblomní a my smutní. Ale pak jsme spolu objevili někde na cestě mezi kuchyní a obývákem vyšší „level“. Tím přitulením se možná začalo něco nového…

Být synem, malým velkým synem, není až tak k reklamaci. „Trychtýř“ v aquaparku si užil, motokáry už otestoval a právo ladit stanice rádia na sedadle spolujezdce mu taky nikdo nebere. Užívá si to. A občas přijde a schoulí se. A někdy přijdu já… A něco se ve mně dme a tetelí. Mateřství a synovství si má co říct. Po tolika letech, kdy člověk říkal „proč a jak“ a s vděčností se radoval a těšil, ale i zlobil se a láteřil při utírání doťapaných skel, spravování dobitých soklů kuchyňské linky, při neustálém vaření a praní a roztrhaných kalhot řešení, ukázal se svět synovství v nové nečekané dimenzi.

Jsem šťastná máma. Šťastná, že mám tu jednu malou rozumbradu. A syny hned dva. A že mám sny. A těch mám mnohem víc. A svým mateřstvím si své sny naplňuji. A vím, že dřív nebo později ta satisfakce za všechny probděné noci, trápení, krev, pot a slzy přijde. Třeba někde na cestě mezi kuchyní a obývákem…

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu