Vy byste nevěřili? aneb O buchtách a koříncích slušného vychování

Luboš Nágl

Image

Je nepříliš vlídné ráno, srkám horkou kávu a přikusuji čerstvé domácí koláče. Děti ještě spí, manželka také. Není žádný rozumný důvod, abych je zbytečně před polednem vyháněl z vyhřátých postýlek. Včera do půlnoci hráli karty a scrabble a mají na lenošení zákonný nárok. Mají prázdniny. Sníh se letos ze slušnosti přišel kdysi už dávno na chvíli ukázat aspoň mezi dveře, ale víc jsme jej neviděli. Takže lyže, boby, sáňky a brusle odpočívají a nastoupil karban. No, nějak ty jarní prázdniny pěkně prožít musíme a víc jak jednou za týden děti do muzea na prohlídku vycpaného mamuta stejně nedostaneme.

Srkám horkou kávu a přemýšlím o zásadních věcech, dokud je v domě klid a nikdo se nerve o poslední zbytky těch dvanácti velkých čerstvých tvarohových koláčů, neptá se zvýšeným hlasem, kdo vymačkal celou pastu v koupelně na zem, ani nezametá tajně rozbitý kafáč po babičce. Něco podobného je ve scénáři, až se dům začne probouzet a obživne blíženská láska rodičovská a sourozenecká.

Jednou z těch zásadních věcí, o kterých se dá v klidu dopoledne s přemrzlými šípky za oknem na dvoře přemýšlet, je např. můj budoucí vztah k zeťům. K potencionálním zeťům. Jednoho skutečného sice moje nejstarší dcera pojala za manžela, ale oba jsou momentálně už za vodou. Bydlí a pracují v Irsku. Takže k podrobnějšímu průzkumu charakterových vlastností prvního zetě za běžného každodenního provozu se zas až tak často nedostanu. Nevadí, nemusím vědět všechno.

Jaké jsou ale asi vyhlídky a šance, které mají další hypotetičtí zeťové a případní čekatelé na souhlas naší druhorozené a následujících jejích sester v geometrické řadě našich dcer? Jestli si dcery vybírají manžely podle vzoru svých otců, jak tvrdí psychologové, mají ti mladí muži vůbec šanci? Beru si papír a tužku a píšu do sloupečku vlevo pro, v čem jsem zářným příkladem, proč by si takového muže měly rozhodně vzít, a napravo proti, v čem nezářím a kde by měly zbystřit a hodit výhybku. Hryzám násadku, snažím se být poctivý, ale ať se snažím, jak se snažím, vychází to v nejlepším případě půl napůl (a to jsem ještě k sobě dost shovívavý).

No co, kopie za nic nestojí, ať si dcerky hledají originály. Mě si jedna už kdysi našla, najdou si taky. Zetě mám už tímto v podstatě sám pro sebe vyřešené, ale dnes mi na mysl přichází spíš snacha. Ta čerstvá, aktuální, ovšem momentálně samozřejmě taky ještě hypotetická. Mám ji pracovně umístěnou zatím jen u Vojty, nejstaršího, letos osmnáctiletého následníka mé selské židle. Včera jsme měli naplánovánu prázdninovou návštěvu u dlouholetých dobrých přátel a kmotrů našich dětí. Navečer předtím mi při nákupech cinkla v mobilu doplňující esemeska: Tati nezapomeň! Mouky, cukr, máslo, tvaroh, droždí, marmeláda, tuk na pečení. Hodně! Vojta.

Splnil jsem požadavek, přivezl suroviny domů a ptal se, jestli bude Vojta dělat buchty (rád peče) pro naši návštěvu ještě teď večer. Ne, až zítra, dostalo se mi odpovědi. Ale my odjíždíme už ráno, opáčil jsem. No, však my to budeme péct až odpoledne, odpověděl mi Vojta. Ty nejedeš s náma na návštěvu? A kdo je to my?!!, zeptal jsem se neklidně. Já a Markéta, odpověděl bezelstně Vojta a mně vypadly oba revolvery z rukou. Jsou chvíle, kdy jste prostě bezmocní. A nemůžete říct ne. Nemáte pádný důvod. Je to váš syn. A kdybyste viděli ty nevinné modré oči.

Takže suroviny na pečení zůstaly doma, Vojta taky, Markéta ještě ne a my odjeli s očekáváním, co den hezkého přinese. Až na pár drobných infarktových chvilek za hustého deště a hustého provozu na dálnici byl den jako z Ježíškova dárkového katalogu. Návštěva u přátel neměla chybu ani poskvrnu na vztazích ani na novém háčkovaném ubruse, cibuláky neztenčily svoje počty a oboje naše děti si spolu povídaly stejně dlouho a rády jako my dospělí a občas jsme to kontrolovali vzájemně nenápadnými pohledy. Obě strany byly spokojené.

Co jsme v tajence ale neměli vyluštěné, bylo dnešní domácí pečení Vojty a Markéty. Že spolu pečou čím dál víc, je každému u nás nad slunce jasné a není nikoho, kdo by jim to nepřál. Jen my s manželkou jsme na rozdíl od jeho bratří a sester v duchu ještě trochu neklidně přemítali nad výsledkem. Popravdě řečeno, zbytečně. Když jsme ráno opouštěli dům, byl tam "poměrný nepořádek", jak říká pan Horníček v Dobře utajených houslích. Čili stav, kdy se lze ještě přebrodit světnicí ke skříni pro kravatu a na stole se dá najít místo pro poslední hrníček od kávy. Při návratu byla ale kuchyňská linka čistá a uklizená, jak snad ještě od Bílé Hory nebyla. Ze světnice zmizelo nevyžehlené prádlo a vynikly naopak grafiky a akvarely na stěnách. Co ale vyrazilo dech, byl pořádek v chlapeckém pokoji ("neříkal jsem ti ráno, dobytku, aby sis sklidil smradlavé ponožky, než odjedeš?" syčel při návratu Vojta na Vaška). Vida, jindy si můžu hlasivky zničit a výsledek je nejistý a teď jsem ani slova neztratil a všude čisto a užitkový porcelán ve vitrínách je i srovnaný podle velikosti.

No, je mi jasné, že nic netrvá věčně, ale pro tu chvíli to bylo příjemné zjištění. Jen ještě pořád malinko hryzal červík zvědavosti, jak to bylo s tím pečením a událostmi souvisejícími. Ale už vstup do domu a první kroky světnicí ke kuchyni nás nemohly nechat na pochybách, co se tu dnes v naší nepřítomnosti odehrávalo. A to vrcholné číslo na nás teprve čekalo při vstupu přes práh kuchyně a pohledu na náš velký kuchyňský stůl. Na ploše velké téměř jako družstevní lán se tlačí dvanáct velikých koláčů. Můžeme mít ještě pochybnosti, co tady ti dva mladí, krásní lidé krásného dělali? Když je to ještě teplé a tak krásně to voní? No řekněte: Vy byste nevěřili?

Rodinný život 2/2007

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu