Kostel je místem modlitby (někdy)

Luboš Nágl | sekretář pro pastoraci Arcibiskupství olomouckého; je ženatý a má 11 dětí

Léto je u nás čas zušlechťování. Děti mají prázdniny, my dovolenou, a tak můžeme společně zušlechťovat. Loni to byla fasáda, letos jsou tedy na řadě lidé. Pojali jsme vznešenou myšlenku. Zušlechtíme dětskou duši, upevníme dědictví otců. Vezmeme děti do Prahy a ukážeme jim trojici duchovních a architektonických klenotů české historie. Svatovítská katedrála, pod ní sv. Mikuláš na Malé Straně a co by kamenem dohodil Pražské Jezulátko.

Užasneme nad gotickými klenbami Petra Parléře, zatajíme dech nad mohutností Dienzenhofferova baroka, kde by se o mistrovstí světa ve fotbale mohla naráz společně pomodlit všechna mužstva, pochválíme krásu šatiček Jezulátka a zůstaneme chvíli v tichu, usebrání a v modlitbě. K tomu kostel přece je, že? Zvolili jsme sice konec srpna, ale ani to nebyla zřejmě šťastná volba. Už dostat se pro množství turistů na Pražský hrad by bylo těžké i pro husity se sudlicemi. Ještě horší ale bylo prodrat se do katedrály. Nádvoří před ní bylo nabité jak Václavák v listopadu 1989. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Takovou hustotu lidí na jeden centimetr čtvereční jsem ještě nezažil. Dav nás pohltil a pak už jsme byli jen bezmocně unášeni směrem k východu bez možnosti se rozhlédnout, zastavit a porozjímat u Bílkova krucifixu nebo Svolinského vitráží. A pomodlit se ve svatováclavské kapli nebo kdekoli jinde? Čirá utopie. Dřív by prošel velbloud uchem jehly.

Kosteljemistemmodlitby
Svatovítský chrám není místem modlitby, zůstal jen gotický skanzen. Vzdali jsme tenhle nerovný boj a zamířili Nerudovkou dolů k chrámu sv. Mikuláše. Je to velkolepé baroko, kde po vkročení a prvním pohledu má člověk pocit, že musí padnout na kolena, protože boží majestát se stavitelům a duchovním otcům chrámu podařilo do té nádhery vetknout přímo hmatatelně. Zároveň si ale člověk s překvapením hned všimne, že v lavicích nikdo neklečí a nikdo se nemodlí. Jen lidé s průvodcem chodí od jedné sochy ke druhé a na galerii můžete obdivovat Škrétu. Hledal jsem jako v každém kostele to malé blikající červené světýlko, kam jsme zvyklí jít pokleknout. Dělá se to. Ale nějak se mi je nedařilo najít. I zeptal jsem se jednoho z průvodců, kdeže světýlko je. Odpověděl, že neví, že ho sám ještě nenašel. A jestli prý to nebude tím, že kostel je odsvěcený a slouží jen jako muzeum. Podlomila se mi kolena. Chrám sv. Mikuláše je už také jen zpoplatněný barokní skanzen? Chudák Kilián Ignác nedojde ani po smrti pokoje. Přemýšlím, kolikrát se už v hrobě musel otočit. A přemýšlím, jestli to nevzdát a k Jezulátku už raději nejít. Bojím se totiž, že to bude stejné a já jako kněz v rodině paradoxně ještě připravím naše děti o poslední zbytky víry. Nakonec jsme přece jen šli. Ale dušička ve mně byla malá, protože i před kostelem Pražského Jezulátka byly spousty turistů. Už první dojem byl ale příznivý. Žádné vstupné. A kostel plný turistů nehlučel a turisté nefotili kdeco. Většina z nich prošla, zastavila se u Jezulátka a klekla nebo si sedla do lavice a zůstala na chvíli v tichu, které až zaráželo. Početná skupina Španělů obsadila přední polovinu kostela. Ale nezačla komentovaná prohlídka v cizím jazyce, jak by se dalo čekat. Ti turisté si sebou vzali svého kněze a on jim sloužil mši. Bylo to jako pohlazení po duši. Tady byla boží přítomnost přímo hmatatelná. Přestože tu byly zástupy turistů a mnoho jich procházelo a zdálo by se, že ruší, nebylo tomu tak. Tenhle chrám je opravdovým chrámem modlitby. Bylo to příjemné zjištění pro nás rodiče a doufám, že tak nějak to vnímaly i naše děti. Příliš jsme do toho ale raději nevrtali a nechali na nich, ať si samy nějak přeberou, že je kostel místem modlitby (někdy).

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu