Tak trochu bláznivý fejeton

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru

Tak to pozor! To ne! To mám jako psát o mně? Jenže co s tématem, když se do něj vůbec nevměstnávám? Nebo aspoň si to myslím. Kdo to dokáže objektivně posoudit? To nemohlo takové téma ještě nějakou chvíli počkat? Aspoň pár let. Nebo i víc! Nevím, fakt nevím, ještě nechci. Nejsem připravená! Já vím, že mám právě teď možnost, že nastavujete zrcadlo. Jo, podívat se pravdě do očí. A nalít si čistého vína! Na dně je pravda. Mám? Hmm, tak já to zkusím. Ale to se teda se mnou pořádně nadechněte.

Tak já vám něco řeknu. Já to neřeším. Já si prostě pořád připadám mladá. Je sice pravda, že jsem už byla donucena začít používat zubní nit, a ten kousek oběda uvízlého mezi čtyřkou a pětkou vlevo dole jasně považuji za důkaz stárnutí, ale to je tak jediné. A nebýt toho, že mě můj „malý“ synek dorostl a že zrovna dnes jsem potkala jednu paní, u které jsem byla na vysokoškolské praxi, a krásně jsme na tu dobu před 16 lety vzpomínaly, vůbec bych si „jako velká“ nepřipadala.

Vždycky jsem tvrdila, že mateřská patří mezi nejkrásnější období v mém životě, moc jsem si ji užila a ještě ani pořádně neosušila z jejího konce slzy a už nastupuji do další etapy. Nejmladší dítko je už ve školce, ale pořád to není ta „povinná školní“, tak to si ještě připadám relativně mladá. Nastoupila jsem do pracovního procesu, ale jen pomalu, jen trochu – to abych zvládala kloubit to pracovně-rodinné tempo. Mám kolem sebe skvělou partu lidí, dělám, co mě baví, a má to ještě další přidanou hodnotu. Takový praktický bonus.

fejeton3Ty roky na mateřské člověk přečkal v elasťácích a vytahaném triku pobarveném v různých stadiích svých dětí nejrozmanitějšími barvivy – od mrkve a nevypratelných banánů až po tempery, glitrová lepidla a tuše. Relaxem a velkou odměnou pro mě bývalo jednou za čas večer přenechat děti manželovi a vyběhnout si „zašopovat“. Nadýchat se světa, konzumu, normálního lidského hemžení. Dlouze se přebírat regály a zkoušet si různé hadříky jen tak pro radost. V případě nějakého úlovku si ho pak předlouho hýčkat, těšit z něj sebe i jiné, kteří si ho očividně ihned všimli. Nesplývala jsem náhle s nábytkem. Ke chvilkové povrchní radosti to stačilo. Oč raději jsem se pak vracela a těšila domů! A ejhle, doba se posunula a vše je jinak. Asi to tak i mělo být a vidím to jako velikou Boží nebeskou zásilku do mé nové životní štace.

Mám kolegyni. Je o pár let a pár kilo dál než já. A protože miluje módu a ráda a často svůj šatník obnovuje, tak na jednom bazarovém portále „votáčí vohozy“, a co se jí už nelíbí, nehodí nebo z čeho vyroste, toho se levně zbavuje. S ostatními kolegyněmi se na její zásoby hladově vrháme. Jasné to znamení pro pány kolegy, kteří v tu chvíli taktně odcházejí dělat něco jakože hrozně důležitého někam jinam – aby se pak vrátili a po právu nás obdařili uznáním a případně rozsoudili, co ano, co ne. Upřímně, kolegyně je typově to co já. Nebo spíš já to co ona. Jen o pár let a pár kilo lehčí. Takže – já za to prostě nemůžu, ale když obleču, z čeho ona vyrostla, to mi zkrátka sedí! Jsou to mnohdy značkové věci z butiků, do kterých by mě ani nenapadlo vzhledem k obsahu své peněženky vlézt. Ale takto? Když vám to člověk donese až pod nos a prodá velmi levně? A vám to tak sluší a všichni vám to potvrzují? No odolali byste?

Přiznávám, že jsem nikdy v životě neměla tolik oblečení. Jako nejmladší dítě z veliké rodiny jsem vše hlavně dědila. Svůj šatník neobnosím, ani kdybych chtěla. Mám z toho mnohdy výčitky, připadám si marnivě. Pořád srovnávám, jestli mi doma v těch vytahaných elasťácích nebylo líp. Ale je nová doba, všichni říkají, ať si to užiju, když jsem teď stále mezi lidmi. Proč si neudělat radost? Manžel mi přeje, zvlášť když to finanční rodinný rozpočet až tak moc nebolí. A tak „votáčíme vohozy“ a já změnila šatník. Před mateřskou dovolenou jsem byla jiný člověk. Uvědomuji si, že kdybych se vrátila tam, kde jsem minulé století skončila, byla bych šedivá myška v šedivém kostýmku. Možná bych se i tak šedivě mračila na svět a byla semletá prací. Aspoň si to tak představuji. (Ale možná se taky mýlím.)

Dnes mám kolem sebe hodně mladé a moderní lidi. Jsou tvořiví, nebojí se barev, hravých doplňků a já s uspokojením konstatuji, že mě dost nakazili. Tohle je ale dobrá viróza! Nikdy bych si to asi jinak nedovolila, nenapadly by mě kombinace a barvy, jaké dnes. Jsem to stále já, úletům nepodléhám, ale ráda se nechávám omladit. Baví mě to. Nevím, jestli šaty dělají člověka, ale nemůžu si pomoct! Já když si na sebe vezmu ten svetr s velkým červeným srdcem na břiše a srandovními červenými knoflíčky na zádech odshora dolů, den mě hned od rána baví mnohem víc!

Moc nepřemýšlím nad tím, kolik mi je. Děti rostou, to je fakt. Nedávno mě ale někdo v obchodě oslovil „slečno“. Chvíli jsem se ohlížela, na koho to, a ono na mě? Je to vzácný pocit, hýčkám si ho… Ještě se mnou není tak zle. Pamatuji si na jednu básničku, kterou jsem přednášela v dětství. Jmenovala se myslím „Holčička, uličnice, slečna“. Holčičku mám jistojistě za sebou. Slečna jsem dnes jen výjimečně, občas, vzácně krásně. Uličnice – to jsem nikdy nebyla. Tak že by mě to čekalo? Možná přicházejí ty pravé roky!

Mám čerstvý melír. Taky slíbenou novou várku „votáčivého vohozu“. A pořád chuť do života. Zdraví naštěstí slouží. Jen ta zubní nit mi dochází. K zubaři jsem objednaná – zuby moudrosti mi teprve lezou… Vskutku to není tak zlé. A nebo… Nebo to těmi vtipnými hravými doplňky přebíjím. Ten pocit, že ta hranice je opravdu tenká, snadno překročitelná a že ty děti mám už fakt přece jen dost velké. Zatím se s nimi ta slovíčka a přírodovědu a vlastivědu učím, ale zanedlouho – nechají-li si to líbit – jim budu kupovat boty do tanečních. A malá už bude mít taky dávno školní aktovku. A pak, pak začnou postupně opouštět hnízdo. A to bude teprve středověk! To budou emoce! To budou vrásky! A lesklé oči! A bolavé srdce! Přátelé, to bude teprve fejeton!

No nic. Zatím mám své drobné radosti, milující rodinu kolem sebe a dobré přátele. A taky šikovnou kadeřnici. Chtělo to změnu. Starověk, středověk, novověk – věku dávám stopku! Ten melír na hlavě, ten mám totiž červenej!

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu