Z nebeského koridoru

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti, pracuje jako lektorka ve Sdružení D Olomouc, napsala tři knížky fejetonů

z nebesk korNěkdy se to tak prostě stane, občas nám spadne něco z nebe. Například nedávno na manželovo rámě, které halil do dlouho vybírané nové bundy, cosi z vysoka něco utrousilo, široko daleko jinak nikde nic. Nebo jindy. Mířím autem k domovu, silnice téměř prázdná, na obzoru žádný vůz a najednou zcela nečekaně - kamínek z čistého nebe přímo do čelního skla. Dodnes mi nikdo nevymluví, že na mě spadl meteorit. Jiný příběh. Naše rodina společně s dalšími příbuznými na přátelské víkendové procházce. Bylo nás moc. A najednou se ten dav valí oraništěm, cestou necestou, polem nepolem před ohromným černým mračnem, které to do nás začíná pálit. Kroupy jako hrách. Igelitky na hlavách, děti a kojenci v podpaží, klopýtající ženstvo zvedají zablácení pánové a do tohoto tragikomického mumraje křik hodný hollywoodského desetiletého komparsisty: „Všichni tady zahynemééé!“ Nezahynuli jsme. Tyto mé řádky jsou důkazem toho, že lze přečkat ledasco, co padá z nebe. A někdy se ty věci přečkávají rády. To jsme si například spadli z nebe se svým mužem a pak nám byla shozena postupně jako parašutistické nebeské zboží nejvyšší ceny a kvality trojice potomků. Z nebe může spadnout vskutku ledacos. Nad posledním „znebesestoupením“ ale nepřestávám žasnout a ráda bych se o něj teď s vámi podělila. Je pro mě důkazem Boží geniality a  smyslu pro člověčenství.

Prožívám novou životní etapu, kdy se po dlouhých letech mateřské dovolené pomalu pouštím do světa za prací a svými aktivitami a opatrně tam vypouštím i mé drahé, pro mě stále malé a přitom v mnohém už tak velké. O tom, s jakými pocity se to ve mně setkává, jsem toho už napsala a namluvila dost a netřeba se opakovat. Kdo naplno žil a radostně užil těžkou, byť jedinečnou mateřskou, ví a chápe. Svůj čas jsem po celé desetiletí měla jasně a pevně stanovený. Můj čas byl čas rození a setí. A hotovo. Být dál naplno manželkou, to je jasné. To já ráda. A co dál? I začala jsem si s Pánem Bohem často dávat rande a ptát se ho, co tedy teď se mnou bude. Naplňující práci na malý úvazek mám, ale stačí to? A co ty děti? Jak je dokážu pustit, ale neopouštět? Co se mnou dál? Čím teď naplním své ruce? A srdce? Kde je mé místo? A odpovědi velmi rychle přicházely jedna za druhou.

Rozběhla jsem a s pomocí rodiny a přátel dotáhla svůj autorský projekt, kývla na pozvání toho či onoho autorského čtení, lektorovala a vytvářela nové programy pro děti, zvedala telefony a odpovídala na maily, které se tu a tam objevovaly a značily mi směr cesty jako patníky. V hlavě se rodily další nesmělé nápady a najednou tu byli lidé, kteří byli ochotni mi je dotáhnout do reálné podoby, sem tam přišla nabídka ke spolupráci. A já nestačila žasnout. Nakupilo se toho pracovního i soukromého a já stále víc nechávala děti manželovi a babičkám, až jsem začínala mít výčitky. Cítila jsem se užitečná, naplněná, s jistotou, že tohle je mé místo. Manžel měl radost a podporoval mě. Jen jeho občasné zaryté mlčení se mi stávalo stále jasnější zpětnou vazbou, že všeho moc škodí. Hodně jsem se vydávala, měla z toho radost, cítila se užitečnou a ty tam byly během pár měsíců obavy, co se svým životem. Mé aktivity pohltily i hodně víkendů. Žila jsem fakt naplno. Rozdávala jsem z toho, co mi bylo dáno. A nejen to. 

Jako bonus jsme se s  manželem dělili mezi širokou rodinou a přáteli i o pytlíky cukru. V plesové sezoně jsme ho k naší velké radosti vyhráli požehnaně. Dle naší vlastní váhy, která byla v to roční období taky pěkně nad míru vrchovatou. Radostně jsem k předání ceny vyslala toho, jehož kila se budou na váze lépe vyjímat. Manžel se nenechal dlouho přemlouvat (a já si pak vyzvedla další paradoxní cenu, jíž bylo nutriční poradenství, aby bylo celému večeru vtipně učiněno zadost). A tak během týdnů v naší spižírně cukru ubývalo a mých aktivit přibývalo.

A pak přišla lákavá nabídka ze strany širokého sestřenického příbuzenstva udělat si dámskou jízdu, odjet někam na wellness víkend a užít si bez rodiny a bez dětí. Za jiných okolností bych to brala všemi deseti, lákalo to. Vypnout, konečně nepracovat, nic neřešit a „dobít baterky“. Ale svědomí hryzalo. To je mám zase nechat samotné? Můžu si takto užívat a sledovat manželovu blednoucí tvář, jak ještě víc bělá? To mám poslouchat: „Už zase mami někam jedeš?“ Jak ráda bych! Všichni mě podporují, fandí mi, mají mě rádi… Ale tohle prostě nedám, nemůžu. Rozhodla jsem se definitivně na jednom víkendu, kde jsem lektorovala a měla přitom i čas vidět jiné lidi, jiné osudy, jiné rodinné vztahy. Ne, nemůžu jet, zůstanu doma se svými, nebo někam pojedeme společně… Cítím, že potřebuji čas pro svou rodinu. Milé sestřenky, promiňte.

Z nebeského koridoruVíkend byl v plném proudu. Zase jsem dávala ze sebe a od účastníků se mi bohatě vracelo zpět. Těšilo mě to. A pak, pak to přišlo. Při jedné debatě mezi známými, čím žiju, jak zvládám tu novou životní roli a co momentálně řeším a prožívám, vytáhla jedna známá z kabelky obálku a řekla: „Na, tak já ti něco dám. Sama jsem to dostala od své známé a nikdo to nevyužijem.“ Evangelium těch dnů o tom, že kdo dává, obdrží mnohem víc, dostalo konkrétní rozměr jedné bílé obálky. A uvnitř – výherní poukaz na víkendový pobyt v Praze pro rodinu s dětmi. Padla jsem na zadek naprosto ochromena a ohromena tím zázrakem. Nevěřila jsem ještě dlouho, až jsem si ten neskutečný honorář po dlouhém ujišťování a přemlouvání dovezla domů. Posvátně obálku položila přede všemi na stůl a dojatě vše odvyprávěla. Jak někdo tenhle poukaz vyhrál jako první cenu v tombole na plese a nechtěl ji, protože je z Prahy a nemá děti a posílal ji dál, až skončila úspěšně u nás. Bylo nutné užaslou rodinu přesvědčit a vše si potvrdit. Neodkladně. Platnost poukazu končila za 14 dnů. Před zraky všech jsem vytočila číslo a skutečně dojednala víkend v centru Prahy i s parníkem a se zoo v ceně. Měli volno, akorát pro nás. Ať mi nikdo neříká, že Pán Bůh není machr. S radostí budu i naše vyhrané dary z plesové tomboly rozdávat. Podělily jsme se s kdekým o metrák cukru. A obdrželi tunu víkendové rodinné radosti! Kdepak, milé sestřenky, wellness s vámi až jindy! Vím, že bude muset být. Jsem k tomu dle mých dětí úplně předurčená.

Když se nám naskytla nedávno díky švagrovi nevšední příležitost za symbolické peníze dělat zátěž v horkovzdušném balonu pilotu – žákovi, manžel neváhal. Jeho dávné přání dostalo reálnou aktuální šanci. Synek chtěl letět taky. V zoufalství a stresu jsem se chtěla obětovat místo něho, ale s klidem se mi dostalo uzemění: „Mamí, to myslíš vážně? Vždyť tobě se dělá špatně i na lítacích kačenkách!“ A druhý se přidal: „Mami, zážitek je od slova užít si! Chápeš? Ty běž rozhodně radši na masáž.“ A tak bylo jasno a s manželem se jal plavit vzduchem starší syn. Mně stačila ta hrůza vidět je vzdalovat se pevné zemi, let směrem neznámým… Ale vše dobře dopadlo. Takže nebojte, milé sestřenky - masáž a wellness bude, ale jindy. Teď je čas pro mé nejbližší…

A tak uháníme k naší stověžaté matičce. Poprvé všichni jinak než autem. Byla to velká škola rodinného balení, když člověk nemá za sebou pohodlí prostorného kufru. Pražce si zpívají píseň o vděčnosti a laskavosti. Já mám radost, že můžu dětem dopřát další velký důkaz Boží dobroty a přízně. Pán Bůh se skutečně stará…

Někdy se to prostě tak stane, že nám spadne v  pravou chvíli něco z nebe. To pravé, pro nás dobré a právě potřebné. A to, že už jsem dlouho v duchu spekulovala, že jsme se všemi dětmi ještě v Praze nebyli, bych si asi měla teď nechat pro sebe, ať ten článek není úplně kýčovitý. Tak dobře. (A to, že jsem minulý rok, na úplný závěr mé mateřské dovolené, vyhrála podobným zázrakem romantický pobyt jen pro mě s manželem a po deseti letech jsme byli sami bez dětí, to dávám raději do tučné závorky, protože to už by mohlo být až podezřelé).

Poučení z toho plyne – lidé, choďte na plesy, podělte se o případnou výhru a ono se vám to vrátí. A nebo taky - plesejte nad maličkostmi „životní tomboly“ a budou se dít velké věci.

PS: Pro případné zájemce - cukr došel. Ozvu se v příští sezoně. Půlnoční losování mám fakt ráda…

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu