150 g čisté lásky

Magdaléna Strejčková – je vdaná, má tři děti, pracuje jako lektorka ve Sdružení D Olomouc, napsala tři knížky fejetonů

MagdaČerstvá zkušenost. Čerstvá jako to vepřové obalené do křupavé strouhanky lákavě vonící na talíři. A skvělý bramborový salát k tomu. Takové řízky umí jenom naše babička, manželova maminka. Je to klasická hospodyně. Nešetří láskou ani časem, aby potěšila žaludky členů rodiny svého syna. Největší odměnou je jí naše pochutnávání.

A tak jsem si s chutí dala. Vlastně to přišlo zcela nečekaně a neměla jsem to v plánu. Rohlík s máslem či něco doma by se našlo. Neřešila jsem to. Navíc jsem byla plná dojmů jiných. Vracela jsem se v neděli večer z občerstvující víkendové duchovní obnovy, a tak jsem měla pocit, že ani jíst nemusím… Duch přetékal a všechny hmotné statky se zdály být zbytečné a postradatelné. Než jsem uviděla ten vonící řízek před sebou na talíři…

Manžel nic neříkal a jen cvičeným obratem otevřel lednici, když jsem vyprávěla své duchovní dojmy. Pak něco pípalo, ani jsem té mikrovlnce nevěnovala pozornost. A najednou kdesi mezi tématy „já – Boží obraz“ a „efektivní vztahy v rodině“ jsem měla naservírovanou večeři. Vyjekla jsem v upřímném údivu a Pavlovův reflex ve spojení s babiččiným umem zafungoval. Zcela samozřejmě lidsky hmotně a prakticky jsem se pustila do akce. Povzbuzena manželovým – ať se pořádně najím – jsem se činila. Mezi sousty jsem pokračovala v započatém vyprávění a během chvilky jsem vyškrabávala talíř. Dle plánu byl manžel pozván na sobotní oběd k babičce, a že i pro mě zbyla porce až do nedělního večera, chválila jsem babiččinu prozíravost a znalost mého mlsného jazyka.

Večer dál plynul svým tempem, než jsem objevila připravený díl jídla, který měli sníst všichni k nedělnímu obědu. Bylo mi vysvětleno, že jim zbyly řízky od soboty. Divila jsem se. „Fakt? To vám jich babička dala domů s sebou tolik? Že vám všem zbylo i na neděli na oběd a ještě mně na večeři?“ I když jsem babičku znala, přece jen se mi to zdálo trošku divné… „No, totiž, děti měly…,“ začal ze sebe manžel opatrně soukat. „A ty?“ Má otázka byla důrazně tázací. „No, já,“ sklopil oči, „jsem měl chleba s máslem.“ „Cože?“ vyjekla jsem. „Tys v neděli obědval chleba s máslem?“ „Jo, ale mně to fakt nevadí,“ hned dodával, „já jsem ti ten řízek chtěl nechat, věděl jsem, že přijedeš hladová…“

150V břiše fantasticky řízkobramborosalátově, ve tváři ruměncově, v mysli výčitkově, v očích dojatě. A na srdci to neskutečně hřálo. Víc než cokoliv, víc než náruč květin a briliantový prsten! To je můj muž. Věrný a stálý v každodenních maličkostech. To je on, to jsme my! Vyrostli jsme na tom a hýčkáme si chvíle, kdy: vyčkávám večer u okna za záclonou, až se objeví jeho auto v zatáčce za kostelem, abych ho předstihla a otevřela mu překvapivě vrata, jako by byla na dálkové ovládání, od něj ta pozornost – ať si jdu odpočinout a zrelaxovat do vany, když to na mě vše padá, že děti zastele sám, ty moje lístečky, které jsem mu svého času, když ještě pracoval sice u ozbrojených, leč věčně hladových sil, vkládala mezi namazané krajíce chleba a on na nich nacházel láskyplné vzkazy a umaštěná srdíčka, naše esemesky se smajlíky, ta gesta jeden druhému – běž si zaběhat, jeď si s maminkami na víkend, zalez si do pracovny, jdu s dětmi ven, ať můžeš něco napsat… Úcta, co jí nejsou jen plná ústa, ale i gesta. Vycházíme si vstříc. Tak co mě ten jeden řízek tak dojímá?! Snad jsem si jen znovu uvědomila, jakou má těch 150 g obrovskou váhu. S tou večeří na talíři, která měla být jeho oblíbeným obědem, mi servíroval celou hloubku svého manželského slibu. Zastyděla jsem se, byla dojatá a skočila mu kolem krku. Schoulila jsem se mu do náruče tak, jak to mám ráda. Chtít dobro druhého, milovat víc než sebe, víc než ten řízek od své maminky…

Děti nás tak našly, řádily a pištěly kolem nás. Dělali jsme jim tam kulisu. Stáli jsme tam jako pomník, jako dva, jako jeden. Báječný kněz, který nás k svatbě připravoval, nám kladl na srdce a dodnes nám připomíná – jednotu. Neustále na to myslím. Mám pocit, že to funguje. A že si ji chráníme a hýčkáme od začátku, nechceme si ji nechat vzít. Ano, už ta vrata neotevírám tak často – řešíme úkoly, dětské šarvátky, dojíždíme z kroužků, ano, už manžel nepracuje u ozbrojených sil a svačiny mu dávno nemažu, ale mamuty dnes dobývá jinak… A občas si vzpomenu a donesu mu to kafe s malým pamlskem za ty zavřené dveře, do jeho pracovny, někdy už to napodobují i děti… A postupujeme do vyšších „levelů“.

Nedávno jsme se po letech mohli večer odlepit z domu a jít si zavzpomínat na taneční kroky. Vzácný a významný večer. Ples byl v plné parádě. Užívali jsme si té výjimečnosti. Při jednom romantickém blues jsem se v pevném manželově objetí s jiskrou v oku, obnaženým dekoltem a nadějí v jasnou odpověď zeptala směrem k jeho sklopeným očím, o čem přemýšlí. Prý, jaké mají chlapi boty, odpověděl. Úsměv mi ztuhl na tváři, kolena se podlomila. Zachytil mě. A oba jsme propukli v smích. A o tom to je. Vím, že i o tomhle je naše prima manželství.
Zakusili jsme už ale taky, že v realitě všednosti přijdou i delší období sucha. Potom ale vždycky, dříve či později, začne padat blahodárný déšť. A to pak křehcí, zranitelní, zranění a uzdravení, radostně a s vděčností stojíme spolu až po kotníky v kalužích…

Našli jsme se pro sebe. Spadli jsme si jako dar z nebe jeden pro druhého. Jako ten řízek na talíři, co mi cvrnknul jednoho nedávného nedělního večera do nosu a hřejivě zaplnil břicho a obklopil mou mysl výzvou. Mám ráda jako on? Ten večer prošla láska nejen mým žaludkem, ale i mým srdcem a byla velkou, znovu a každodenně obnovovanou a objevovanou výzvou. Vážím si manžela zas minimálně o 150 g víc. A je mi taky jasné, že je to muž Boží. K takové porci věrnosti manželskému slibu mu totiž musel určitě dopomoct sám Bůh. Amen.

1502

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu