Pohádka o „frantíkovi“

Magdaléna Strejčková - je vdaná, má tři děti, je lektorkou prožitkových programů pro děti v olomouckém Dramacentru

 Občanku jsem měla teprve chvíli, když se naskytla příležitost, která by i pro mnohé dnešní mladé byla životní výzvou, lákavou vidinou velké zkušenosti a poznáním. Naše země se v bolestech rodila do nové etapy, odzvoněno bylo dobám starým a cinkání klíči znamenalo mimo jiné odemknutí dlouho zamčených zámků a možnost vykročení svobodnými kroky do velkého světa.

Vlastně za to mohlo filatelistické nadšení mého tatínka, který se přes poštovní známky dopisově dostal až daleko k Bodamskému jezeru k jednomu evangelickému faráři. Ten měl slušnou nabídku, tatínek zase tři dcery, které by se o nabízený post mohly ucházet. Přidal se k tomu další evangelický farář s další dcerou a známky daly známky, slovo dalo slovo a jednoho prázdninového dne se na noční lince Praha - Zürich ocitly dvě vyvolené - mladé, světa i jazyka neznalé brigádnice. Sestra s evangelickou kamarádkou razily tehdy „načerno“ poprvé cestu netušíc, že šlapou cestičku polovině našeho příbuzenstva, které si po dlouhé roky bude prázdniny zpestřovat školou života, jazyka i práce a kapsu navíc naplňovat pro nás všechny neuvěřitelnou tvrdou měnou snů – švýcarskými „frantíky“.

 I stalo se, že jsem ještě ne plnoletá další prázdniny vycestovala já vybavena starší a touto nevšední brigádou prověřenou sestrou a s veškerou svou znalostí „ich frštéje nicht“ jsem začala poznávat svět. Naším domovem se vždy na pár letních týdnů stal zámeček v malé vesničce uprostřed kolonie na severu Švýcarska. Žili tu muži mající problémy s alkoholem. Netřeba psát o obavách a přitom hrdinství rodičů, když nás se sestrou v mladickém věku posílaly do této zcela neznámé jámy lvové. Zprvu jsme se obávaly i my. Byly jsme zde přizvány, abychom zastoupily místní personál v čase jejich řádných dovolených, a tak z nás ze dne na den byly „holky pro všechno“. Staly se z nás především „pucfrau“, když jsme těm místním chlapským podivínům uklízely pokoje a pucovaly záchodky, ale pomáhaly jsme, kde nás bylo třeba. Obyvatelé kolonie si na své kapesné vydělávali na poli, pomáhali s dobytkem, na vinici, vyráběli dřevěné hračky – to vše bylo současně i jejich terapií v tomto soběstačně hospodařícím prostředí.  Nic jim tu nechybělo. Uvařeno měli, uklizeno, vypráno. Alkohol byl tabu. Když někdo porušil řád, vyřešila to v klidu policie. A jejich víkendové společenské večery tu s hudbou, tu se sportem, tu s výletem byly satisfakcí za jejich disciplínu a povolená byla i sem tam sklenka. A to jsme pak po setmění raději nevycházely. A když bylo nejhůř, existovala pro ty, kdo míru překročili, speciální cela.

Žily jsme si přímo na zámku, vždy s někým službu konajícím. Ostatní personál bydlel ve vesnici nebo dojížděl. Jako zámecké slečny jsme si užívaly krásného prostředí, svobody, nové země, nových přátel daleko od domova a postupně se v této kolonii otrkávaly. Zůstávaly jsme nevěřícně stát fascinovány vyspělou zemí, prostředím, vztahy, funkčností všeho.  Uklízely jsme, sbíraly plody na zahradě, pomáhaly v kuchyni, pracovaly jsme v prádelně a dokonce i k pravé sýrařině jsme přičichly.  Místních mužských jsme se postupně přestávaly bát, staly jsme se zpestřením jejich jednotvárného a mnohdy smutného a zšedlého života. Věděly jsme, že nejsou nebezpeční, přesto jsme si zachovávaly dostatečný odstup. Domů jsme telefonovaly z místní telefonní budky vždy v neděli večer, psaly každý týden pohledy, že jsme v pořádku. No a samozřejmě jsme na pohlednice lepily pro tatínka ty nejzajímavější poštovní známky. Postupem času se „dý cvaj medchn aus Čéchijen“ natolik staly součástí prázdninového dění téhle kolonie, že se po nás mnozí místní ptali, těšili se, chystali drobná překvapení, vyhlíželi nás a s velkým „hurá“ nás každé léto vítali.

Prázdninové každoroční turnusy se měnily. Vystřídaly jsme se všechny tři sestry, kamarádky i sestřenice, kombinovaly jsme pracovní týmy po dvou i po čtyřech týdnech, abychom tu příležitost všichni využili alespoň chvíli. Byl to ojedinělý způsob rekreace, jazykové školy a v neposlední míře – slušné brigády. Místo i lidé nám víc a víc přirůstaly k srdci. Dokonce v místním kostelíku se o nás vědělo a při nedělních mších se hlavy otáčely, kdo že tentokrát přijel tohle léto. Kolik jsme toho najezdily po večerech s místními v doprovodu personálu v zamřížovaném transporteru. I za hudbou, nákupy, koupáním, výlety! Kolik zážitků jsme měly s naší domluvou - nedomluvou, než jsme jakž-takž začaly „šprechtit“ a časem troufale zařadily sem tam i švýcarskou němčinu! Kolik krásných míst celého kantonu jsme měly možnost poznat o víkendech, které nebyly pracovní! Kolik jsme projezdily festivalů, open-airů, viděly ohňostrojů! Kolik platonických lásek s personálem jsme prožívaly, protože šéf sýrárny byl jen o něco starší, sympaťák a vtipálek, protože šéf zahrady byl namakanej borec a šéf v kuchyni nám vždy podstrčil, co nám na očích viděl!

Tak šel čas i stalo se, že jsem začala pociťovat výhody toho, být v rodině nejmladší. Zatímco ostatní příbuzenstvo se postupně vdávalo, těhotnělo a rodilo, ze mě už byl pomalu inventář a pravidelná návštěvnice kolonie. Vždy bylo jen překvapením, s kým přijedu tentokrát. Tak se tam se mnou skutečně vystřídala velká část příbuzenstva i kamarádek. Moc jsem se vždy na ty prázdninové týdny těšila a stávala se průvodkyní těch, koho jsem tam s sebou vždy brávala. Začal pomalu vznikat pořadník na další léta. A „frantík“ se střádal k „frantíkovi“. A tak jednou se mnou jela sestřenka vydělat na fasádu, další jindy přivydělat na splátku bytu, další kamarádka vydělávala na svatbu. Vždy jsme rozechvěle přebíraly výplatu a byly vděčné za tu nevšední dovolenou a ještě zaplacenou.

Pak přišla doba, kdy jsem sestřenice a kamarádky vystřídala za svého přítele – mého budoucího manžela. Pravda, jiskra v oku všech místních mírně pohasla, neškodné špičkování ustalo. Nelitovala jsem, byla to velká škola poznání sebe navzájem. Jezdili jsme tam společně za mých studií a potom dále, když už jsme oba pracovali. A to vždy celá kolonie znovu a znovu nevěřícně kroutila hlavou, že právě učitelka a policista, dvě u nich tak ceněná povolání, si k nim jezdí přivydělat pucováním záchodků. Neuvěřitelnou shodou okolností měl můj budoucí muž v téže zemi strýce, který tam v osmašedesátém emigroval a usadil se. A tak jsme část vydělaných peněz věnovali poznávání další části země, tentokrát více v horách a po pracovní části léta absolvovali ještě turistických pár dnů.

A pak jednou... Krásného letního dne, při zatmění slunce na nejvyšším po kolejích dostupném místě Evropy, na hoře Jungfraujoch, mě mezi řadou Japonců se slunečními brýlemi můj milý požádal o ruku. Stála jsem na totálním tříapůltisícovém vrcholu blaha. A řekla „ano“! A Japončíci zatleskali. A do roka byla svatba.  Na svatební cestu jsme letěli za teplem a pak si dopřáli ještě jednu, pracovní. Pucovali jsme záchodky už jako manželé. Léta brigádničení nám vydělala na topení v domě, který jsme celý po rodičích rekonstruovali.

Jenže pak se vyměnilo vedení zámku a v kolonii o nás přestal být zájem. Přišly zřejmě i obavy z pracovníků načerno, po letech se k nám najednou všichni stavěli opatrněji. A tak jsem s velkou nostalgií jednou vypucovala záchodky naposledy... A odešla na mateřskou.

Pořád jsme si v rodině říkali, že musíme tu brigádu zachovat pro naše děti. Že porostou, že to uteče. Nepodařilo se. Čtrnáct let jsme tam nikdo nebyli. Ale pár přátel zůstalo – na občasném telefonu, na mejlu. A tak – kdo ví... Ty naše děti nám pomalu dorůstají věku, kdy by mohly už samy sklízet všechny ty jejich Erdbeeren, Brombeeren a Himbeeren a my zase začít sklízet plody svého rodičovství. Poslat je na takovou zkušenou by stálo nepochybně velký kus odvahy a našeho hrdinství. Ale být bohatší o tolik nezapomenutelných zkušeností, praktičnosti, jazykové výbavy a v neposlední řadě i dnes stále ještě dosti tvrdých „frantíků“ by i pro ně bylo velkou devízou!

Za okny chladno. Ale doma nám to pěkně hřeje, to naše topení. A nejen topení. Ráj na zemi, jak nám to tenkrát na západě připadalo, mám stále po svém boku od osudného „ano“. Jo, a když tak přemýšlím, ještě něco jsem se za hranicemi asi naučila. Praktického, do života. Takový ten běžný rodinný provoz je u nás citelný. Prádlo nestíhám a kolkolem leží kde co všechno. Ale na záchodky, na ty já jsem cimprlich. „Ja, das líbe ich!“

PS: Příslibem šťastného trvání našeho manželství je událost, která se stala při sestupu z hor onoho osudného šťastného dne D, kdy se slunce zatmělo. Před chvílí navléknuvší prstýnek (mně i sobě) si můj nastávající odložil na parkovišti na zadní nárazník auta, to když se vysvlékal z bund a svetrů. Přece jen to byl nezvyklý prvek na ruce. A pak jsme jeli průsmyky a dálnicemi a tunely a po mnoha desítkách kilometrů ustrnul hrůzou za volantem a na nejbližším odpočívadle zastavil. Prstýnek!? Vzadu na nárazníku, mírně přichycený zavřenými kufrovými dveřmi oprýskaného favoritu stále byl. Prostě – pohádka, že?  A zazvonil zvonec a „fertik, šlus, ende“!

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu